Potkáme se v nebi

19. Kapitola

S námahou otevřela oči a vzápětí je hned opět zavřela. Ostré paprsky ranního slunce ji dočista oslepily. Hlavou jí pulzovala bolest tak ostrá, jako by do ní někdo zabodával tisíce jehel najednou. 

Opatrně se posadila a rozhlédla se po místnosti, v níž se nacházela. Čtvercová ložnice s meruňkově oranžovými stěnami, červeným kobercem protkaným zlatavými nitkami a ebenovým nábytkem v ní vyvolala hrůzu. Tohle se ani zdaleka nepodobalo hotelovému pokoji, v němž byla s Gabrielou ubytovaná. Postel, ve které ležela, byla měkká a pohodlná, ale ani komfort, jenž jí byl dopřán, nevyvažoval děs, protékající jejími žilami. 

Ach bože, co jsem to jen provedla? 

A to, co ji zděsilo úplně nejvíc, byla mladá krásná žena tiše oddychující po jejím boku. Napůl nechápavě a napůl vystrašeně na ni zírala, jako by byla pouhou halucinací, o níž předpokládala, že se každou chvílí vytratí. 

Já včera večer fakt pít neměla, uvědomila si s lítostí. Přestože s Gabrielou už oficiálně nechodila, ve vzduchu stále visela jakási naděje, že by se opět mohly dát dohromady, ovšem tohle by ty šance mohlo naprosto zadupat do země. 

Opatrně se posadila a mnula si spánky. Snažila se vybavit si včerejší události. Bohužel, celý večer se vznášel v mlze, jako by se odehrál pouze ve snu. 

Vedle ní se ozvalo rozespalé zabručení. "Dobré ráno, zlato," uculila se na Kiaru a posunula se, aby ji mohla obejmout. Ona se snažila bránit a vymanit se z jejího sevření, avšak marně. Štíhlá brunetka, jejíž kudrnaté vlasy trčely do všech stran, si ji stáhla zpátky do postele. 

"Jak ses vyspala?" zašeptala jí do ucha a začala obsypávat její hrdlo polibky. 

"No..." zaváhala a nepohodlně se zavrtěla. "Moc dobře ne." Musím se odsud co nejrychleji dostat! dodala v duchu. "Hele, mohla bys mě prosím pustit? Už bych měla jít..." 

"Ale prosím tě!" zašveholila brunetka "Můžeš tu přece zůstat tak dlouho, jak jen chceš." 

Další námitky byly umlčeny dlouhým, vášnivým polibkem. "Vlastně... nemusíš vůbec odcházet. Budu ráda, když se zdržíš." 

"Prosím," zopakovala úpěnlivě a vší silou dívku, jejíž jméno si ani nepamatovala, odstrčila. Ačkoliv byla drobnější a hubenější než ona, disponovala očividně mnohem větší silou. 

Tohle jsem fakt posrala, úpěla v mysli, jak se z tohohle mám vyvléct? 

"Už fakt musím," opáčila tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. Dřív, než mohla dívka cokoliv říct, posbírala své oblečení válící se po podlaze a začala se do něj v rychlosti soukat. 

"Škoda," poznamenala brunetka. "Přijdeš ale ještě někdy?" 

"Nejspíš ne. Vždyť si sakra ani nepamatuju tvoje jméno!" vykřikla trochu rozhořčeně. 

Tohle je absurdní, ozval se její vnitřní provinilý hlásek, tahle holka za nic v podstatě nemůže a ty to moc dobře víš. Ve skutečnosti jsi totiž naštvaná sama na sebe. 

"Proč se tak rozčiluješ?" zeptala se dívka smutně a vstala. Upírala na ni velké modré oči, v nichž se zrcadlily němé výčitky. "A jmenuju se Patience. Aspoň to sis mohla zapamatovat!" 

Já vím, odpověděla jí telepaticky s lítostí, jenomže jsem se včera strašlivě opila. 

"Neměla bys mi to vyčítat," vyslovila na místo toho. Potřebovala ze sebe dostat zlost, smutek, zklamání a výčitky, které cloumaly celou její duší. "To ty sis začala s holkou, která byla... tak trochu mimo. Mělas vědět, že si toho ráno asi moc pamatovat nebudu." 

"Zajímavé," utrousila Patience s pozvednutým obočím. Nevypadala naštvaně, spíš pobaveně. Náramně si Kiařinu zlost vychutnávala. "Podle včerejšího večera to nevypadalo, že bys to měla brzy zapomenout," zachichotala se. "Ba naopak, na to sis to až moc užívala." 

Kiara ani nevěděla jak, a Patience opět stála až příliš blízko ní. Ty blankytné oči se vpíjely do její nejniternější duše, jako by ji zkoumaly a četly všechny existující vzpomínky. 

Jedno musela uznat - ta dívka byla kus. Měla nádherné, štíhlé tělo s působivě zakulacenými ženskými křivkami, ani moc hubené, ani moc tlusté. Její hebká bledá pokožka alabastrově zářila v jiskřivém slunci. Světle hnědé lokny se vznášely kolem útlých ramen jako nadýchaný baldachýn a přestože byly rozcuchané a neupravené - nebo možná právě proto - vyzařovalo z nich cosi sexy rošťáckého, což kontrastovalo s jejíma nevinně vypadajícíma safírovýma očima, které na ni právě svůdně mrkaly. Mírně pootevřené srdcovitě vykrojené rty jako by jen sváděly k hlubokému polibku. 

"Promiň, ale já mám tak trochu přítelkyni," vyhrkla, aniž by to jakkoliv předtím promyslela. Byla to poslední věc, kterou by mohla Patience odradit. 

"Ta, se kterou ses přes zprávu rozešla?" 

V Kiaře hrklo. 

Ne, ne, ne! křičela nehlasně. Přece jsem jí to nemohla říct, nemohla jsem jí to všechno vyklopit! 

Když Patience spatřila její výraz, rozesmála se. "Jo, všechno jsi mi řekla. Stejně jako já tobě. A myslím si, že by tvá přítelkyně asi nebyla ráda, kdyby se o našem úletu dozvěděla, co?" 

"Vyhrožuješ mi?" uchechtla se Kiara. 

"Ne, copak tohle je snad vyhrožování?" Hustě zamrkala dlouhými řasami. 

"To je dobře," přikývla Kiara a s úsměvem popadla kabelku, "protože ti to vůbec nejde." 

Aniž by čekala na jakoukoliv reakci, rozrazila dveře v rohu místnosti, opustila místnost a posléze i budovu. Teprve když stála na ulici, před domem Patience, si mohla oddechnout.