Potkáme se v nebi

18. Kapitola

Kiara netušila, co by měla dělat. Nechtělo se jí jen tak sedět v prázdném, tichém pokoji bez své přítelkyně se založenýma rukama a čekat, až jí Sia pošle nějaké nové informace. 

K její smůle, nic jiného jí nezbývalo. Hodiny pomalu odbíjely půlnoc a počet míst, kam by se potenciálně mohla vydat, se každou minutou snižoval. 

V pokoji vládlo mrtvolné ticho, přerušené jen občasným zatroubením auta či houkáním sanitky v dáli. Kiara byla sevřená v poutech osamění a nedokázala z nich nijak uniknout. Sledování televize, projíždění sociálních sítí ani čtení ji nijak nerozptýlilo, žádná činnost jí nedokázala zabavit na delší dobu než deset minut. 

"Já to nevydržím," zaúpěla a rukama si vjela do hustých kadeří. "Začínám šílet." 

Ztrápeně pohlédla na hodiny. Téměř půl druhé ráno. Dneska jí spánek dopřán nebude. 

Kiara si lehla do postele, zhasla světla a poté, co se komnata ponořila do inkoustové temnoty, zavřela oči. Od příjezdu do Londýna nenaspala ani minutu, měla by se cítit ztrhaná a unavená. Měla by usnout ihned v jediném okamžiku. 

Jenže navzdory všem snahám, ponořit se do říše snů zkrátka nedokázala. Před ní se opakovaně zjevovaly scenérie vystřižené z nočních můr. Viděla svou milovanou přítelkyni trpět, plakat a křičet bolestí. Viděla ji schoulenou v klubíčku a přísahala by, že i zaslechla Gabrielin melodický hlas, jak šeptá její jméno. 

"Zatraceně!" zaklela, rozsvítila lampičku vedle postele a vstala, sahajíc po skříni s oblečením. Po dlouhé době, kdy ani oka nezamhouřila, došla k závěru, že bude lepší strávit ranní hodiny venku. Poblíž už jistě bude nějaký klub, kde by v alkoholu mohla utopit svůj strach smíšený s žalem a odreagovat se. Tupá opilost se nezdála ideálním řešením jejího problému, avšak nyní jí dá přednost s velkou radostí. Oproti příšerným, srdcervoucím vidinám s trýzněnou Gabrielou, se ranní kocovina a ztracené vzpomínky zdály být nebeským rájem. 

Neměla bych tohle dělat, projelo jí hlavou, zatímco si upravovala líčení a na chvíli jí projel pocit viny. Co když udělám něco, čeho potom budu litovat? 

Na to jí tenký, nepříjemný hlásek černého já popíchl: To už jsi přeci udělala, když jsi odeslala tu hroznou esemesku a nechala svou přítelkyni trpět. 

Kiara si natáhla na sebe koženou bundu a dřív, než si to stačila rozmyslet, vyšla z pokoje ven. Dlouhými, svižnými kroky rázovala zatemnělou chodbou k východu z hotelu, přičemž se snažila potlačit narůstající nepříjemný pocit ve svém nitru, který jí opakoval: Děláš chybu. Děláš chybu. Děláš chybu. 

Jen co vyšla ven do temné noci, opřel se do ní chlad. Lehce se zachvěla a aby se alespoň trochu zahřála, protřela si paže a přidala do kroku. Chtěla být součástí opilého davu lidí co nejdříve. 

Naštěstí, noční klub, kam měla namířeno, se nenacházel daleko a cesta k němu dívce zabrala sotva pět minut. 

I když se už blížila druhá hodina, prostorná místnost stále praskala ve švech. Z reproduktorů vyřvávala ohlušující hudba, sytě fialové stěny olizovala pestrobarevná světla. Kiara se snažila prodrat skrz dav omámených, rozesmátých lidí kroutících se v rytmu chytlavé melodie. Někdo jí omylem vylil trochu pití na flitrový top, to však bylo to poslední, co jí zajímalo. 

Když se konečně dostala až k baru, úlevně se sesunula na stoličku a objednala si jeden alkoholický koktejl ze široké nabídky. Zatímco čekala, než jí ho barmanka přinese, opakovaně kontrolovala zprávy. 

Nic. 

