Potkáme se v nebi

29. Kapitola

Jsem ráda, že okolo nás se zrovna nenachází moc lidí. V dáli prochází pár studentů, ale ti jsou naštěstí tak daleko, že dvě nešťastné dívky snadno přehlédnou. 

Aimee mě objímá a já brečím a vzlykám. Zápisek, který byl zveřejněný naposledy, mě zasáhl u srdce ze všech nejvíc. 

"Ne-nemůžu tomu uvěřit," dostanu ze sebe mezi vzlyky tak silnými, že mi dělá problém srozumitelně mluvit. 

Aimee nic neříká, jen mě jemně hladí po zádech na uklidněnou.  

"Proč?!" vykřiknu a znovu se usedavě rozpláču. "Pro-proč se jen ně-někomu..."

"Nesvěřila?" doplní mě Aimee něžně. 

Otřu si obličej. "Jo," vydechnu, když se už konečně trochu uklidním, "když si jen pomyslím, že s tím celé ty roky žila..." Mám co dělat, abych znova nepropukla v pláč. 

"Přísahám, že jestli toho hajzla, co to publikoval, dostanu do rukou..." zavrčí Aimee. "Na druhou stranu," podotkne zamyšleně o chvíli později, "tohle může být příležitost, aby byl Daniel potrestán." 

Nevesele se uchechtnu. Této možnosti moc velkou pravděpodobnost nepřikládám. "To si nemyslím. Vždyť i sama Ivy psala, že nemá žádné důkazy. Fakt si myslíš, že by se to nějakým způsobem vyšetřilo?"

Aimee pokrčí rameny a pohledem se zahledí někam do prázdna. "Nevím," zašeptá, "ale myslím si, že z toho rozhodně bude mít problémy, když už nic jiného. Vždyť se podívej, jak rychle se to šíří." 

"Tohle mi, prosím tě, ani nepřipomínej." 

Mlčky sedíme u zdí školy a pozorujeme procházející studenty. Vítr nám čechrá vlasy, mráz se zavrtává pod kůži, ale i přesto se nezvedáme a zůstáváme na místě. Ani jedné z nás se nechce odejít. 

Náhle se z rohu vynoří Faith. Kráčí rovně, směrem k východu. Potom se ale ohlédne naším směrem a zarazí se. Chvíli váhá a pak změní směr, míří k nám. 

"Ahoj Tegan," pozdraví mě. Ve tváři má vepsanou lítost a soucit. 

"Co chceš, Faith?" povzdechnu si. Na hádky nemám náladu. 

Klekne si k nám. "Chci ti jen říct... No..." Sklopí pohled. "Že mě moc mrzí, co se stalo tvé sestře," zašeptá. "Musí to být pro tebe moc těžké." Konejšivě mi stiskne dlaň. "A taky se omlouvám za ráno. Já si uvědomuju, že jsem hlavní podezřelá a chápu, proč si myslíš, že jsem deník tvé sestry vzala já." Stáhne ruku zpátky a olízne si rty. Znamení, že se cítí nesvá. "Nechci se s tebou hádat, vždyť jsme si to včera tak užily. Nemohly bychom být zase kamarádky?" 

Mlčím. Očima spočívám na svých kolenech. Ohledně celé této situace se cítím rozpačitě. Faith na jednu stranu působí jako moc milá dívka, která by ani mouše neublížila, ale na druhou stranu, nenapadá mě nikdo jiný, kdo mi mohl z pokoje deník vzít. 

"To bych ráda," zašeptám, "ale obávám se, že toho zrovna teď asi nejsem schopná. Musím si to celé nechat projít hlavou. Promiň." 

Faith přikývne. Ve světle šedých očích se jí zrcadlí bolest a dotčení, avšak zároveň i pochopení. "Dobře. Rozumím. Jen... jsem tu kdykoliv pro tebe, kdyby sis potřebovala s někým promluvit..." Pohledem střelí po vedle mě sedící Aimee, která se vůbec netváří nadšeně. "...a Aimee zrovna nebyla k zastižení," dodá a mírně se zasměje. "Každopádně, chci ti říct, že já ten deník nevzala. Vím, že nemáš žádný důvod mi věřit a taky chápu, proč si to o mně myslíš. Nezlobím se na tebe. A teď už vás nechám." 

S těmito slovy nás opustí.

Vydám ze sebe hluboký povzdech a promnu si ztuhlý obličej, zčervenalý a opuchlý od pláče. "Cítím se hrozně," zaúpím. "Možná jsem se fakt spletla. Možná to fakt Faith nebyla." 

