Potkáme se v nebi

11. Kapitola

2. ČÁST 

"Vypadáš úžasně, zlato," zasmála se mladá černoška při obdivném prohlížení své blízké přítelkyně. "Tahle barva ti sedne víc než ta předtím." Dlouhými prsty s dokonalou manikúrou prohrábla husté vlny kaštanově hnědých vlasů své družky. 

"Díky," usmála se hnědovláska radostně s mírným červenáním. "Doufala jsem, že se ti to bude líbit." Očima nejistě přejížděla svůj odraz v zrcadle. Vždycky jí trvalo delší dobu, než si na novou vizáž zvykla. Připadalo jí, jako by se pokaždé stávala někým jiným. 

"Ty by ses mi líbila i holohlavá," zasmála se černoška a dlouze hnědovlásku políbila. Při tom neodtrhávala pohled od oválné tváře své přítelkyně v zrcadle. "Vypadáš úžasně v čemkoliv a s čímkoliv, Gab." Omotala ruce kolem dívčina pasu, přitiskla si ji silně k sobě a nasála její omamnou, květinově sladkou vůni. Byla stejně jemná jako Gabriela sama. 

Polichoceně se uchechtla. "To radši ne, Kiaro." Jemně se vymotala z jejího pevného sevření a sesunula se na obrovskou měkkou postel hotelového pokoje, v nímž se svou milovanou dívkou přespávala. Nahmatala ovladač na nočním stolku stojícím vedle lůžka a zapnula televizi. 

"...a žádá, aby se kdokoliv, kdo má o nezletilé Ivy Gibsonové jakékoliv zprávy, bez prodlení ohlásil na policejní stanici," vyprávěl melodický hlas na blond odbarvené moderátorky.

Znuděně přeskakovala z kanálu na kanál, dokud jí neupoutala jedna zbrusu nová zpráva. 

"Dnes kolem deváté hodiny ranní zemřela tragickou smrtí sedmnáctiletá Naomi Kirklandová, zdejší středoškolačka a nejlepší kamarádka pohřešované Ivy Gibsonové. Mluvčí policie uvedla, že byla otrávena dosud nezjištěnou látkou. Případem se i nadále zabývají kriminalisté." 

"Naomi!" vykřikla Gabriela zděšeně a zhrozeně zírala na blonďatou reportérku za televizní obrazovkou. 

"Tys ji znala?" zeptala se s překvapeně Kiara, která až doposud nezaujatě postávala opodál a česala svoji neposednou hřívu. Posadila se vedle své přítelkyně. 

"Jo," odtušila Gabriela a snažila se neznít tak otřeseně, jak se doopravdy cítila. "Chodila jsem s ní na stejnou školu. Milá holka. Trochu bláznivá, ale hodná a přátelská. Tohle si rozhodně nezasloužila." 

"To je mi líto." Kiara ji pevně sevřela v náručí. "Musí to být pro tebe šok." 

Povzdechla si a přitulila se k ní. Přemítala, kdo to té milé, veselé dívce mohl asi udělat. Většina spolužáků jí měla ráda, ti ostatní ji tolerovali. Nezdálo se, že by měla nějakého nepřítele. Tak kdo by mohl usilovat o její smrt? 

"Měly bychom z tohohle prokletýho města vypadnout co nejdřív," zabručela Gabriela a v těsném objetí obsypávala Kiařino hrdlo drobnými polibky. "Chci odtud pryč." 

"Ale copak?" povytáhla škádlivě obočí. "Co tak najednou? Nebylas to náhodou ty, kdo tvrdil, že spěchat nemusíme?" 

"Jo, byla," připustila hnědovláska, "ale změnila jsem názor." 

"Dobře," přikývla černoška ochotně, "odjedeme hned zítra ráno, peněz na to máme dostatek. Platí?" 

"Kam pojedeme?" 

Pokrčila rameny. "Rozhodneme se až pak. Můžeme jet kamkoliv, jsme naprosto volné." 

Gabriela se uculila a přikývla. Na zpečetění jejich domluvy dlouze přítelkyni políbila. 

"Co bych si bez tebe počala, Kiaro," zašeptala a objala ji tak silně, jako by se obávala, že jí ji někdo unese. 

Bylo už dávno po západu slunce, město už dávno zahalila temná rouška noci. Už dávno odbyla hodina duchů a většina obyvatel se už dávno uložila ke spánku. Dvojice mladých dívek si však ještě chvíli užívala společných chvilek. Spánek - jako obvykle v poslední době - obětovaly společnému povídání, pití vína a vášnivému sexu. Byly tak pohlceny jedna druhou, láskou, vášní, že ani jedna z nich nezaznamenala vysokou siluetu zahalenou v černém plášti, která je už pár dní následovala jako stín.