Potkáme se v nebi

27. Kapitola

Procházím školní chodbou a cítím, že něco není v pořádku. Ne, necítím to; já to vím. 

Sotva jsem vkročila do budovy, upřely se na mne desítky pohledů. Oči studentek a studentů si mě přeměřují s opovržením, opatrností, překvapením, ale i lítostí. Z hloučků studentů seskupených okolo mě se ozývá šepot smíchaný s potlačovaným chichotem. Někteří z nich si dokonce ukazovali mým směrem ve chvíli, kdy si mysleli, že je nevidím. 

Nejspíš zase jen nějaké drby, uvážím nakonec a zamířím ke své skříňce. Od Ivina útěku jich koluje spousta, jeden šťavnatější než druhý. 

"Tegan!" 

Tento názor se změnil ve chvíli, kdy ke mně přispěchala udýchaná Aimee. Do školy obvykle přichází dřív než já, takže o klepech každodenně se šířících napříč žactvem se dozvídá mezi prvními. 

"Tegan," zopakuje mé jméno s úděsem a snaží se popadnout dech od pospíchání. "Stalo se něco příšernýho." 

"Co?" zeptám se. Začíná ve mně narůstat nepříjemný pocit hrůzy. "Co se stalo?" 

Aimee pevně stiskne rty a uhne pohledem. "No, víš..." Odmlčí se a hledá ta správná slova. "Víš, jak jsme včera u tebe hledaly ten deník?" začíná opatrně pomalu vysvětlovat. 

Přikývnu. 

Přešlápne na místě. "Ono se ukázalo, že ho asi fakt někdo ukradl." 

Tělem mi projede šok, když si uvědomím, co její slova znamenají. Aimee mě musí podepřít, abych se úplně nezhroutila. Nedokážu se udržet na nohou, lýtka se mi třesou jako rosol. 

"To... ne," vykoktám ze sebe. "To ne. To ne, to ne, to ne!" 

To se prostě nemohlo stát, projíždí mi hlavou. To nemůže být pravda. Prosím, že se pletu - že se obsah sestřina deníku nedostal nějakým způsobem na veřejnost? 

"Tegan," promluví na mě uklidňujícím tónem. "To bude v pohodě, všechno se uklidní, uvidíš." 

"To byla Faith!" vykřiknu. Naštěstí mě Aimee prozíravě odvedla do třídy, kde momentálně nikdo neměl mít výuku a poskytovala nám alespoň trochu soukromí. "Stoprocentně. Nikdo jiný to být nemohl." 

"Tegan, uklidni se." Pevně mě obejme. "Třeba se to ještě nějak vysvětlí." 

"To je fuk," pravím s bezútěšnou zoufalostí, "to nemění nic na věci, že celá škola viděla Ivin deník!" 

"Uklidní tě, když ti řeknu, že ho neviděli celý? Na internetu kolují jen nějaké fotky pár zápisků. Někdo je zveřejňuje." 

Otočím se na ni s mírným zamračením. "Tohle mě má jako uklidnit? Ukaž, kdo to zveřejňuje?" 

Vytáhne z kapsy svůj telefon a chvíli hledá daný příspěvek. 

"Tady," ukáže a mobil mi podá. "Nějaký anonym s přezdívkou Liam Marshall tam postupně přidává různé fotky." Odmlčí se a starostlivě si měří můj kabonící se obličej. "Má to docela dost sdílení." 

"Má to kurva moc sdílení," pronesu chladně. V dlani drtím mobil. Můj prvotní šok vystřídal vztek, podmaňující si celé mé tělo a duši. Žilami mi koluje agrese tak silná, až mi v mysli vyvolá strašlivé představy, co bych s tím člověkem, který tak citlivé zápisky zveřejnil, udělala, kdybych se k němu dostala. 

"Tegan!" Pohoršený výkřik mé kamarádky mě opět přivede do reality. Vím, že nemá moc ráda, když sprostě nadávám a i já sama se tomu snažím vyhýbat, ovšem ve chvíli, kdy jsem spatřila úplně první zápisek, který Ivy napsala, na odivu široké veřejnosti, nedokázala jsem se udržet. 

