Potkáme se v nebi

35. Kapitola

Gabriela bezmocně zírala do prázdna. Veškeré pokusy o útěk už dávno vzdala - došlo jí, jak moc směšné a absurdní její snahy jsou. Moment, kdy jí toto strašlivé uvědomění zachvátilo, by přidala k nejhorším chvílím svého života. Skácela se a nějakou dobu -  deset minut, půl hodiny či hodina, to nedokázala přesně odhadnout - nedokázala nic jiného než brečet a utápět se v bezedném oceánu svých útrap. 

Poprvé zalitovala, že kdy vůbec odcházela z domova. 

Kdybych neodešla, tohle by se bývalo nestalo, hořekovala. Vzápětí se však vzpamatovala, otřela slzami zmáčená líčka a zhluboka se nadechla. Samu sebe Gabriela okřikla a vynadala si za to, jak snadno svým negativním emocím propadala. Pokud chtěla z této prekérní situace vyváznout ve fyzickém  psychickém zdraví, nesměla litovat svých předchozích rozhodnutí. 

"Bude to dobrý, bude to dobrý, bude to dobrý," mumlala si pro sebe uvězněná dívka, zatímco jako tělo bez duše hleděla na smrákající se oblohu s plujícími temnými mračny za oknem. V pokoji se nenacházely žádné hodiny, takže dávky denního světla byly jediným, alespoň přibližným, ukazatelem času. 

Elliot ji navštěvoval večer, obvykle v době, kdy už venku vládla neprodyšná temnota a jediné, co mohla za jasné noci vidět, byly tisíce hvězd třpytících se na černočerném nebi doprovázené tenkým srpkem měsíce. A podle toho, co mohla za sklem okna vidět, jí nezbývalo do příchodu věznitele příliš času. 

Ne snad, že by na tom nějak záleželo. Svou otázku měla připravenou už od předchozího dne. Přestože Gabriele z Elliota naskakovala husí kůže, byl to její jediný způsob vytržení z reality a dalo by se i říct, že zábavy. V komnatě nebylo moc věcí, které by ji zabavily, takže rozhovory s mužem pro ni představovaly vytrhnutí z nekonečné nudy. Ano, už tak zoufalá byla. 

Druhým důvodem, proč se nemohla na výměnu otázek dočkat, byly informace. Čím víc toho věděla, tím víc sílila její vrtkavá iluze síly. 

Po nějaké době, která Gabriele připadala jako celé věky, se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Na to v zámku zarachotil klíč a z chodby vyšel černovlasý muž, jehož usměvavý výraz prozrazoval, že je dnes v dobré náladě. Gabriela si nebyla jistá, jestli ji v tomto rozpoložení neděsí ještě víc, než když byl naštvaný. 

"Ahoj, krásko," promluvil k ní nezvykle klidným hlasem. Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Rád tě zase vidím." 

Stejně jako vždy, i nyní jí nesl tác s večeří, který položil na stůl, zamkl za sebou dveře, a přiblížil se k ní. 

"Tak, jaký jsi měla den?" zeptal se a v obsidiánových očích se mu lačně zableskl zlomyslný stín žádostivosti. 

"Špatnej," odsekla Gabriela a zaškaredila se na něj tak moc, jak jen to dokázala. "Lepší by byl, kdybych odsud mohla konečně vypadnout." 

"To mě mrzí." Černovlásek na tvář nasadil až pateticky lítostivý výraz a své tenké rty našpulil. V koutcích se mu škodolibě cukalo. "Každopádně, předpokládám, že sis připravila další otázku." Pobídkovým mávnutím ruky jí naznačil, že může začít. 

"Chci vědět, proč jsi Oriona poslechl. Nebo, jinými slovy, co přesně tě k tomu člověku váže, že jsi ho poslechl," zajímalo Gabrielu. Tento dotaz mírně naznačila už při prvním kole této zvrácené hry - bohužel, otázku měla pouze jednu. 

Elliot přikývl. Pár okamžiků se tvářil zamyšleně, jako by pečlivě vybíral svá následující slova. 

"Je to komplikované," začal uvážlivě, "já jsem totiž jeho mladší bratr." 

Gabriela povytáhla obočí a mírně lapla po dechu. Skutečnost, že byli příbuzní, ji nijak nepřekvapovala, dávalo jí to dokonce i smysl... Ale pouhá příbuznost přece nemohla stačit k tomu, aby se dotyčný rozhodl jen tak zbůhdarma, na přání svého rodinného příslušníka, unést nevinné děvče, ne? Kdepak, Gabriela by dala ruku do ohně za to, že v tom hrálo roli ještě něco jiného, něco většího. 

