Potkáme se v nebi

26. Kapitola

"Pojďte dál," vyzvu své kamarádky poté, co odemknu dveře. Stejně jako vždy, i dnes rodiče nejsou doma. 

"Dáte si něco?" Mířím do kuchyně připravit nějaké malé občerstvení. "Pití, nebo tak?" Otevřu ledničku a zkoumám, co všechno naše zásoby nabízí. 

"Vodu, jestli můžu poprosit," odpoví Aimee. Faith mou nabídku zdvořile odmítne. 

"Máte moc hezkej dům," usměje se Faith. "My až doteď žili v jednom takovým zaplivaným bytě. Jsem ráda, že jsme se z toho kutlochu přestěhovali." 

"Odkud vlastně jsi, Faith?" zeptá se Aimee a usadí se za plastový kulatý stůl. Ze spíže vyndám chipsy, sušenky a další dobroty a položím je před návštěvu. 

"Jen si berte," pobídnu je a sama se posadím vedle Faith. 

"Jé, díky!" rozzáří se a opatrně se natáhne pro sušenku. "Pocházím z Londýna. Ale stěhovali jsme se už tolikrát, že si už tím ani nemůžu být pořádně jistá." 

"Proč se stěhujete?" zajímá mě. 

"Většinou kvůli práci." Pokrčí rameny. "Žiju jen s bráchou, a ten zaměstnání mění celkem často. Ale tady bychom už měli zůstat napořád. Nebo to tak aspoň plánujeme." 

"Jen s bratrem?" zopakuje Aimee s pozvednutým obočím udiveně. "Co rodiče?" 

"Naši jsou rozvedený. Táta je bůhvíkde a máma před pár lety umřela." 

Pozoruji, jak se Aimeeniny tváře zbarvují studen do nachu. "Promiň," špitne s pohledem přilepeným k zemi, "neměla jsem se ptát." 

Faith se povzbudivě pousměje. "To je v pohodě. S rodiči jsem si nikdy nerozuměla." Odmlčí se a usrkne ze sklenice s vodou. "A občas jsem je i nesnášela za to, jak se k bráchovi chovali. Asi zním jako strašná dcera, co?" uchechtne se nevesele. 

Její řečnická otázka mi mírně připomene mou a sestřinu situaci. 

"Ani ne," odtuším, "já taky nemám s rodiči moc blízký vztah. Nebo moje sestra..." Zamyšleně se podívám z okna ven. Mé myšlenky v tu chvíli zabloudí k Ivy. 

Co asi teď v tenhle moment dělá? dumám. Je v pořádku? Je šťastná? A myslí i občas na mě? Na tuto otázku si vzápětí odpovím sama. Nejspíš ne. Nejspíš si užívá nově nabyté svobody a na minulost nehledí. Nejspíš... 

"Haló?" 

Hustě zamrkám. Před obličejem mi Faith luská prsty. 

"Haló, Země volá Tegan!" zasměje se. 

"Co? Jo. Jo, aha." Rozpačitě se zasměji. "Promiň, trochu jsem se zamyslela." 

"To jsme si všimly," přidá se Aimee s rošťáckým úšklebkem, avšak v očích se jí leskne starost. "Je všechno v pohodě?" 

"Jasně," odpovím a pokusím se o bezstarostný tón. "Na cože ses to ptala?" otočím se k Faith. 

"Jestli máš ještě nějaké sourozence." 

Zavrtím hlavou. "Ne, jen jednu starší sestru." Bodne mě u srdce. "A ta před nedávnem utekla z domova." 

"To mě moc mrzí," opáčí Faith s lítostivě zkřivenou tváří. "Musel to být pro tebe šok." 

Přikývnu. Chvíli napjatě mlčíme. Jako první všudypřítomné ticho prolomí Aimee, když navrhne, abychom si pustili nějaké filmy. A protože proti tomuto nápadu nikdo z nás nic neměl, společně jsme se přesunuli do mého pokoje.