Potkáme se v nebi

28. Kapitola

Po zbytek dne mám náladu pod psa. Nejenom, že sestřina největší tajemství visí na internetu a každou minutou se počet sdílení zvyšuje rychlostí blesku, po škole se roznesly podrobnosti o ranní hádce s Faith. 

"Možná jsi si to měla nejprv rozmyslet, než jsi jí takto obvinila," konstatuje Aimee zamyšleně během poslední hodiny. "Teď jsi společně s Ivy středem drbů i ty a Faith." 

"Nezačínej zas," zaúpím a svalím se na desku lavice. "Už tak mi z toho všeho leze hlava kolem." 

"Promiň," špitne. Do konce vyučování na mne už nepromluví. Nechá mě napospas vlastním myšlenkám. 

"Aimee," oslovím ji po zvonění, "myslíš si, že jsem udělala chybu, když jsem Faith konfrontovala se svým obviněním?" Sklízím věci ze stolu do tašky a vyhýbám se jejímu pohledu. 

"Já nevím," povzdechne si, "abych pravdu řekla, s tím, že deník odnesla Faith si nejsem ani z části tak jistá jako ty. Je to sice logická úvaha, možná i nejpravděpodobnější, ale viděla jsi její výraz, když jsi jí to ráno řekla? Vypadala opravdu překvapeně. Takže je buď Oscarová herečka, nebo to fakt byl někdo jiný." 

"Ale to nedává smysl!" vyhrknu. "Kdo jiný by to mohl být? Ona měla příležitost."

"Já vím. Jen podotýkám, že bych s konečnými závěry trochu počkala, než budeme mít skutečné fyzické důkazy." 

"A  ty nebudeme mít nikdy," doplním ji vzápětí pochmurně. "Protože není způsob, jak jí to dokázat." 

"Hm, na tom asi něco bude," připustí Aimee

Mlčky kráčíme ze třídy ven. Obě se snažíme vymyslet nějaké řešení z této prekérní situace, avšak bez úspěchu. 

"Teoreticky, možná bys mohla zkusit ten příspěvek nahlásit," navrhne, ovšem oběma nám její nápad přijde ihned slabý. 

"Za pokus nic nedám," pokrčím rameny unaveně, "ale on to tam dá znova pod jiným účtem. Tohle není řešení." 

Aimee přikývne. Vytáhne mobil a chvíli do něj zírá. 

"Tegan!" vykřikne náhle. Její výraz se z klidného a mírně znuděného náhle změní na zděšený. "Teg, tohle musíš vidět." 

Bez jediného dalšího slova mi podá mobil. Na displeji je zřetelně vidět fotografie dalšího zápisku z Ivina deníku a nad ním komentář od majitele onoho účtu. A když si v rychlosti přejedu onen zápis, strach mě dočista ochromí. Jedná se o popis událostí dne přede dvěma lety, krátce poté, co si Ivy začala deník psát. Fotka není příliš kvalitní, ale i přesto jsou zřetelné kapky sestřiných slz, rozpíjející černý inkoust propisky. 

Ruce se mi třesou tak, že v nich téměř nedokážu telefon udržet a z očí mi kapou slzy, které následně kropí obrazovku přístroje. To, co stojí na řádcích přede mnou, mě ochromí šokem. A podle občasných výkřiků a náhlého návalu šeptání chodbami usuzuji, že to nepřekvapilo pouze mě. Očividně se novinky šíří rychleji, než jsem si kdy myslela; o to více novinky, které se týkají jednoho ze současných nejoblíbenějších studentů a obsahují kontroverzi odhalených temných tajemství minulosti. 

2. června 2016 
Včera jsem zažila nejhorší den svého života. Ublížil mi někdo, o kom jsem si nikdy nemyslela, že by mi mohl udělat něco zlého. Nedokážu tomu uvěřit, že se to stalo zrovna mě. Pořád se cítím strašně. Možná je dobře, že si z toho moc nepamatuju, jinak bych se cítila ještě hůř než teď. Bojím se s tím někomu svěřit, dokonce i Naomi. Právě proto to píšu sem, kde to nikdy nikdo neuvidí. 