"Promiň," zabručím a vrátím jí mobil. Z hrdla mi vyjde hlasité zaúpění, ztlumené dlaněmi, zakrývajícími mou tvář. "Co mám sakra dělat?" Zakloním hlavu a pár vteřin zírám na zašedlý strop, který býval kdysi bílý. 

"Třeba to nějak vyšumí," snaží se mě povzbudit. "Třeba zveřejní pár fotek a tím to skončí." 

"O tom silně pochybuju." 

S těmito slovy se dám k odchodu. Mířím ke třídě, předpokládajíc, že tam najdu Faith.

"Počkej!" volá za mnou Aimee, která se se mnou snaží držet krok. "Nedělej nic ukvapeného!" 

Já však na její slova nedbám. Prvotní rozzuřenost se už jemně zmírnila, avšak stále ze mě úplně nevyprchala. Potřebuji si ji někde vybít a vážný rozhovor s dívkou, o níž předpokládám, že má únik citlivých informací o sestře na svědomí, mi k tomu dává skvělou příležitost. 

Jak jsem jí jen mohla věřit? běží mi hlavou. Chtěla jsem jí jen pomoci, podpořit ji - a ona mi to oplatí takhle? Vůbec jsem jí k sobě neměla zvát. 

Napochoduji do třídy. Výuka má začít za deset minut, tudíž není divu, že kromě nás tam moc lidí není. 

"Faith?" oslovím ji příkře a dojdu k její lavici. "Musíme si promluvit." 

Otočí se na mě a věnuje mi úsměv. "Ahoj, Tegan. O co jde?" 

"Zaslechla jsem, že někdo zveřejňuje zápisky ze sestřina deníku." 

"Ano, to už jsem viděla na netu," přikývne. "Je mi to moc líto, nechápu, jak to někdo mohl udělat." 

Překřížím ruce na prsou. "A nemáš náhodou tušení, kdo to mohl udělat?" 

Faith se trochu zmateně zamračí. "Ne, proč bych to měla vědět? O co tu jde?" Odmlčí se. Neuběhne ani pár vteřin, než se jí tvář rozjasní náhlým pochopením. "Počkat... Ty si myslíš, že jsem to byla já?" Zní dotčeně. Překvapení v jejím hlase zní upřímně. Pokud to opravdu publikovala ona, tohle hrála vážně dobře. 

"A kdo jiný?" Naštvanost ze mě pomalu opadává. "Předevčírem ten deník ještě byl u mě v pokoji. Včera jsi k nám přišla a najednou tam není. Neber si to špatně, ale tohle je podezřelý, ať se na to díváš jak chceš." 

"No dovol!" vykřikne pohoršeně. "Tohle bych já nikdy neudělala!" 

Aimee rozpačitě postává za mnou. "Promiň, Faith, ale ona má pravdu," připustí tiše, čímž na sebe upoutá veškerou pozornost. 

"A jak si můžeš být tak jistá, že ten deník nešlohla ona?" Hlavou ukáže směrem k Aimee. 

"Takže zaprvý," začnu a cítím, jak se mi opět začíná vařit krev, "ty jsi jediná, kdo byl v mém pokoji úplně o samotě. A zadruhý, Aimee má na rozdíl od tebe mou důvěru. Znám jí mnohem déle a věřím jí." 

"To je teda důkaz," protočí ironicky očima, "hele Tegan, já ten deník nevzala. Přísahám. Já takový věci totiž nemám zapotřebí." 

"To mi chceš říct, že se k nám někdo během vaší návštěvy vloupal, aby čmajzl Ivin zápisník?" povytáhnu obočí. 

Faith rozhodí rukama. I ona postupně ztrácí svůj klid. "Já fakt nevím. Každopádně ti můžu odpřisáhnout na co jenom chceš, že já to rozhodně nebyla!" 

Další diskuze byly ukončeny hlasitým zvoněním. Střelila jsem po ní posledním zamračeným pohledem a pak zamířila ke své lavici.