Potkáme se v nebi

23. Kapitola

"Pozvala jsem na návštěvu i Faith," oznámím Aimee po škole. Bok po boku se společně prodíráme mořem studentů, kteří se po ukončení poslední hodiny okamžitě nahrnuli do chodeb, a stejně jako oni, i my míříme k východu z této budovy. "Doufám, že ti to nevadí." 

Světlovlasá brunetka jdoucí vedle mě s sebou škubne. Překvapením povytáhne obočí. "No, pokud to nevadí tobě..." opáčí nejistě po chvilce zarytého mlčení. 

"Já vím, že to měl být náš společný den, ale ona se zdá být vážně moc fajn. Myslela jsem si, že bychom se mohly společně spřátelit." 

"Mně to nevadí," skočí mi Aimee do řeči a bezstarostně se usměje. Já však na její tváři dokážu vyčíst drobné pochyby, vyvracející pravdivost slov. Snaží se tím zakrýt své opravdové pocity. "Aspoň nás bude víc. Co ale Ivin deník?" 

Koušu si spodní ret a vyhýbám se jejímu ostrému pohledu. Nevím, co jí odpovědět. "V tom když tak budeme pokračovat později," odtuším ve snaze o diplomatickou odpověď. "Nemusíme ho prozkoumávat pokaždé." 

"Fajn." 

Hlas mé kamarádky už nezní tak pohodově jako obvykle. I přes snahu o klidnou, vyrovnanou odezvu se do něho vkradla mírná podrážděnost. Nutí mě to zamyslet se, zdali pozvání Faith ke mně domů bylo opravdu tak dobrým nápadem, jak se to v tu chvíli zdálo. 

"Užijeme si to, uvidíš," pokouším se ji přesvědčit předstíranou radostí, "bude to zábava." 

"Vždyť já nic neříkám," tvrdí Aimee zarytě. Před mohutnou stavbou se zastaví. Tady se naše cesty rozdělují, obě totiž bydlíme v jiné části města. "Tak ahoj zítra!" Zamává mi a bez čekání vyrazí. Já na ni znepokojeně hledím dokud nezmizí za rohem ulice. Studený vítr cuchá mé dlouhé tmavé vlasy a mráz se mi zavrtává pod kůži, ale já stále stojím jako solný sloup a zírám na místo, kde ještě před chvílí kráčela má nejlepší kamarádka. 

Po několika minutách se konečně proberu a zamířím pomalým tempem domů. 

Udělala jsem chybu? 

Přemýšlím o tom celou cestu ze školy. Faith na mě opravdu působila jako milá, trochu uzavřená dívka. V lecčem mi připomínala mě samotnou - byla tichá, nepříliš komunikativní, ale veselá a jakmile se překonaly prvotní bariéry studu, rozmluvila se o sobě více. Domnívala jsem se, že i Aimee si s ní bude rozumět. 

A třeba taky bude, napadne mě vzápětí, třeba si ji potom oblíbí... 

Domů přicházím dřív než obvykle, vládne tam hrobové ticho, které mi napovídá, že rodiče se ještě z práce nevrátili. Využiji situace, odhodím batoh z ramen a vyrážím ven na procházku. S končícím podzimem ubývá dní, kdy je teplo a obloha bývá většinu času zatažena temnými mračny, avšak dnešek patří mezi ty vzácné výjimky, kdy je příroda připravující se k zimnímu odpočinku zalitá zlatavými slunečními paprsky. 

Kráčím po štěrkovité zaprášené cestě na okraji našeho maloměsta, užívám si klidu i malebné krajiny obarvené štětci podzimu, ale ať se o to pokouším jakkoliv, z hlavy mi nejde vyhnat dnešní scéna s Aimee. 

Co když to byl fakt blbý nápad? uvažuji. Tyto pochyby hlodají mé nitro od našeho rozloučení. Co když si Aimee s Faith vážně nesednou?  V takovém případě bude zítřejší návštěva noční můra. 

Zastavím se. Přede mnou se tyčí napůl rozbořené kamenné zdi místního hřbitova a siluety křížů nacházející se za nimi. Navštěvuji toto místo tak často, že už mé kroky automaticky směřují sem, přestože to není mým záměrem. 

Když už tu jsem, projdu otevřenou mřížovanou branou a zamířím k hrobu, u nějž se nalézám v poslední době častěji, než by mi snad i bylo milé. 

"Tak jsem tady zase," povím do ticha a kleknu si do trávy vedle náhrobku, "v poslední době se toho hodně událo." 

Otočím se doleva a chvíli jen tak pozoruji smaragdové kopce, porostlé smíšenými lesy zbarvenými do červenohněda, mezi jejichž větvičkami se ve větší či menší míře skví i žlutá a zelená. Mírný vítr čechrá koberce měkké trávy a mává větvemi stromů u hřbitova. Opodál pějí skřivánci své operní ódy. Pochmurnost posledních dní se v té idylce téměř ztrácí. 

"Nejenom, že mi zmizela sestra, ale před nedávnem byla zavražděná její nejlepší kamarádka Naomi." Povzdechnu si. "Netuším, kdo by to mohl udělat a ta nevědomost mě užírá." 

Opřu se o zeď za mnou a zavřu oči. Na hřbitově panuje klid, nikde ani živáčka. Mnoho lidí z městečka nechodí na místo posledního odpočinku příliš často. 

"Kéž bych tehdy něco udělala, Samueli," šeptám provinile, "možná bys byl ještě naživu. A možná by Ivy pak z domova neutekla. A třeba by i Naomi byla ještě naživu." 

Sotva to vypustím z úst, uvědomím si, jak absurdně to celé zní. Možná z toho dělám jen větší drama než to ve skutečnosti je. Nemám žádný důkaz, že by smrt Naomi jakkoliv, byť i jen vzdáleně, souvisela s útěkem Ivy, přesto se však nemohu ubránit sužujícímu pocitu, že její vražda se zmizením mé sestry nějak souvisí. 

Se zaúpěním si promnu tvář. Neměla bych vytvářet takovéto konspirační teorie. Už tak je toho na mě hodně, co musím strávit aniž bych se zbláznila, další pavučiny lži a intrik vážně nepotřebuji. 

Zvednu se a chystám se domov mrtvých opustit, avšak v tu chvíli zaslechnu kroky. Strnu. Netrvá dlouho a branou projde zhruba dvacetiletá černoška. Jakmile mne spatří, ustrne. Naše pohledy se střetnou a podle jejího výrazu soudím, že z mé přítomnosti není zrovna nadšená. 

Já v ní okamžitě poznávám Samuelovu sestru Imogen.