Aimee se zatváří skepticky. "No, nevím. Faith k tomu měla ideální příležitost." 

"Já vím." 

"Ale ať už to bylo jakkoliv, já pevně věřím, že pravda nakonec vyjde najevo." Odmlčí se. Na okamžik se podívá do mobilu a tvář se jí zkřiví zhnusením. "To, co mě doopravdy vytáčí, je ta arogance člověka, co to zveřejňuje. Jen si přečti, co napsal k tomu příspěvku se znásilněním." 

Natáhnu krk a přes rameno se podívám na její mobil. 

Liam Marshall: Taková to tajemství jsem nečekal. No, možná ten den konečně Ivy došlo, že chodit na takovéto večírky není zrovna dobrý nápad, že? :) Nevím, co čekala. Když randí s idiotem a ještě k tomu se zlije do bezvědomí, nemá se pak divit, že toho někdo využije. Každopádně, zápisky z deníku se šíří rychleji než jsem čekal - díky vám všem. Na další fotky se můžete těšit za řekněme takových... tisíc sdílení, co říkáte? Zvládnete to? :) 

Ruce se mi sevřou v pěst až mi klouby zbělají. Kdybych držela mobil v ruce, nejspíš bych jím mrštila o betonové dlaždičky cesty vedoucí přes školní pozemek. 

"Ten... zasranej... hajzl," procedím přes zaťaté zuby. Snažím se udržet vztek i slovník na uzdě, avšak ne moc úspěšně. "Jak se opovažuje? Jestli ho někdy potkám, přísahám, že ho asi zabiju." 

Aimee mi položí ruku na rameno a mírně ho stiskne. "Uklidni se, Tegan. Nejspíš to bude jeden z těch internetových trollů, kteří se snaží získat co nejvíc reakcí a sdílení. Však víš - hrdina za klávesnicí, ale do očí by ti to v životě neřekl." 

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. 

Hlubokým dýcháním se snažím soustředit a dostat svůj hněv pod kontrolu. Musím uznat, že Aimee má pravdu. Tomu člověku pravděpodobně jde jen o cílenou provokaci, a daří se mu to až moc dobře. Nesnáším, když takhle někdo mluví o mé sestře. 

"Říkat, že si holka může za znásilnění sama, je ten nejubožejší, nejhloupější, nejprimitivnější..." Ve výčtu těch nejhorších vlastností bych pokračovala, kdyby mě Aimee nezastavila. 

"Ano, ano, to máš samozřejmě pravdu, Teg," přikyvuje horlivě, "ale nenech se jím zbytečně vytočit." 

"To nejde." 

"Je to blb. Ivy si to určitě nezaslouží - na to nezapomínej. Takových lidí, jako je tenhle Liam, je na sociálních sítích tisíce." Užuž se nadechovala k dalšímu proslovu, v tu ránu se mi však hlasitě rozezněla znělka mobilu a veškerou konverzaci tak přerušil. 

"To je máma," oznámím, "promiň, tohle musím vzít." Už se mi totiž mnohokrát vymstilo, když jsem hovor rodičů zmeškala, a to měli obě dcery doma. Teď, když mě po úprku Ivy začali více kontrolovat, by nebyl nejlepší nápad nechat volání bez odezvy. 

"Ahoj mami," pozdravím, když hovor zvednu, "co se děje?" 

"Ahoj," odpoví mi a i z toho jediného slova poznám, že se něco stalo. 

"Je... všechno v pořádku?" 

"Není," odvětí rozhozeně a začne mi vysvětlovat, proč mi vlastně volala. Oči se mi rozšíří překvapením, když mi to oznámí. 

"Po-počkat," vykoktám slabým hlasem, "to vážně?" 

Aimee mi věnuje ustaraný pohled. Můj vystrašený tón a pobledlý odstín lící jí očividně nemohl uniknout. V tázavém pohledu vyslovuje tu samou otázku, která před chvílí zajímala i mě. 

"Jo, fajn," vysoukám ze sebe, "hned tam budu. Jo. Pa." 

Zavěsím a asi minutu tupě zírám na mobil v mé ruce. 

"Co se stalo?" zajímá Aimee. Zvednu se a popadnu batoh. Musím domů. 

"Volala policie," začnu pomalu vysvětlovat, "chtějí vědět víc o tom deníku a..." 

"A?" Zní netrpělivě. 

"A volal jim svědek, který možná viděl Ivy."