Začalo to celkem nevinně, můj přítel Daniel Holland mě pozval na party. Chodili jsme spolu teprve krátce a tohle pro mě představovalo další příležitost, jak ho poznat ještě více, ještě hlouběji. Navíc, každým dnem se pouto, které mě kdysi svazovalo s mými rodiči, přetrhává více a více a já tak hledám jakékoliv záminky proto, abych nemusela být s nimi doma. 

Večer jsme tak zamířili na místo, kde se večírek konal. Pořádala ho jeho sestřenice Anika, která chodí na stejnou školu jako my, o pár ročníku výš. Její oslavy jsou prý legendární, ať už svou velikostí a počtem hostů, či nechvalně proslulými nelegálními aktivitami jako je braní drog. Už při našem příchodu se tam nacházelo spoustu lidí, většina z nich už dávno byla namol. Nikdy jsem se ještě takové akce nezúčastnila, takže jsem se cítila trochu nesvá. Naštěstí mi Daniel pomohl trochu se uvolnit... Na začátku. Protože takhle bezchybné se to zdálo jen pár hodin po příchodu. 

Vše se změnilo v průběhu party. S alkoholem jsem to nikdy nepřeháněla, znám svou míru a vím, kdy je načase skončit. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych se opila do bezvědomí. 

A jsem si stoprocentně jistá, že ani ten večer nebyl výjimkou. 

Měla jsem sotva tři skleničky koktejlu. I kdybych si dala víc, rozhodně by mě to neskolilo, což se právě stalo. Mám podezření - které ovšem nemůžu ničím podložit - že mi někdo do pití něco hodil. Obávám se, že to mohl být i sám Daniel. 

Pak už si toho moc nevybavuji. Ve vzpomínkách matně vidím, jak mě Dan táhne někam do soukromí. Společně ležíme na posteli v nějakém pokoji, podle silně dunící hudby a hlasitého smíchu předpokládám, že se nacházíme stále v tom samém domě. Objímá mě a obsypává vášnivými polibky. Snažím se ho odstrčit, necítím se dobře a do hlavy mi v pravidelných intervalech opakovaně vystřeluje ostrá bolest. Sex je to poslední, na co mám náladu. 

On ovšem pokračuje a mně je to krajně nepříjemné. Úpím a prosím ho, aby přestal. Z mého hrdla však bohužel vychází pouze nesrozumitelné mumlání, ačkoliv pochybuji, že by byl Daniel tak hloupý, aby můj záměr nepochopil. Snaha o zoufalý křik o pomoc taky přichází vniveč. 

Horké polibky, doteky, sundavání oblečení... Daniel na mně, ve mně... Všechno je to jako v mlze. I ze samotného aktu, který posléze následoval, si pamatuji jen velmi málo. 

Ačkoliv tomu stále nedokážu uvěřit a přeju si, aby to celé byl jen zatracený sen, musím čelit pravdě: byla jsem znásilněná. Někým, od koho bych to v životě nečekala. Nepochybuju o tom, že dřív nebo později se mi vzpomínky alespoň v nějaké míře vrátí, ale prozatím jsem ráda, že se utápím v blažené nevědomosti. 

Nevím, co bych měla dále napsat. Brečím schoulená v pokoji a snažím se rozhodnout, co bych měla dál dělat. Jak se vrátím zpět k normálnímu životu. 

Ovšem jedno vím jistě - nikomu to neřeknu. Nikdy. Vím, že je tu Naomi, která by mě vždycky podpořila, i má mladší sestra by mi poskytla útěchu, ale nechci je zbytečně zatěžovat svými problémy... Život jde dál. A obávám se, že i kdybych se rozhodla to nahlásit na policii, nic by se nezměnilo. Neexistuje žádný důkaz, který by mé obvinění mohl potvrdit. Bylo by to slovo proti slovu. Zbytečně bych vzbudila rozruch, a to je to poslední, o co stojím. Nejlepší bude, když se na to zapomene... 

Mobil vrátím Aimee. Okolí se mi rozplývá, nedokážu zadržovat slzy. Cítím, jak mě má kamarádka táhne někam pryč, dál od ostatních studentů, mezi nimiž se ozývají šokované výkřiky. 

Když se konečně dostaneme ven, rozbrečím se úplně.