Potkáme se v nebi

33. Kapitola

Gabriela o své otázce přemýšlela celý den. Uvažovala o celé situaci, v níž se ocitla. Snažila se poskládat všechny části skládačky do jednoho velkého celku, ale nedařilo se jí to. Problémem bylo, že Kiara - rozhodla se radši svou přítelkyni nazývat jménem, kterým se jí původně představila - se vůbec nesvěřovala. Vždy, když jí položila otázku ohledně její minulosti, rychle změnila téma. A jelikož i ve vztahu ctila právo na soukromí, nikdy ji nijak zvlášť nepřemlouvala, aby jí řekla něco víc. Ačkoliv jí to vždy zajímalo, ani v nejdivočejším snu by ji nenapadlo, že by se mohlo jednat o něco temného či nebezpečného, co ovlivní i její život. 

"Do hajzlu," ulevila si a zamyšleně se zahleděla z okna. Schylovalo se teprve k šesté hodině, takže měla ještě dost času do Elliotova příchodu. "Jak jsem se vlastně do celý týhle zpropadený situace dostala?" uchechtla se cynicky. 

Její myšlenky plynuly dvěma směry. Zatímco ten prví se zaobíral Kiarou, ten druhý stále kroužil kolem otázky, jak z tohoto místa uniknout. Přestože Gabriela vyzkoušela už zdánlivě všechny možnosti, nerada se vzdávala bez boje. Namlouvala si, že pokud bude přemítat dostatečně dlouho, třeba ji něco napadne a nebude se muset spoléhat na záchranu od své přítelkyně. 

"Rozhodně se dneska musím zeptat, co přesně má Kiara udělat, aby mě zachránila," mumlala si Gabriela pod vousy během podrobného prohledávání pokoje. I kdyby se jí nepodařilo vymyslet únikový plán, stačilo by najít nějaký předmět, který by jí mohl teoreticky být k užitku. Z Elliota jí vážně přebíhal mráz po zádech. Cítila se oproti němu tak malá a tak slabá! Rozhodně by se mu nedokázala ubránit, kdyby ji znenadání napadl. Věděla, že šance, že by Elliot v jejím vězení zapomněl něco, co by mohla případně využít na sebeobranu, byla velmi malá - přeci jenom, Elliot byl cokoliv, jenom ne hloupý či nepozorný - avšak zároveň věděla také to, že i ten nejchytřejší člověk může něco někde omylem zapomenout, nebo přehlédnout. Navíc, stejně nemá co dělat. Za pokus nic nedá. 

Uběhla hodina a ona měla prošmejděný celý pokoj už dvakrát. Moc se jí nepoštěstilo, nenašla nic, co by jí mohlo jakkoliv pomoci - s čímž ovšem od začátku počítala. Částečně to brala i jako dočasné zabavení. Nechtěla jen tak sedět na zadku a čekat, jestli bude zachráněna nebo zavražděna. Chtěla vyjít štěstí naproti. 

Když se hodinové ručičky přiblížily k osmé hodině, ozvalo se lehké zaklepání na dveře, následované rachocením klíče. Netrvalo dlouho a do místnosti vešel Elliot, opět s jídlem na tácu. 

Muž věnoval dívce úsměv. "Rád tě zase vidím," poznamenal, jako by byli dva nejlepší přátelé, kteří se znají dlouhá léta, a ne únosce a vězeňkyně. 

"Fakt?" vyprskla Gabriela uštěpačně. "To já bych tebe radši neviděla." Ta slova z ní vyklouzla dřív, než je dokázala zadržet, ale nelitovala jich. Prvotní šok a strach nahradila zlost, a i když jí Elliot stále děsil, nehodlala být ustrašenou slabou princeznou čekající na zachránce s rukama poklidně složenýma na klíně. Dostala šanci dozvědět se víc o téhle situaci a zároveň i o Kiaře - a hodlala té šance patřičně využít. 

Elliot se k jejímu překvapení hlasitě rozesmál. "Rozhodla ses být drzá, hm?" povytáhl obočí a úsměv na jeho tváři stále přetrvával. "Neposlušnost, to já rád. Je to pak celé mnohem... zajímavější." Odmlčel se a posadil se na židli u stolu. "Tak povídej," pobídl ji s ďábelským úšklebkem, "jaká je tvá otázka? Jsem gentleman, takže nechám dámu začít." 

"Dík," utrousila Gabriela nevzrušeně, přestože cítila, jak se jí bušení srdce zrychluje, "moje otázka zní - co přesně má Kiara-," 

"Sabrina," opravil ji Elliot s očima v sloup, "promiň, já to jméno fakt nemůžu vystát." 

