Potkáme se v nebi

2. Kapitola

Zmizení mé sestry se dostalo do médií. Nemělo by mě to překvapovat, bydlíme v malém městě, kde se nikdy nic neutají a zdejší novináři si vždy najdou cestu, jak se dostat k nejnovějším informacím. Přesto jsem se modlila ke všem možným i nemožným božstvům, aby se to alespoň pár dní utajilo. 

Bolí to. Usmívá se na mě odkudkoliv, kam se podívám. Její modré oči mi vždy připomenou mou zradu. 

Je mi to líto, Ivy. 

S rodiči jsem se podivně sblížila. Možná tragédie mají tendence spojovat lidi. Přestali mi vyčítat nedůležité drobnosti, přestali mi dokonce i kontrolovat výsledky ve škole. Na místo toho mě začali hlídat. Pokaždé, když se vypravím z domova pryč, jim musím psát zprávy a často se ozývat, aby si mohli být jistí, že se mi nic nestalo. Vím, myslí to dobře a já jim to nemohu vyčítat, ale začíná mě to otravovat. 

Zmizení mé sestry je muselo zasáhnout na citlivém místě. Docela mě to překvapilo, jelikož mi nikdy nepřišlo, že mezi sebou mají tak silné pouto. Sestra rodiče nenáviděla. Oni ji dávali najevo, že pro ně znamená jen potíže. 

Nikdy jsem nechápala, kde se ta nevraživost vzala a ačkoliv jsem se na to Ivy mnohokrát ptala, ona mi nikdy nebyla ochotna odpovědět. 

"Některé věci je lepší nevědět, Tegan," podotkla kdysi, když jsem jí po milionté položila tu samou otázku. Doteď mi její smutný výraz trhá srdce. 

"Tegan?" osloví mě matka a vyruší z toku mých myšlenek. "Jsi si jistá, že zvládneš zítra jít do školy? Vypadáš... zničeně." 

Nezní, že by mě opravdu chápala, avšak oceňuji její snahu. Pro ni a mého otce nikdy nebylo lehké pochopit vztah mezi mnou a Ivy. 

"Jo, bude to v pohodě." Pokusím se usmát. "Život musí jít dál." 

Věnuje mi unavený úsměv. "Jsem ráda, že to tak bereš. Dobrou noc." Je na odchodu, ale ještě se zastaví a doplní: "A pořád není nic ztraceno. Ještě máme naději, že se vrátí." 

Přikývnu, ačkoliv si uvědomuji, že to řekla jen z toho důvodu, aby mě alespoň trochu uklidnila a sama tomu nevěří. 

Jakmile odejde, okamžitě si jdu lehnout. Den byl dlouhý a já si potřebuji odpočinout. Každé ráno vstávám v sedm, abych stihla přijít do školy včas a nedostatek spánku se promítá i do mé aktivity v hodinách. Předpokládám, že dnes v noci toho moc nenaspím. 

"Ivy?" zavolám na sestru starostlivě. Ona mne ignoruje. Beze slova přivítání pospíchá do svého pokoje. Už zase. Už zase má tu svoji náladu. 

"Ivy, co se stalo?" A já vím, že se něco stalo. Pokaždé se chová takhle, když se něco přihodilo. 

Věnuje mi úzkostlivý pohled. Nevypadá ani tak naštvaně, jako spíše unaveně. "Co chceš, Tegan? Hm?" 

Zastavím se. Zabodávám svůj pohled ke špičkám svých bot. "Já jen..." 

"Jestli chceš zase obhajovat rodiče, tak se nemusíš namáhat. Po tom, co předvedli včera, u mě zkurveně klesli." 

Polekaně sebou trhnu. Má sestra nemá ve zvyku nadávat, proto působilo tak nezvykle, když jeden z vulgárních výrazů použila. Znamená to, že musí být opravdu rozzuřená. 

"Ne," zašeptám a pociťuji lehké výčitky svědomí, že jsem se rodičů předchozí večer tak zastávala, přestože se chovali hloupě. Slovo hloupě to ani zdaleka nevystihuje. "Naopak, chtěla jsem jen říct... že souhlasím s tím, cos předtím řekla. Měla jsi pravdu." 

Sestra založila ruce přes prsa a naštvaně vyšpulila karmínové rty. "Včera to tak nevypadalo. Jak ti mám věřit, když to tvrdíš, ale nechováš se tak? Pro jednou ses mě mohla zastat, Tegan. Jedinkrát v životě jsi mi mohla dát za pravdu. Ale neudělala jsi to. A chápu tě, ty totiž NIKDY nechceš čelit problémům tváří v tvář. Měla by ses konečně rozhodnout, na čí jsi straně." Bez jediného dalšího slova odpochoduje pryč a nezapomene za sebou pořádně bouchnout dveřmi. 

V očích cítím pálivé slzy. Každé její slovo mě zasáhlo do citlivého místa mé duše. Vše, co řekla, je pravdivé. Až bolestně si uvědomuji, že jsem opravdu taková - vyhýbám se problémům, jak to jen jde. Nedokážu se zastat člověka, i když je v právu. Jsem slaboch. 

S pláčem se probouzím ze strašlivého snu. Srdce mi splašeně buší. Zírám do temnoty a snažím se uklidnit. 

"Ivy," šeptám dokola její jméno a tiše vzlykám. "Promiň..." Tak moc si přeji, aby mou omluvu slyšela! Kéž by se dal vrátit čas. Určitě bych se zachovala jinak, než tehdy. Bohužel, už je pozdě na litování. 

Brzy ráno se cítím jako zombie. Pohybuji se automaticky a v podstatě ani nepřemýšlím, co dělám. V noci mi spánek nebyl dopřán. 

"Dobré ráno," pozdravím nabručeně rodiče, jakmile sejdu po schodech do kuchyně. Čekají na mě už připravené lívance. Posadím se za kruhový stůl vedle táty a pustím se do jídla. 

"Vypadáš unaveně," podotkne - poněkud zbytečně - otec. 

"Jo," odtuším a nimrám se v jídle. Dnes nemám chuť. "V noci se mi zdálo o Ivy." To jméno jako by rodiči otřáslo. 

"Snad se to brzy zlepší," procedí matka skrz zuby. Je jasné, že o ní nechce mluvit. Pravděpodobně se se ztrátou milované dcery vyrovnává po svém. 

Nevydržím to, odložím talíř s nedojedenými lívanci a s batohem v ruce vybíhám ven. "Tak večer," rozloučím se. Ani jeden z nich neodpoví.