Potkáme se v nebi

10. Kapitola

"Ivy si to psala asi dva roky," vysvětluji a opatrně obracím stránku za stránkou. S Aimee si prohlížíme všechny zápisky, které nás zaujmou. 

"Poslyš, nikomu o tom neříkej." Vzhlédnu od malé knížečky a věnuji své kamarádce vážný pohled. "Je to důležité. Nikdo o tomhle neví a chci, aby to tak i zůstalo. Normálně..." Sklopím oči. Dlouhými prsty přejedu po krémově bílých stránkách zápisníku. "Normálně bych to neukázala ani tobě, ani nikomu jinému. Ovšem v posledních dnech jsi mě podporovala víc než kdokoliv jiný, takže ti věřím." 

Aimee mi jemně stiskne paži. Její velké tmavohnědé oči se vpíjejí do těch mých zelených. "Moc si toho vážím, Tegan," šeptá a vykouzlí na své srdcovité tváři zářivý úsměv. "Slibuju, že to nikomu neřeknu. Zůstane to jenom mezi námi." 

"Jenom naše tajemství," dodám s úsměvem. 

"Jasně, jasně, tak otevírej, jsem zvědavá," popohání mě dychtivě. Očima těká ze stránky na stránku a netrpělivě očekává, až začnu číst nahlas. 

Zachichotám se její netrpělivosti. "Jsi zvědavá, ty malá mrško, co?" 

"To si piš!" 

Chvilku se smějeme. Jen Aimenina přítomnost mi dokáže zvednout náladu. V té dívce je cosi pozitivního, optimistického, co mi dává naději na lepší zítřky. To na ní oceňuji - dokáže mě přesvědčit, že všechno bude dobré. 

Otevřu zápisník na náhodně vybrané stránce a začnu nahlas předčítat. 

8. února 2017 
Potkala jsem někoho úžasného. Někoho skvělého. Bohyni. 

Jmenuje se Patience Lancasterová a je to ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy potkala. Vždy se mi třepetají motýlci v břiše, když mě obdaří svým nádherným, podmanivým úsměvem. A ty její blankytně modré oči! Dokázala bych se do nich dívat celé dny. Každou chvíli, kterou trávíme spolu, si užívám, protože vím, že takové chvíle jsou ty nejkratší. Jako bych se v její přítomnosti vznášela v nebesích. 

Ten moment, kdy jsme se poprvé políbily, nikdy nezapomenu. Bylo to nečekané a náhlé, ale o to hezčí. Rty měla tak neskutečně měkké! Měkké a sladké. 

Hořce si však uvědomuji, že rodiče by zuřili, kdyby se o nás dozvěděli - oni totiž vše, co nespadá do jejich omezeného vnímání světa, odsuzují. Nechápali by nás. 

Občas uvažuji nad tím, co vede lidi k takové nenávisti. Je to snad z toho důvodu, že jim samotným opravdová láska v životě chybí a tak ji chtějí upírat jiným? Je to jediné vysvětlení, na které jsem přišla. 

Nikdy jim o ní neřeknu. Bude mým sladkým tajemstvím až do skonání světa. 

Po očku sleduji Aimenin výraz. Bláznivě se usmívá od ucha k uchu. A jakmile dokončím poslední větu, vykřikne: "To je tak romantické!" s dramatickým povzdechem. 

"Představ si to, Tegan. Tvá sestra měla přítelkyni." 

"Jo," odpovím. Po tom všem, co jsem se o ní dozvěděla, mě tato maličkost nijak nepohoršuje. "Ale očividně se mezi nimi muselo něco stát, vzhledem k tomu, že pak poznala Samuela." 

Aimee se zamračí. "Kdo je Samuel?" 

Uvědomím si, že jsem jí o něm ještě neřekla. "Její přítel..." Nedokážu pokračovat. Jeho příběh je tak smutný, že je pro mě těžké ho vyprávět. Aimee však vypadá, že to chápe a tak nijak nenaléhá. Pouze čeká, jestli se pustím do vyprávění dobrovolně nebo toto téma ukončím. 

"On spáchal sebevraždu," zašeptám. "Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla o té strašné hádce s rodiči?" Přikývne. "On... Začalo to tím, že nám ho Ivy chtěla představit. Pravděpodobně netušila, jak moc omezení rodiče jsou." 

Aimee se zmateně zamračí. "Takže oni ho nějak uráželi?" zeptá se opatrně. Vidím, jak moc se snaží nerozrušit mě. Teď jsem to byla já, kdo na otázku přikývl. 

"Od začátku se choval slušně a mile. Zkrátka jako dobře vychovaný kluk. Ivy o něm dokonce neustále vyprávěla, jaký je to gentleman a tak." Nevesele se uchechtnu. 

"Tak jaký měli důvod ho urážet?" 

Povzdechnu si. Přiznat to nahlas je složitější než jsem se domnívala. "Naši si vždycky něco najdou," zabručím, "u něho to byla jeho barva pleti." 

Aimee odvrátí pohled. "Promiň," špitne. "Neměla jsem se ptát." 

Chlácholivě se na ni usměji a ujistím ji, že je to v pořádku. "Myslím, že by ses to jednoho dne stejně dozvěděla." Lhostejně pokrčím rameny. "Ale nevěřila bys, jak těžké je přiznat, že jsou tvoji rodiče rasističtí kreténi." 

Zasměje se svým zvonivým, srdečným smíchem. "Věřila. A naprosto tě chápu, žít s takovými lidmi musí být... na prd." Odmlčí se a zamyšleně si mě přeměří. "Chceš pokračovat ve čtení nebo dáme pauzu?" 

Jako odpověď vyberu další zápis ze sestřina deníku. 

15. února 2017
S Patience se sbližujeme víc a víc. Zdá se mi, že čím hlouběji ji poznávám, tím silnější je naše pouto. 

Znám skoro všechna její tajemství. Tedy, až na... Co se její minulosti týče, není moc sdílná. Vypadá to, že si prošla něčím strašlivým a já nechci otevírat staré rány. Jenomže vždy, když se nějakým způsobem dotknu tohoto tématu, vypadá tak smutně a sklesle a trochu i vyděšeně. Jako by se něčeho - nebo někoho - bála. Chtěla bych jí pomoci, ale jak to mám udělat, když se mi bojí otevřít? 

"Některé věci by měly zůstat tajemstvím až do hrobu." Tohle mi řekla, když jsem jí položila otázku, co pro ni mohu udělat. 

Ne, že bych to nechápala. Taky jsou věci, o kterých raději nemluvím, ovšem... bojím se o ní. Neskutečně se strachuji, že se jí něco stane a ačkoliv jsou mé hypotetické situace jakkoliv nepravděpodobné, děsím se toho, že by se mohly vyplnit. 

Patience si však z mých obav nic nedělá. Vždy, když vyjádřím svůj strach o její bezpečí, se pouze zasměje a políbí mě. 

Co mohu udělat pro to, aby mi víc důvěřovala? 

"Zajímalo by mě, co se v životě té Patience odehrávalo," uvažuje nahlas Aimee, zatímco mi přes rameno mžourá do stránek. 

"To možná zjistíme." 

"Ale dnes už pravděpodobně ne," povzdechne si při pohledu na hodinky, "už musím jít, rodiče by šíleli, kdybych přišla pozdě." Zvedne se a popadne batoh. "Takže budeme pokračovat příště?" 

S úsměvem přikývnu. Mrzí mne, že už musí odejít. Na rozloučenou jí obejmu a vyprovodím ke dveřím. Mávám jí, dokud mi nezmizí za rohem ulice.