Potkáme se v nebi

31. Kapitola

4. ČÁST 

Gabriela pomalu otevřela oči. Ležela v měkké posteli s nebesy, uprostřed širokého čtvercového pokoje. Oknem po pravé straně od lůžka vedle stolu pronikalo do místnosti odpolední sluneční světlo. Kromě něho bylo v pokoji okno ještě jedno, nacházelo se na sešikmené střeše obložené dřevěnými trámy, to bylo však naštěstí zakryté a ona tak nebyla úplně oslepena. 

Opatrně se posadila a zmateně se rozhlížela okolo sebe. Pečlivě si prohlížela komnatu, ale ať se snažila jak chtěla, vůbec netušila, kde se právě nachází. 

Co se to děje? projelo jí hlavou. Co se včera stalo? 

Moc si toho nevybavovala. Vzpomínky se vznášely v mlze a to poslední, co si pamatovala naprosto jasně, bylo... 

Vyskočila z postele jako by do ní uhodil kulový blesk. Jakmile se jí přehrála scéna z restaurace, všechny ostatní situace se na ni začaly nabalovat a postupně se odhalovat. Ranní káva s Elliotem, nákupy, Kiara, večeře při svíčkách... 

"Oh, Bože," zaúpěla. Cítila se hrozně. Potom, co se nějak nasoukala do auta, si nepamatovala už vůbec nic. Doufala jen, že Elliot nezneužil její bezmocnosti a nic se mezi nimi nestalo. Naštěstí, oblečení měla stále na sobě. To bylo první dobré znamení. A zdálo se, že Elliot nebyl nikde v dohledu, i to hrálo v její prospěch. 

Okamžitě zamířila ke dveřím v domnění, že prostě a jednoduše odejde, to jí ovšem bylo znemožněno. 

Byla v pokoji zamčená. 

Zamračila se. Zalomcovala klikou, avšak ať vyvinula sílu sebevětší, dveře se jí otevřít nepodařilo. Zabouchala na ně. 

"Hej!" zakřičela, v marné snaze upoutat něčí pozornost. Domnívala se, nebo možná spíš doufala, že jí někdo uslyší a pomůže jí odtud ven. "Hej, jsem tady zamčená! Pomozte mi někdo!" 

Na chvíli se odmlčela a poslouchala, jestli nezachytí zvuk blížících se kroků. Hlas měla poměrně silný, takže pokud se někdo v domě nachází, určitě její výkřik musí zaznamenat. 

Po uplynutí několika minut to zkusila znovu. A znovu. A znovu. Bouchala na dveře tak silně, až se jí v pěstech rozpulzovala ostrá bolest a z neustálého hlasitého křiku rozbolelo hrdlo, ale pořád nic. Nikdo nepřicházel. Žádná pomoc. 

Sklouzla se na kolena. Intenzita mlácení se postupně zpomalovala, dokud s tím úplně nepřestala. 

"Pomozte mi někdo," zalkala se v návalu slz, zaplavujících její oči. Dlaní ještě párkrát udeřila do dveří a pak to vzdala úplně. Schoulila se do klubíčka a chvíli jen tak ležela na zemi u dveří a čekala, dokud se neuklidní. 

Vzchop se, ty padavko! okřikla se v duchu, když si uvědomila, že její slabost přetrvává už delší dobu. Zkus okno, možná se půjde nějak dostat ven. 

Vstala a zamířila k němu. Snažila se moc nemyslet na to, v jaké bryndě se právě nacházela, jediné, co jí zajímalo, byla cesta ven. Tu však okno nenabízelo. Sotva pohlédla ven, opět jí zaplavila vlna bezmocnosti. Nacházela se ve třetím, možná čtvrtém patře. Podle toho co viděla, se pod ní nenacházelo nic, o co by se v případě úniku zachytit. Dole se rozkládal pouze smaragdový koberec hebké trávy, keříky a štěrkovitá cesta linoucí se jako zvlněné hadí tělo někam do dáli a mizící opodál v borovicovém lese. Podle okolí Gabriela usoudila, že je uvězněná v nějaké chatě uprostřed neznáma, kam moc lidí obvykle nezavítá.