Potkáme se v nebi

16. Kapitola

Kiara White: Ahoj, promiň, že jsem na tebe předtím tak vyjela. Neudržela jsem se. Snažím se tě jenom chránit, ale to snad brzy pochopíš. Sejdeme se opět na hotelu? Slibuju, že ti všechno povím. S láskou, tvá Kiara. 

Tahle zpráva jí přišla během příprav na svou schůzku. O odpoledních událostech hodně přemýšlela. Uvažovala, jestli má Kiaře dát ještě šanci. Přeci, Sia nevypadala jako její nová přítelkyně, jak se původně Gabriela domnívala, ale na krátkodobou známost by jí také netipla. Pokud by měla hádat, nejspíš by na základě chování obou dívek a Siina představení řekla, že se znaly z minulosti. 

Kiařina - nebo Sabrinina? - temná minulost. Pozvala ji na schůzku, aby jí vyhrožovala nějakou špínou, kterou na ni vytáhla. 

"Dost!" vykřikla a promnula si spánky. Musí o tom okamžitě přestat přemýšlet, nebo se zblázní. Ještě, že má na dnešní večer plány a nebude se utápět v žalostné samotě. Elliot vypadal jako milý společník, ten jí jistě dokáže přivést na jiné myšlenky. 

Ruka, v níž držela řasenku, jí poklesla. Pohledem se vpila do svého odrazu v zrcadle. Jak na tom byl vlastně její vztah s Kiarou? Odpověď na tuto otázku netušila. Oficiálně se s ní přeci rozešla, ale po dnešním odpoledni... 

Zavřela řasenku a zkontrolovala svůj vzhled. Oděna byla do elastických tmavě fialových šatů po kolena s krátkými rukávy, makeup zvýrazňoval její rysy ve tváři a zvlněné vlasy si vyčesala do vysokého culíku. Myslela si, že vypadá celkem dobře. 

Rozhodla se, že počká, až se Kiara vrátí k ní do hotelu. Pak to s ní všechno prodiskutuje. Na dnešní večer už však měla jiné plány. 

Naposledy zkontrolovala, jak vypadá a jakmile se ujistila, že to s ní není zase až tak zlé, popadla kabelku s nezbytnými potřebami a vyšla ven z šedé kvádrové budovy, před níž ji už s autem čekal Elliot. 

"Dobrý večer," pozdravil ji, sotva dívku spatřil a otevřel dveře u místa spolujezdce. "Prosím," pobídl ji, načež Gabriela poděkovala a usmála se. 

"Jak jste se přes den měla?" zeptal se, mezitím co usedal za volant. "Pořád jste z rozchodu tak zničená?" 

"Už je to lepší," odtušila. "Potkaly jsme se v nákupáku, pohádaly se a zítra se možná dozvím více." 

"To mě těší. Nerad vidím hezkou dívku plakat." 

Gabriela mu věnovala rozpačitý úsměv. "Nechce se mi o tom moc mluvit, upřímně. Ale děkuji vám za starost." 

Večer probíhal nádherně. Elliot ji pozval na večeři do vyhlášené restaurace, v níž servírovali opravdu vynikající pokrmy. Během jídla spolu nenuceně konverzovali o různých tématech a ani jednou mezi nimi nezavládlo trapné ticho, jehož se Gabriela vždycky před schůzkami obávala. Elliot byl zábavný a čas strávený s ním utíkal na její vkus až moc rychle. Bylo jí téměř líto, když jejich společný večer skončil a oni se vydali směrem k parkovišti. 

"Moc jsem si to užila," sdělila mu s upřímností. "Děkuji za večeři." 

"Jsem rád, že jsem vás přivedl na jiné myšlenky." 

Mezi nimi se ujalo vlády příjemné ticho. Kráčeli společně potemnělými uličkami Londýna, osvětlenými pouze bledou září pouličních lamp. Nikde nebylo ani živáčka. Nacházeli se v zapadlé čtvrti velkoměsta, kudy i za dne prošlo jen pramálo lidí, natož večer po setmění. Elliot jí vysvětlil, že bydlí nedaleko odsud, proto věděl o restauraci, která i přes kvalitu a chuť jídla nebyla zrovna veřejnosti známá. 

"Cítím se unavená," povzdechla si Gabriela a opatrně, aby si nerozmazala líčení, si promnula oči. Začala pociťovat mírnou bolest hlavy a momentálně si nepřála nic jiného, než aby byla zpátky v posteli hotelového pokoje. 

"Tomu rozumím," zasmál se Elliot, "je docela pozdě. Zavezu vás zpátky." 

"Děkuju," zamručela unaveně a dlouze zívla. Připadalo jí, že každou chvíli usne. 

Sakra, zaklela v duchu, možná jsem si neměla dávat tolik skleniček vína. Své unavené omámení připisovala spíše alkoholu v krvi než čemukoliv jinému. Usadila se vedle Elliota na sedačku a hned, co tak učinila, jí víčka, která se zdála, že váží miliony kil, spadla a ona usnula tvrdým bezesným spánkem.