Potkáme se v nebi

14. Kapitola

Gabriela se protáhla a dlouze zívla. Konečně se cítila pořádně odpočatá. Po té nepříjemné cestě autobusem, při níž se nemohla pořádně natáhnout ani uvolnit, to byla příjemná změna. 

"Dobré ráno, Kiaro," zamumlala s ještě zavřenýma očima. Odpověď nedostala. Zasmála se. "Nejspíš budu muset probudit naši Šípkovou Růženku jinak..." Připravena políbit svoji přítelkyni, otočila se k místu, kde by krátkovlasá černoška měla ležet. Úsměv ji zmrzl na rtech. Vymrštila se do sedu. Její peřina byla odhozena, prostěradlo zmuchlané, ale Kiara nikde. Zbylo po ní pouze prázdné místo. 

Gabriela okamžitě vstala a zamířila ke koupelně. Když ani tam Kiaru nenašla, začala panikařit. 

Pane Bože, kde jen může být? ptala se v duchu sama sebe. Otáčela se kolem do kola v naději, že se její milovaná dívka odněkud vynoří. 

Popadla mobil a okamžitě vytočila její číslo. 

"Kiaro? Kde sakra seš?!" začala mluvit, lehce rozčileně, ale jakmile uslyšela strojový hlas záznamníku, hovor nespokojeně ukončila. 

Třeba se ozve sama, uvažovala, třeba jen šla nakoupit nějaké jídlo... Gabrielina mysl se snažila vymyslet nějaký racionální důvod, proč by její přítelkyně odcházela. Na krátký, nepříjemný okamžik ji napadlo, zdali ji neopustila a neodešla za jinou dívkou, ovšem tuto domněnku okamžitě vyvrátila. V pokoji se stále nacházel její batoh a většina oblečení. Peněženka a mobil sice zmizeli, ale Kiara by přeci neodcházela bez svého oděvu, ne? Alespoň v to Gabriela doufala. 

Ještě několikrát se jí pokusila zavolat, avšak bezúspěšně. Zděšeně se svalila na postel a stočila do klubíčka. Ještě nikdy se o dívku, kterou nadevše milovala, nebála tolik jako dnes. Připadala si slabá, ztracená, bezmocná. Kéž by jí Kiara alespoň nechala nějaký vzkaz o tom, kam jde a kdy se vrátí! Takhle podnítila Gabrielinu mysl k vytváření ponurých sužujících myšlenek. 

Vyťukala na mobilu krátkou zprávu a hned ji poslala. 

Já: Kde jsi? Bojím se o tebe. Prosím, ozvi se. Fakt mám strach. :( 

Neočekávala, že odpoví, ale doufala v to. Momentálně musela věřit, že se vrátí, nic jiného jí nezbývalo. Nezanechala po sobě žádné stopy, takže jakákoliv snaha o zjištění, kam se vlastně vydala, byla předem marná. 

A to jsem jí dnes chtěla říct své tajemství, pomyslela si Gabriela zachmuřeně. 

Posadila se na postel. Ve dlaních stále svírala mobil v naději, že se každou chvíli ozve známé vyzvánění a ona po zvednutí hovoru uslyší sladký Kiařin hlas. Hypnotizovala telefon upřeným pohledem, ale pořád nic. 

Minuty ubíhaly. Gabriela nebyla schopna žádné jiné činnosti než neustálého kontrolování mobilu. Po uplynutí půlhodiny si uvědomila, že žádnou zprávu v blízké době pravděpodobně nedostane a její čekání je ztráta času. 

V tu chvíli se obavy změnily ve vztek. Tohle jí doposud nikdy neudělala, vždy jí dala vědět předem, když někam šla, tak jaký měla důvod tak neučinit nyní? Gabrielu by ani nenapadlo jí bránit v odchodu a byla si jista, že si to Kiara vždy uvědomovala. 

"Tohle nemá cenu," povzdechla si. Umanula si, že se obleče a zajde si na snídani do nějaké blízké kavárny. Cestou od zastávky k hotelu jich pár minuly. 

"Ona se ozve," prohlásila pevným, rozhodným hlasem svému odrazu v zrcadle, zatímco si pročesávala neposedné kadeře. V duchu si tím ovšem nebyla ani zdaleka tak jistá. "Možná si udělala jen nějaký ranní výlet," uvažovala nahlas. Její zvyk mluvit sama se sebou, který se s ní táhl již od malička, jí částečně uklidňoval. Pomáhalo jí to utřídit si kolotoč leckdy protichůdných myšlenek.