"Tak tedy, co přesně má Sabrina udělat, aby mě zachránila? Jaký je její úkol?" 

"Dobrá otázka!" zakřenil se černovlasý muž. "Ještě předtím, než ti odpovím, musím vědět, jak moc toho víš o minulosti své přítelkyně." 

"Skoro nic," odtušila Gabriela po pravdě. 

"Skvěle. Nuže, Sabrina bývala prostitutkou." 

Gabrieliny oči se rozšířily překvapením. Původně si myslela, že je připravená na cokoliv, ale Elliotova slova ji vyvedla z omylu. Tohle ani v nejmenším neočekávala. 

"A bývala v tom fakt skvělá," poznamenal slizce, "než se jednoho dne rozhodla prostě... odejít. Jenomže to nebylo tak snadné. Orionovi, jejímu pasákovi, se to rozhodně ani trochu nezamlouvalo. Přesto však utekla. Tehdy tam byla ještě jedna holka, počkej, jak jen se to jmenovala...?" Elliot se zamyslel, avšak po pár vteřinách se jeho tvář rozjasnila vzpomínkou. "Ááá, už vím! Jmenovala se Rebecca. A... řekněme, že do tohohle odvětví byla přinucena nedobrovolně. A Sabrina pomohla utéct i jí, což Oriona rozzuřilo mnohonásobně víc. Víš, kdyby tehdy vzala do zaječích jen ona sama, možná by to ještě nějak přišel a nedělal z toho takové drama, jenomže zmizení Rebeky ho fakt nasralo. Takže jsem tě měl unést, aby měl čím vydírat Sabrinu, aby mu Rebeku přivedla zpátky. To je její úkol." 

Gabriela na muže chvíli zírala s pootevřenými ústy. Snažila se vstřebat, co se právě dozvěděla. 

"A-aha," polkla, netušíc, co by měla říct. "Ale proč zrovna já? Proč jste ho poslechl?" 

Elliotovy oči potemněly. "Máš jen jednu otázku," upozornil a i přes všechnu snahu znít klidně, Gabriele nemohla ujít jakási podrážděnost v jeho hlasu. "No, teď je řada na mně!" Temnota v jeho očích náhle zmizela. Rty se mu zkroutily do poťouchlého úsměvu. "Pověz mi, Ivy..." Mezi slovy vynikla dramatická pauza. O to víc ji jeho následující otázka udeřila. "Kdo je otcem tvého dítěte?"

Pár vteřin na něho upírala své modré oči, v nichž se zrcadlila bolest. Bylo znát, že téma jejího těhotenství pro ni stále představovalo citlivé téma. "Já nevím," přiznala s mírně zahanbeným výrazem. 

"Ale víš," protestoval Elliot, "moc dobře to víš. Vlastně to víš od začátku. Jen si to nechceš připustit, že?" 

Chvíli se nedělo nic. Ivy pohled upírala na své ruce, složené na klínu. Pak pomalu přikývla. 

"Nedokázala-" Už na začátku věty se jí zlomil hlas. Mluvit o svém nenarozeném dítěti pro ni bylo obtížnější než by si kdy myslela. Zhluboka se nadechla a následně vzduch ze svých plic pomalu vydechla. Soustředila se. Snažila se veškerou emocionální bolest potlačit do pozadí. "Nedokázala jsem si přiznat, že bych mohla otěhotnět zrovna s ním. Jedna proklatá, zasraná noc. Nic vážnýho." Do hlasu se jí náhle vloudil vztek. Dlaně sevřela v pěst, až jí klouby zbělely. "Chránili jsme se. Předpokládala jsem, že to bude tak, jako obvykle - seznámení, trocha zábavy a ráno sbohem. Ale zrovna s tímhletím chlapem se to celý muselo posrat!" Dívčin hlas se postupně zvyšoval. Na konci svého proslovu už téměř křičela a po tvářích se jí spustily první slzy. Rychle si je hřbetem zápěstí otřela a už klidnějším tónem pokračovala. 

"Sex s ním byl super. Ale po lidské stránce bychom si fakt nerozuměli. Právě proto mě pozitivní test tak rozrušil." 

"A jméno toho muže?" Elliot Ivy pozoroval s mírnou lítostí. Po celou dobu jejího vyprávění ani necekl a jen na ni upíral svůj děsivě chladný netečný pohled, jako by se snažil analyzovat její duši. 

"Lucas Russel."