"Totiž," pokračoval po krátké odmlce, "historie našeho vztahu je velice složitá a váže se až k našemu dětství. Když jsme byli malí, rodiče nás dost zanedbávali a my v podstatě vyrůstali pouze spolu. Orion se o mě staral a já mu vděčím za mnohé. No... Na těch okolnostech zase až nezáleží. Zkrátka, hodně mu dlužím, pomohl mi, když mi bylo nejhůře, a já mu to teď, tímto způsobem, oplácím." 

Gabriela napjatě poslouchala. Očekávala, že to Elliot rozvede o něco víc, ale ten se k tomu nejspíš neměl. Zeptala se ho, jak přesně mu starší bratr pomohl, avšak její věznitel se z toho vykroutil. 

"Co by to bylo za zábavu, kdybychom všechno prozradili na jeden zátah, není-liž pravda?" Na obličeji se mu opět rozlil ten ďábelský, strašidelný úsměv, který nebohou dívku nutil stočit se před ním do obranného klubíčka. 

"Každopádně, měla bys mít pro mě pochopení, ty máš přece taky sourozence, ne?" Aniž by čekal na její odpověď, pokračoval. "Tvoje sestra se zdá jako velmi milá dívka," pousmál se ledabyle a v černých očích se mu zrcadlila škodolibá radost - vědomí toho, že svou vězeňkyni tímto konstatováním rozhodí. To se mu i dokonale povedlo. 

"Co?!" vyjekla dívka a vyskočila rozhořčeně na nohy. "Přísahám Bohu, že pokud se Tegan jenom dotkneš, ty zasranej zmrde, tak tě..." Aniž by věděla, kde se v ní vzala ta odvaha, napřáhla se proti svému únosci a pokusila se ho napadnout. Měla v tu chvíli naprosto zatemněnou mysl strachem o svou sestru a nebyla schopna racionálního uvažování. 

Bohužel, Elliot podobnou reakci očekával; dokonce se ji snažil vyvolat. Takže jakmile Gabriela zaútočila, velmi snadno ji zpacifikoval. Chytl ji za obě zápěstí, sevřením pevnějším než nejužší pouta, a svalil na postel. Měl tak bezmocnou dívku přišpendlenou pod sebou a náramně se tím pohledem bavil. Gabriela sebou divoce házela, řvala a pokoušela se i kopat, jenomže veškerá její snaha byla předem marná. Elliotově síle se nemohla křehká dívenka ani při nejmenším vyrovnat. 

V této poloze dvojice zůstala několik minut, dokud Gabriela kompletně nevychladla a únavou se neuklidnila. Jakmile ji Elliot pustil, okamžitě se mu vysmekla a se zlostnými pohledy, které na muže vrhala, si mnula zápěstí. 

"Je s tebou zábava," zakřenil se černovlásek, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo. "Ale teď je na řadě moje otázka. Je docela jednoduchá, neboj." Odmlčel se a věnoval jí významný pohled. "Takže, řekni mi..." Schválně svá slova protahoval, aby Gabrielu co nejvíc napínal. "Utekla jsi z domova. Opustila jsi svou sestru. Jaký je ve skutečnosti tvůj vztah k Tegan?" 

Brunetka překvapeně povytáhla obočí. Dotaz tohoto rázu nečekala. 

"No... mám ji ráda," vykoktala vykolejeně a pohledem těkala z kouta do koutu, jako by pátrala po něčem, co by jí vysvětlilo důvod této otázky. "Víc než to. Je to má sestra, má rodina." 

"Váš vztah ale není tak jednoduchý, ne?" 

Zavrtěla hlavou. "V době před mým útěkem jsme se dost hádaly. Nebo spíš... já jsem na ni byla protivná." Veškerý vztek z ní rázem vyprchal. Bezmocně se svalila do měkkého širokého polštáře na posteli. Cítila se emočně vyčerpaná. "Byla jsem na ní naštvaná, že se nezastala mého bývalého přítele Samuela." 

Tentokrát to byl Elliot, kdo zaujatě zavlnil obočím. "Ale? Copak se stalo?" 

"Neměla to být náhodou jen jedna otázka?" připomněla mu Gabriela vyčítavě. 

Muž se hlasitě rozchechtal. "To máš pravdu, má chyba. Nechal jsem se trochu unést. Tak zase zítra, krásko." 

S těmito slovy se s ní rozloučil a opustil místnost.