Potkáme se v nebi

34. Kapitola

Kiara nervózně přešlapovala před dvoupatrovým žlutým domkem s duhově kvetoucí zahradou. Stála před nízkým dřevěným plotem, který obklopoval celý čtvercový pozemek kolem dokola. Stačilo, aby jednoduše otevřela branku a prošla úzkým dlážděným chodníkem až ke dveřím bílým jako křídla holubic. Pak by zaklepala a o několik okamžiků později by ji přivítala veselá zrzka s oslnivým úsměvem. Jak snadný úkol, že? 

Celý včerejší večer si Kiara představovala, až tato chvíle nastane. Snažila se o dnešní návštěvě uvažovat z mnoha úhlů, zvážit všechny možnosti, které v tuto chvíli měla, ale nic nepomáhalo, pocit beznaděje a nejhlubšího zoufalství ji sevřel ve svých poutech a nechtěl pustit. Ze své situace Kiara neviděla žádné východisko. 

Nakonec to ovšem udělat musela. Když její mobil ukázal za minutu dvě hodiny odpolední, překonala svou nechuť a co nejrychlejšími kroky došla ke vchodu domu a dřív, než si to stačila rozmyslet, spěšně zaklepala. Nemusela čekat dlouho, Rebecca jí otevřela téměř okamžitě, jako by už nějakou dobu za dveřmi stála a čekala, než se návštěva objeví. 

"Ahoj!" pozdravila ji zrzka a na její pihovaté tváři se objevil ten velice známý úsměv, při němž odhalovala své bělostně se třpytící zuby. "Pojď dál." O krok odstoupila, aby Kiara mohla vejít dovnitř, a trpělivě čekala, než si její dlouholetá kamarádka sundá boty. Poté jí zavedla do kuchyně a nabídla drobné občerstvení, které s láskou připravila. 

"Díky," zašeptala Kiara a pokusila se napodobit tentýž radostný úšklebek. Ze zdvořilosti se natáhla po jednom obloženém chlebíčku, přestože měla žaludek jako na vodě a netušila, jestli bude schopná vůbec do sebe něco dostat. Rebecca mlčky do dvou sklenic nalila džus a usadila se vedle černošky. Její klidný výraz naznačoval, že čeká na vysvětlení této nenadálé návštěvy. 

"Mám problém," začala Kiara nervózně, ačkoliv to bylo konstatování zcela zbytečné. To, že prochází něčím nesnadným, prozrazoval už její napjatý výraz, který se jí i přes veškerou snahu nedařilo dobře zakrýt. "Velký problém." Ukousla z chlebíčku a chvíli sousto přežvykovala, přičemž přemítala, jak Rebece celou situaci podat. "Víš... Jak bych to jen..." 

Rebecca jí stiskla paži a povzbudivě se pousmála. "Jen klid, Sabrino. Jsem tu pro tebe stejně tak, jako jsi tu pro mě vždycky byla ty." 

"Když já si nejsem jistá, jestli má návštěva nebyla chyba." 

"To ne!" zaprotestovala zrzka hlasitě a ve smaragdových očích se jí zablýsklo. "Já jsem ráda, že tě po tak dlouhé době vidím. Povídej." 

"No... jde o to, že jsem se dala dohromady s jednou dívkou," začala Kiara rozpačitě, "jmenuje se Gabriela a je to fakt strašně hodná a skvělá holka. No a... Kvůli mě je teď v nebezpečí." 

V Rebečiných očích se zrcadlil nejhlubší soucit. "Ach, Sabrino," povzdechla si tiše, "to je mi hrozně líto. Neumím si představit, že by se něco stalo mojí přítelkyni. Je tu něco, čím bych mohla pomoci?" 

"No..." váhala Kiara a těkala očima z místa na místo. Tohle bude hrozný, říkala si, ale nemám žádnou jinou možnost. "Vlastně se jedná o Siu." 

Rebecca se od své kamarádky mírně odsunula. Z jejího zraku náhle veškerá lítost zmizela, vystřídal ji strach, hrůza a možná také nedůvěra. Kiara si moc dobře uvědomovala, že musí pečlivě volit každé slovíčko, protože pokud by nechtěně zabrnkala na strunu Rebečina dávného traumatu, už ji nikdy více neuvidí. 