Přestože jindy by skákala radostí do nebes, že ji Sia nechává na pokoji, dnes tomu bylo naopak. S povzdechem opět schovala mobil do kabelky. Růžovým brčkem upíjela lahodnou tekutinu s výraznou chutí a pozorovala okolí. 

"Čauky," pozdravila ji znenadání cizí žena a přisedla si vedle ní. 

"Ahoj," vyhrkla Kiara zmateně, důkladně si ji prohlížejíc. 

"Nechceš si zatancovat?" nabídla jí a laškovně zamrkala svýma blankytně modrýma očima, orámovanýma dlouhými řasami. 

Kiara se omluvně pousmála. "Promiň, nemám zrovna náladu na tancování." 

"Aha, nevadí." Neznámá se zdála být trochu zklamaná její odpovědí, ale zřejmě se nechtěla nechat jen tak odbýt. "Mohu se zeptat, co tě trápí?" Odmlčela se a po chvíli urychleně dodala: "Tedy, jen pokud to není moc osobní." 

Kiařiny rty se k její nelibosti samovolně zkroutily do úsměvu. "Ne, jen... Je to složité," povzdechla si a dopila zbytek koktejlu. Okamžitě mávla na barmanku a objednala si další. "Jen mám nějaké problémy s přítelkyní. Teď už vlastně expřítelkyní." 

Žena chápavě přikyvovala hlavou. Ve safírových očích se zračily odstíny lítosti a soucitu. "No," odtušila po chvilce ticha a prohrábla si svou kudrnatou světle hnědou hřívu, "taky mám problémy ve vztahu. Jo, mimochodem, jsem Patience." 

"Těší mě," uculila se Kiara a představila se jí. "Víš, Patience," rozmluvila se po chvíli, "za všechny problémy si vlastně můžu sama. To já byla ta, která se s ní rozešla přes zprávu." 

"Přes zprávu?" zopakovala brunetka lehce pohoršeně. "To je dost... zbabělý." 

"Já vím," zaúpěla Kiara a dlaněmi si zakryla obličej. "Jen jsem se jí snažila chránit. Bála jsem se, že by jí někdo, koho jsem kdysi znávala, mohl ublížit. Tak jsem se rozhodla to prostě ukončit a to nejlépe tak, aby mě už nepotkala a já mohla minimalizovat riziko." Z jejího nitra vyšel už asi miliontý povzdech. "Nemám pro to omluvu a vím, že to zní jako strašně laciná výmluva, ale je to prostě pravda." Na chvilku se odmlčela, aby svlažila hrdlo dalším lokem ze silně alkoholického nápoje. "A netuším, proč ti tohle všechno říkám. Nejspíš už jsem namol a tak mi to nemyslí zrovna nejbystřeji." Hlasitě se rozesmála. 

"Páni." Patience povytáhla obočí a na srdcovité tváři se objevil udivený úsměv. "To je trochu divné, ale kdo jsem já, abych mohla soudit?" Tentokrát to byla ona, kdo se zasmál. "Já to taky momentálně nemám zrovna nejjednodušší. Přítel mě podvedl. S mou nejlepší kamarádkou." Na krátký okamžik, trvající pouhých pár vteřin, se zamyslela. "Vlastně," opravila se záhy, "teď už bývalou nejlepší kamarádkou." 

"To je mi líto." 

Patience lhostejně pokrčila rameny. "V životě už mě potkalo mnohé, tohle není to nejhorší. Jsem z toho překvapená a možná tím budu znít jako nejhorší holka na světě... Ale nerozhodilo mě to tolik, jak jsem si myslela. Jsem naštvaná, to jistě, ale zkrátka... Nevím." 

"Asi chápu, jak se cítíš," opáčila Kiara. "Občas si člověk svými city není úplně jistý." 

"Přesně tak," přitakala Patience horlivě, "já v nich mám větší zmatek než kdykoliv jindy." Ohlédla se přes rameno a zašklebila se. "Hele, tady je to docela nudný. Co kdybychom šly někam, kde je... víc soukromí?" Flirtovně nadzvedla obočí. 

Na reakci nemusela čekat dlouho. "Ráda." Kiara se vrávoravě zvedla, zaplatila pití a ruku v ruce s Patience opustila noční klub, v němž stále hýřil život.