Potkáme se v nebi

32. Kapitola

První, co Kiaru napadlo, bylo to, že o Gabrielině únosu tomu detektivovi jednoduše poví. 

Měla to na jazyku. Stačilo málo, aby to bez uvažování vyhrkla. 

Ivy byla unesená! 

Tři jednoduchá slova. Tak proč jí dělalo takový problém je vyslovit nahlas? 

Protože si až moc dobře uvědomovala, že kdyby se s tím svěřila policii, únosce, ať už to byl kdokoliv, by ji bez milosti zabil. 

Nejprve nevěděla, jak s nově nabytými informacemi naložit. Gabriela nebyla tím, za koho se vydávala a to zjištění ji vnitřně sžíralo. Znamenalo to snad, že celý jejich vztah byl jedna velká přetvářka? Nic víc, než pouhá iluze štěstí, za níž se skrývaly lži a tajemství? 

Tys k ní taky moc upřímná nebyla, ozvalo se její svědomí. Jak jí to pak můžeš vyčítat? 

A pak tu byla ta Siina prosba. Nebo spíš, rozkaz. 

Scéna z Divy se jí v hlavě přehrávala stále dokola a dokola, jako už dávno ohraný film, který i přes všechnu snahu nedokáže dostat z hlavy. A to, co Sia řekla, to, co po ní chtěla... To se jí do paměti vrylo navždy. Nedopřávalo jí to spánek. 

"Tak podívej," začala Sia samolibě, když Kiara přišla do klubu. "Nejenom, že ti řeknu, kde je Gabriela, ale dostaneš jí i zpátky, když uděláš, co ti řeknu." 

Kiara po tom bezmyšlenkovitě skočila. Okamžitě jí slíbila, že se úkol pokusí splnit, ať půjde o cokoliv, aniž by to jakkoliv promyslela. V tu chvíli myslela jen na jediné, a to na svou milovanou přítelkyni. Chtěla ji mít zpátky v bezpečí u sebe a představa, že ji opět sevře v náručí, živou a zdravou, ji naplňovala elánem a chutí riskovat vlastní život. Byla pro to ochotna překonat jakoukoliv překážku. 

Nebo to si alespoň myslela, dokud to Sia nevyslovila. 

"Výborně," uculila se. "Bude to docela jednoduché. V podstatě jen napravíš to, co jsi zkazila. Přivedeš k nám zpátky Rebeku Priceovou." 

Kiarou projela hrůza, jako by do ni udeřil kulový blesk. Až nyní jí došel význam toho, co neuváženě slíbila. 

"Ne, ne, ne! Poslouchej Sio, to udělat nemůžu." 

Asiatka vypadala poněkud zklamaně. Lhostejně pokrčila rameny. "Mně je to fuk. To ty chceš Gabrielu zpátky, nemám pravdu?" 

Kiařina mysl pracovala na plné obrátky. Snažila se vymyslet nějaký dobrý důvod, proč by to neměla dělat.

"Poslyš Sio," začala opatrně, "já vím, že Orion byl hodně naštvaný, když jsem jí pomohla utýct. Ale bylo to tak lepší! Nebylo by, i pro něho, výhodnější, kdyby si našel nějakou holku, která to bude dělat dobrovolně?" 

Sia našpulila rty. Vypadala, jako by o jejích slovech skutečně uvažovala. Už se v ní začala probouzet malá naděje, že jí snad dá za pravdu a ona nebude muset Rebeku otravovat, avšak ona nakonec zavrtěla hlavou. 

"Je mi líto, Sabrino. Tohle není z mé hlavy." 

Netrvalo moc dlouho, než jí to došlo. 

"Tys to Orionovi řekla?" zeptala se, docela zbytečně, s narůstající naštvaností. 

Sia se potutelně zahihňala. "Přece sis nemyslela, že z něj vypáčím informace a jen tak ti je předám, aniž bych mu o tom neřekla." Odmlčela se a věnovala své známé významný pohled. "To by byla zrada. A to já odmítám." 

Kiara se cítila hloupě. Naletěla jí. Opravdu byla tak naivní, že věřila, že pro ní Sia něco udělá jen tak a nepodrazí ji? 

Ani po několika dnech od oné události ten pocit nezmizel. Ba naopak, možná pouze zesílil. Hanba jí sužovala nitro, myšlenky se neustále vracely k dané chvíli jako bumerang a jízlivě připomínaly, jak pitomá byla. 

"Do hajzlu!" zařvala Kiara. Třesoucíma rukama popadla mobil a vytočila Rebečino číslo. 

Chvíli se nedělo nic. Z přístroje se ozývalo dlouhé pípání. S každým následujícím tónem v ní naděje, že hovor Rebecca zvedne, po kousíčcích umírala. 

"Jé, Sabrino, ahoj!" ozval se po chvilce veselý dívčin hlas v okamžiku, kdy se už chystala zavěsit. "Dlouho ses mi neozvala! Jak se máš?" 

Rebečin hlas zněl opravdu šťastně. Hodně se lišila od té zlomené, bezmocné dívky, kterou kdysi bývala... kterou z ní udělal Orion a kterou z ní ona má teď za úkol znovu udělat. 

Ne. Tohle jí nemůže udělat. 

"No..." zaváhala. "Potřebovala bych se s tebou sejít, Becco. Chtěla bych si promluvit... a také potřebuju radu." 

"Co se děje?" Optimistický tón náhle vymizel. Dívka na druhé straně rázem zvážněla, došlo jí, že to, s čím se její přítelkyně z minulosti potýká, asi není nejhozčí. 

"O tom bych raději mluvila až osobně. Mohly bychom se prosím sejít?" 

"Jasně." Ačkoliv zněla Rebecca zvědavě a ráda by věděla víc, nechtěla na Kiaru tlačit. "Kdy by se ti to tak hodilo?" 

"Upřímně kdykoliv. Záleží na tobě." 

"Dobře," zasmála se zvonivým, melodickým smíchem, díky němuž se i Kiaře rty automaticky zkroutily do slabého úsměvu. "Tak co třeba hned zítra, okolo druhé? Mohla bys přijít ke mně domů. Doufám, že si ještě pamatuješ, kde bydlím." A opět smích. Kiara Rebeku neviděla už mnoho let, tudíž není divu, že úplně zapomněla, jak hluboké pocity v ní její hlas vyvolával. 

"Skvěle," utrousila v odpověď a snažila se znít stejně bezstarostně, jako ona. "Uvidíme se." 

Dvojice dívek se rozloučila a hovor tím skončil. 

V místnosti zavládlo hrobové ticho.