Potkáme se v nebi

9. Kapitola

Následující ráno probíhá normálně. Budík, snídaně, hygiena, cesta do školy. Všechny rutinní činnosti vykonávám automaticky. Rodiče toho jako obvykle moc nenamluvili, což přikládám jako následek k i nadále trvajícímu smutku ze sestřina zmizení. 

Ivy. 

Vzpomenu si na včerejšek. V jednu chvíli zvažuji, že bych jim o jejím těhotenství pověděla. Netížilo by mě pak svědomí z toho, že jim něco zatajuji. Přesto se však udržím a tu informaci si nechám pro sebe. Aimee měla pravdu, jen by je to zbytečně rozrušilo ještě víc. Už teď jsou rodiče k nevydržení - neustále mě kontrolují, musím je informovat o každém svém kroku a nejlépe jít hned po škole rovnou domů, aby na mě mohli dohlížet - nechci to ještě zhoršit. Počkám, než se trochu uklidní. Mezitím se pro ně snažím najít špetku pochopení. 

"Ahoj!" mávám na Aimee během cesty ke třídě. Nacházím jí v hloučku mnoha hlasitě diskutujících studentů. To bylo poněkud zvláštní. Každý čtvrtek začínáme až od desíti, tudíž studenti většinou sedí ve třídách a chodby bývají prázdné.

"Čau, co se děje?" Snažím se pochytit něco z vášnivé konverzace, ale zaslechnu jen útržky, postrádající jakýkoliv smysl. 

Aimee těká pohledem z jednoho místa na druhé a přemýšlí, co říct. Na její tváři je vážnost situace přímo vepsaná. 

"No tak, vyklop to, co se stalo?" opakuji svoji otázku netrpělivě. 

"No, víš..." začne váhavě, aniž by mi pohlédla do očí, "jde o tu tvoji kamarádku. Tu... Naomi se jmenovala?" Konečně se na mě podívá. V mysli mi začnou blikat červené kontrolky. 

Něco se jí stalo. Muselo. Jinak by o ní Aimee přeci nemluvila. 

"Co?" 

"No, víš, ona..." Nadechne se a vyklopí to. "Ona je mrtvá." 

Nechápavě na ni zírám. Její slova mi dochází až s několikavteřinovým zpožděním. 

"M-mrtvá?" vykoktám slabým hlasem. 

Aimee mě popadne za ruku a vede směrem ke třídě, pryč od toho davu. 

"Stalo se to před chvílí, o přestávce mezi první a druhou hodinou," líčí, "osobně jsem u toho nebyla, ani nikdo jiný z naší třídy. Začínáme až od třetí hodiny, takže před tři čtvrtě na deset tu nikoho nepotkáš. Ona... dávala si svačinu a najednou se začala dusit, nebo tak něco." Aimee ode mě odvrátila pohled. "Její spolužáci samozřejmě zavolali sanitku, ale nebylo to nic platné, byla mrtvá do pár minut. Prý v tom jídle měla jed. Musela mít. Prý neexistuje žádné jiné vysvětlení její smrti." 

"Jed," zopakuji nevěřícně. Tohle se přeci nemohlo stát! Ne té úžasné, milé, přátelské dívce, se kterou jsem se dneska po škole měla sejít. 

"Vsadila bych se, že sem zanedlouho přijedou policajti," míní Aimee. "Však víš, nejspíš budou chtít vědět víc o Naomi..." 

Zasáhne mě tíha viny. Vzpomenu si na její vystrašený výraz. 

"Nic, nic, všechno je v pohodě. Nemusíš si s tím dělat starosti." 

Něco se v jejím životě odehrávalo a já se nechala uchlácholit, že to není tak vážné, jak to vypadalo. Cítím se kvůli tomu strašně. Možná, že kdybych se nenechala odbýt tak snadno, ještě by byla naživu. Možná, že kdybych byla o něco chytřejší, dokázala bych to tajemství z ní vypáčit. 

Možná, možná, možná. 

To jí už život nevrátí. 

"Tegan..." šeptá Aimee a silně mě obejme. "Je mi to moc líto." 

Nepřítomně přikývnu. Nedokážu se soustředit na nic jiného než na horké slzy ve svých očích a prázdno rozrůstající se v mém nitru. 

"Něco s ní v poslední době bylo," vyhrknu a snažím se udržet emoce na uzdě. Vidím, jak Aimee svraští obočí. 

"Jako co?" 

"Vypadala... že se něčeho bojí." 

"Máš tušení čeho?" 

Zavrtím hlavou. Po líci mi steče první slza. 

"Ona ti to neřekla?" 

"Měla mi to říct dneska," vzlykám, "měly jsme se sejít. Měla jsem... Měla jsem..." Neudržím se a rozpláču se. 

"Nejspíš bys to měla někomu říct," podotkne jemně, "zrovna tohle zní jako něco opravdu důležitého. Co ty víš, možná měla strach, že jí někdo ublíží." 

"Asi jo," připustím a zápěstím si otřu slzy. "Uvidím." 

Vidím, jak Aimee zkřiví svoji tvář do pochybovačného výrazu, ale nenaléhá a mlčí, za což jsem vděčná. Potřebuji čas, abych se dokázala vyrovnat s faktem, že nejlepší kamarádka mé sestry a zároveň má blízká známá je navždy pryč. Poslední dobou je na můj vkus těch šokujících novinek až příliš. 

Během vyučování jsem jako tělo bez duše. Slyším, ale neposlouchám, vidím, ale nevnímám. Nedokážu udržet pozornost na monotónním výkladu kantorů. 

K mému štěstí však vyučování plyne rychle. Tak rychle, že se sama divím, jakmile školní zvonek odzvání konec poslední hodiny. 

"Chceš někam zajít?" ptá se mě Aimee starostlivě, zatímco balíme učebnice a sešity do batohů. 

"Ne, ale mohla bys k nám zajít na návštěvu?" navrhnu místo toho. "Nechce se mi být sama a jít někam mezi lidi se i nechce. Navíc," dodám, "se chystám projít sestřin deník. Napadlo mě, že bys mi mohla trochu pomoc." 

Při slově deník vykulí oči. "Ty máš Ivin deník?" 

Přikývnu a čekám na odpověď. 

"Dobře. Ráda půjdu," usměje se. "Díky, že mi tolik věříš." 

Úsměv opětuji. "Jsme přece kamarádky, ne? Kamarádky si vždycky věří." Společně se tiše zasmějeme. 

Nikdy by mě nenapadlo, že se z nás za tak relativně krátkou dobu stane taková nerozlučná dvojice.