Potkáme se v nebi

8. Kapitola

Následujícího dne ve škole mi trochu zvedne náladu Aimee. Společně s Naomi se mě opravdu snaží podporovat v nejtěžších chvílích. Všichni ostatní jen roznáší klepy a pomlouvají. 

"Včera jsem se dozvěděla, že byla těhotná," prozradím jí chmurně, ve chvíli, kdy máme trochu soukromí. Je volná hodina a jako jediné vždy zůstáváme ve třídě. 

"Ježíši!" vykřikla šokovaně. "Víš s kým?" 

Vylíčím jí včerejší události. Povím jí o Naomi i o tom, co mi řekla. 

"Je to... divný pocit," svěřím se posmutněle. "Je jí jen sedmnáct, potrvá ještě dlouhé měsíce, než dosáhne plnoletosti a navíc je na útěku." 

"Jsem si jistá, že to zvládne," snaží se mě Aimee uklidnit. Obejme mě. 

"Já nevím." 

"Říkala jsi mi, že tvoje sestra se umí skrývat i starat se sama o sebe," namítne. 

"Jo, to jo... bojím se, jak zvládne to těhotenství a porod." 

Aimee uhne pohledem. "Možná ani rodit nebude. Možná půjde na potrat." 

V očích cítím horké slzy. Myšlenka, že by sestra to malé dítě, které v ní roste, nechala zabít, mi láme srdce. 

"Jo... možná..." zašeptám a hluboce oddechuji, snažíc se uklidnit. "Jen je mi to líto." 

"Ty jsi jedna z těch lidí, co zastávají názor, že potrat je vražda?" povytáhne Aimee obočí. "Nějak mi to k tobě nesedí." 

Obě se začneme hystericky smát. Jakmile se uklidníme, zavrtím hlavou. "Ne, myslím si, že je to na každé ženě, aby se rozhodla za sebe, jenom..." S povzdechem si promnou ztuhlý obličej. "...by mi to bylo líto. Ale chápala bych jí." 

"Mohla bys být teta," zazubí se Aimee a škádlivě do mě šťouchne loktem. 

Uchechtnu se. Je to zvláštní myšlenka. 

"Co myslíš, mám to říct rodičům?" zeptám se jí. "Přijde mi to jako důležitá informace a myslím, že by si přáli to vědět." 

Aimee se tváří pochybovačně. "Já ti nevím, Tegan. Možná bych chvíli počkala. Nejsem si jistá, jestli je to vhodná doba. Určitě jsou stále rozrušení náhlým zmizením Ivy a kdyby tohle zjistili..." Větu nedokončí, ale dle jejího výrazu si ji dokážu doplnit. 

"Jo. Rozumím." 

Jemně mi sevře rameno v přátelském gestu. "Neboj, dozví se to. Jen později." 

Přikývnu. Musím uznat, že Aimeniny rady zní rozumně, jako něco, co se vyplatí poslouchat. 

Má dobrá nálada vydrží po celý zbytek dne. Snažím se soustředit na učení, testy, úkoly, a přestože ne vždy se mi to daří, je to lepší než se zaobírat otázkou, kde Ivy asi právě je a co dělá. Stále mám naději, že se vrátí. 

Na konci vyučování se u skříněk neplánovaně setkávám s Naomi. Rychlým krokem míří ke své skříňce a otevírá ji. Přehrabuje se v ní, jako by něco hledala. Vypadá to, že mě nepostřehla. 

"Ahoj," zdravím ji zvesela s poklepáním na rameno, avšak mé nadšení výrazně poklesne, jakmile zpozoruji její vystrašený výraz. "Co je?" 

Věnuje mi nervózní úsměv. "Nic, nic, všechno je v pohodě." 

Založím si ruce v bok. "Ne, něco se očividně děje, Naomi. Vypadáš dost... vystrašeně. A není to poprvé. Včera jsi působila taky tak. Jsem tvoje kamarádka. Mně můžeš říct, co se děje." 

"Nic to není, Tegan, vážně." Pokusí se o křečovitý úsměv. "Nemusíš si s tím dělat starosti." 

"Vy teď končíte?" zeptám se v naději, že bychom mohly zopakovat včerejší povyražení. K mé smůle však zavrtí hlavou. 

"Máme ještě dvě hodiny, nejdelší vyučování z celého týdne." Otráveně protočí oči v sloup. "Ale zítra máme jen do tří. Chceš zase někam zajít?" 

Přikývnu. Chtěla bych to tajemství z ní dostat co nejdříve, nejlépe dneska, ale zítřek se taky hodí. A nejlepší čas na kladení otázek je ve chvíli, kdy nejsou okolo žádní spolužáci. "Zítra by to šlo." 

Naomi se zazubí a zavře skříňku. Se slovy "Tak zítra!" se loučí a odchází pryč. Možná ode mne chce mít pokoj. Nejspíš ji moje neustálé otázky štvou. Nemohu si však pomoci, cítím, že s ní něco není v pořádku. Pokud se něco děje, chci jí pomoci. Ona si také našla čas na odpovídání mých dotazů ohledně Ivy. Teď je řada na mne, abych jí podala pomocnou ruku, třebaže o ní nestojí. 

"Máš něco v plánu, Tegan?" ptá se mě Aimee při opouštění budovy. 

Pokrčím lhostejně rameny. "Nejspíš se celý večer budu šprtat na zítřejší test z matiky," odpovím lehce otráveně. 

Aimee s pochopením přikyvuje. "Kdo vlastně byla ta holka, jak ses s ní před chvílí bavila?" změní najednou téma. 

"Naomi Kirklandová, sestřina nejlepší kamarádka," odtuším bez jediného zaváhání. "Pomáhá mi zjistit něco víc o Ivy. Alemám pocit, že už jsem ti o ní říkala. Proč?" 

"Jen tak," usměje se a dál už kráčíme v tichu. Před školou se rozloučíme a každá se vydáme jiným směrem.