"Já vím, já vím," řekla rychle, jakmile si všimla změny v Rebečině pohledu. "Vím, že nerada minulost rozebíráš, ale prosím, vyslechni mě. Orion a Sia mi vyhrožují, že zabijou Gabrielu, pokud tě tam opět nepřivedu. A já... rozhodně to nemám v úmyslu, nikdy bych neudělala něco, co by ti mohlo jakkoliv ublížit, ale přiznám se, že netuším, co mám dělat. Fakt nevím." Zoufale si prohrábla kudrnaté vlasy. "Dohání mě to k šílenství. Strašně se o ní bojím." Povzdechla si. "Vlastně jsem jí nikdy neřekla, co přesně jsem kdysi dělala. Neměla ani tušení, čím jsem si prošla a já jí nechtěla do toho zbytečně zatahovat. Snažila jsem se jí chránit..." Odmlčela se a pohled upnula ke svým dlaním na stole. "Ale selhala jsem," špitla provinile a oči jí zeskelnatěly slzami. "Cítím, že jsem za její únos zodpovědná a chci jí zachránit, jenomže prostě nevím jak." Konečně se opět Rebece podívala zpříma do očí. "Ani nevím, co tu dělám. To, že jsem přišla sem, mi stejně v ničem nepomůže. Možná jsem si myslela..." Zavrtěla hlavou, jako by tu myšlenku chtěla zaplašit. "Ale to je fuk. Ty mi nejspíš stejně nejsi schopná poradit." 

Rebecca Kiaru jemně objala. "Te je hrozný," zašeptala s nepochybnou upřímností. Ačkoliv nikdy Gabrielu, dívku, o níž její kamarádka mluvila, nepotkala, nepochybovala o tom, že byla dobrým a laskavým člověkem; jinak by s ní Sabrina přeci netrávila čas. Únos by nikdy nepřála ani nejhoršímu nepříteli, a zvlášť ne dívce, která byla tak drahá srdci její dlouholeté přítelkyně. V jádru své duše chtěla Sabrině pomoci a uvažovala, čím by mohla býti užitečná, avšak nic jí nenapadalo. 

"Je mi to strašně líto, Sab." 

"To je dobrý," usmála se Kiara přes slzy, kropící její líčka, "ty za to nemůžeš. Vůbec jsem tě do toho neměla zatahovat. Promiň, že jsem tě otravovala." Užuž se zvedala, že raději odejde, ale Rebecca jí na poslední chvíli chytila za paži a stáhla zpátky k sobě. 

"Neodcházej, ještě ne," přemlouvala ji, "možná na něco spolu dokážeme přijít, možná nás něco napadne..." Teď to byla zrzka, kdo uhnul pohledem. V hloubi duše se už jakýsi plán začínal rodit a rýsovat, ovšem snažila se ho potlačit; byl až přespříliš riskantní a nebezpečný. Ohrozil by život nejenom Gabrielin, nýbrž i její a Sabrinin. Nicméně, není však ve výsledku lepší než žádný plán? 

"Nevím," pokrčila Kiara rameny, "tebe něco napadá?" 

Rebecca váhavě zavrtěla hlavou. Ačkoliv nikdy neměla moc ráda lhaní, nyní si svůj zárodek plánu chtěla ještě zatím nechat pro sebe. "To sice ne, ale za chvíli by se měla vrátit moje přítelkyně. Možná... možná by nám ona dokázala pomoci," špitla nesměle a hustě zamrkala mechovýma očima, "vždycky byla chytřejší než já." 

"No já nevím," utrousila Kiara. "Nechce se mi do toho zatahovat víc lidí." 

Přesně v ten okamžik se rozevřely dveře a dovnitř jako na zavolanou vlétla Rebečina dívka. 

"Ahoj, jsem tady!" rozezněl se domem velmi povědomý hlas. Kiara se za ním s překvapeně rozšířenýma očima ohlédla a nestačila se divit, koho tam potkala. 

Když i nově příchozí spatřila návštěvu, zarazila se a stejně zmateným a nechápavým pohledem si Kiaru přeměřovala. 

"Měla bych vás seznámit," konstatovala Rebecca, která pohledy obou dívek nepostřehla. "Zlato, tohle je Sabrina, moje dlouholetá kamarádka. Sabri, tohle je Patience Lancasterová, moje přítelkyně."