Potkáme se v nebi

12. Kapitola

Schylovalo se sotva k šesté hodině ranní, slunce teprve vstávalo, ale dívky byly už dávno vzhůru a připravené vyrazit vstříc novému dobrodružství.

Gabriela uvažovala o jejich budoucím bydlišti. Jako první ji přišlo na mysl hlavní město Anglie. Londýn ležel kilometry daleko od jejich současného bydliště, což bylo moc dobře. A jakožto hlavní město poskytoval ve vysokém počtu obyvatel určitou anonymitu. To bylo rovněž pozitivum. Šance, že by je tam někdo objevil, byla minimální. 

"Londýn. Co ty na to?" navrhla během balení, které vzhledem k nevelkému množství věcí netrvalo dlouho. "Vždy jsem pro něj měla slabost. I když..." zaváhala. Uvědomila si jeden zádrhel, na který nepomyslela. "Ceny nájmů asi budou na naše poměry moc vysoké. Naše společné úspory nebudou věčné." 

Kiara vzhlédla od malého batohu, do něhož mačkala veškeré své oblečení a přešla přes celou ložnici ke své milované dívce. "Neboj," zašeptala a ochranitelsky ji objala. "Najdeme si práci a všechno bude v pohodě. Mně rozhodně nevadí žít skromně." 

"Myslíš, že někdo dvě mladé, nezkušené holky bez jakéhokoliv vyššího vzdělání zaměstná?" 

Kiara ji umlčela krátkým polibkem. "Nestrachuj se tolik," uklidňovala ji, "spolu zvládneme všechno, i kdybychom měly přežívat pod mostem." Zasmála se vlastnímu vtipu a jemně pohladila přítelkyni po bledé líci. "Navíc, z minulosti znám pár podniků, které přijímají skoro každého." 

"Ty jsi už někdy v Londýně pracovala?" zeptala se Gabriela opatrně. Kiara nikdy o své minulosti moc nemluvila, takže bylo přirozené, že to, co před ní tak vehementně skrývala, jí zajímalo. 

Uhnula pohledem. "Jo," odpověděla stroze a veškerou svou pozornost soustředila na balení. Bylo zřejmé, že do tohoto tématu nechce zabrušovat. 

"Pojď," pobídla poté Gabrielu, aby změnila téma, "autobus odjíždí v půl sedmé a k zastávce to je minimálně patnáct minut cesty. Máš všechno?" 

Hnědovláska už poněkolikáté rozepnula tašku, která jí visela přes rameno, a pohledem přejela místnost. Všechno se vrátilo do původního stavu. "Jo, myslím, že jo." Vypadalo to, že nic nechybí. Zkontrolovala všechny skříně i šuplíky a nikde žádný zapomenutý kus oděvu ani hygieny neležel. Přesto se však nedokázala zbavit pocitu, že něco postrádá. 

"Skvělé." Posunkem naznačila, ať jí následuje. Společně pak opustily zamčený pokoj, klíč odevzdaly na recepci hotelu a ruku v ruce vyšly na ulici. Okamžitě zamířily k zastávce. Pospíchaly, obě se bály, že by jim spoj mohl ujet. 

"Těšíš se na náš nový život?" usmála se Gabriela na Kiaru. 

Ta nadšeně přikývla. "Samozřejmě. Konečně se dostaneme z tohohle zapadákova ven." 

"A minulost necháme za sebou." 

V tichosti došly k zastávce. Dorazily přesně včas, autobus u ní již stál a právě do něho nastupoval poslední cestující. Zařadily se do fronty za něho a se smíchem popadaly dech. 

"Už jen pár hodin a budeme v našem novém domově," konstatovala Gabriela se šťastným úsměvem na tváři, jakmile se usadily do měkkých sedaček v zadních řadách vozidla. "Jsem ráda, že odsud mohu vypadnout." Nervózně se otočila kolem sebe a podezíravým pohledem přejela spolucestující. Nikdo nic nezaregistroval, nikdo si jí nevšímal. Pro všechny byla neviditelná. Otázkou zůstávalo, jak dlouho to mělo zůstat. 

Klid, snažila se přesvědčit samu sebe, nikdo mě nepozná. 

Kiara jí stiskla dlaň. Její hřejivý úsměv jí trochu uklidnil. Ať se stane cokoliv, dokud budou spolu, všechno bude v pořádku. 

Možná bych jí to měla říct, uvažovala Gabriela. Sama neměla ráda, když před ní Kiara něco skrývala a teď jí dělala to samé. Pociťovala mírné výčitky svědomí. 

V Londýně, slíbila si. Jakmile se ubytujeme v Londýně a najdeme chvilku, kdy budeme samy, řeknu jí to. 

S tímto slibem, který uzavřela sama se sebou, se pohodlně opřela o opěrku sedačky a zavřela oči. Netrvalo dlouho a únava ji odnesla do říše snů.