Potkáme se v nebi

22. Kapitola

Když mě v podělí ráno probudí hlasité zapípání budíku, zaúpím a okamžitě nenáviděný přístroj vypnu. Nemám chuť vstávat, nejraději bych celý den strávila v posteli. Nechce se mi čelit tomu, co mě ve škole čeká, ale je mi nad slunce jasné, že nemám na vybranou. 

Pomalými pohyby vstanu, obléknu se a sejdu do kuchyně, kde už mě za stolem čekají rodiče. 

"Dobrou chuť," zabručím a pustím se do již připraveného jídla. Všichni zarytě mlčí. Atmosféra každou vteřinou houstne. Mrtvolné ticho přerušuje pouze tlumené pravidelné tikání hodin na stěně a cinkání nádobí při jídle. 

Skoro se mi uleví, když mohu konečně z domu vypadnout. 

Škola nestojí za nic. Životem znavení učitelé, které jejich práce nebaví, vykládají monotónně učivo, jemuž žáci nevěnují nejmenší pozornost. Populární dívky roznášejí klepy o všem, co se v jejich okolí jen šustne a jejich partičky dělají méně oblíbeným spolužákům ze života peklo. 

Já naštěstí nikdy nevyčnívala. Má popularita nedosahovala nějakých extra výšin, o což jsem ani nestála, ale ani oběť posměšků jsem nebyla. Pravda, má situace se po zmizení Ivy trochu změnila, ovšem i přesto jsem zůstávala neviditelná a všemi přehlížená. 

"Ahoj Tegan," ozve se za mými zády, zatímco se přehrabuji ve skříňce v marné snaze najít učebnici na první hodinu. 

"Ahoj Aimee," pozdravím na oplátku svou kamarádku, aniž bych se otočila. Její hlas bych poznala kdykoliv a kdekoliv. "Jaký byl víkend?" 

"Celkem fajn," pokrčí rameny a společně zamíříme ke třídě. "Kdy budu moci zase přijít?" 

"Zajímá tě Ivin deník?" 

Pobaveně sleduji, jak ve tváři rozpačitě rudne. "To ne," namítne, avšak tón jejího hlasu naznačuje pravý opak. "Já jen... nerada jsem doma sama a s tebou je zábava." Hnědé oči těkají z místa na místo. Můžu v nich sledovat její myšlenkové pochody, jak se snaží vymyslet nějakou výmluvu. 

"V pohodě," zasměji se, "abych byla upřímná, sestřin deník mě zajímá taky." 

Patrně se jí ulevilo. "A je u tebe něco nového?" 

Vtrhneme do učebny a posadíme se do lavice vedle sebe. 

Zavrtím hlavou. "Bohužel. Trochu jsem četla Iviny zápisky, takže jsem si mohla udělat lepší obrázek o jejím vztahu s Patience, ale jinak nic." 

"Fakt?" zeptá se na oko nevzrušeně a nezaujatě. "Co ses dozvěděla?" 

"Nic moc. Jen něco málo o jejich rozchodu. Zítra se můžeš stavit a já ti to ukážu. Dneska bohužel čas nemám, musím dohnat nějaké resty." Obrátím oči v sloup. "Pořád mi zbývají nějaké úkoly na dodělání." 

"To mně taky," odfrkne si Aimee. V tu chvíli se hlasitě rozezní školní zvonek ohlašující začátek první hodiny. V ten samý okamžik do třídy nakráčí učitelka, která za celou svou kariéru snad ani jedinkrát nepřišla na výuku byť i jen o vteřinu pozdě. Jak to dělá nikdo neví. Na její hodiny si zatím nikdo netroufl přijít pozdě, neměl-li k nepřítomnosti vážný důvod jako například návštěvu doktora nebo nemoc, protože byla po škole proslulá svou přísností a nenávistí vůči bezdůvodné nedochvilnosti. 

"Takže zítra to ale platí, jo?" ubezpečí se ještě jednou Aimee a jakmile jí to odkývám, vypadá spokojeně a pozornost upne k výkladu. Po jejím vzoru se i já snažím soustředit na probíranou látku, ale má pozornost je neustále přitahována něčím jiným. Ať už se jedná o chichotající se spolužačky, holuby za oknem či kapající vodu z kohoutku u umyvadla v rohu učebny, všechno mi přijde zajímavější než její povídání. Oči se mi začínají pomalu zavírat a já se jen taktak bráním klimbání, ovšem v tu ránu se ozve zaklepání na dveře. A když posléze vstoupí do místnosti ředitelka s neznámou dívkou, chuť usnout je pryč. 

"Dobrý den," usměje se na nás a naši kantorku vlídně, "omlouvám se, že vyrušuji vaši hodinu, paní kolegyně, avšak ráda bych pronesla pár slov, pokud dovolíte." Učitelka automaticky přikývne. 

"Třído, ráda bych vám představila vaši novou spolužačku, Faith Russellovou." Ukáže na nejistě vypadající dívku stojící s rukami zkříženými za zády vedle ní, přešlapující na místě. Světlýma očima chvilkami plaše přejede své okolí, avšak během ředitelčina proslovu pohledem propichuje podlahu.

"Doufám, že se k ní budete chovat slušně," poví na závěr a významným pohledem zpraží každého z nás. "A já se tímto loučím, v ředitelně na mě čeká ještě spousta papírování." Pár slovy se rozloučí a opustí nás. 

"Vítáme tě tu, Faith," řekne jí učitelka a ukáže na jedno z volných míst, kam si může sednout a pokračuje ve stejně pomalém a nudném výkladu jako předtím. 

"Chudák," opáčí vedle mě Aimee, s pohledem upřeným na novou dívku. "Musí to být těžké, změnit uprostřed roku školu."

Na souhlas pokývám hlavou. "Možná bychom jí mohly pomoci," přemítám, "s orientací po škole, rozvrhem, učivem... a tak." 

Minuty se vlečou až příliš pomalu, ale i ta nejdelší hodina jednou musí skončit. Hlasité zvonění nás všechny od mučivých útrap zachrání.  

"To bylo děsné," zaúpí Aimee, uklízejíc si učebnice do tašky. "Myslela jsem, že usnu. A to mám spánku ažaž!" 

"Povídej mi o tom," uchechtnu se. "Stálo mě všechny síly udržet se vzhůru." Pohledem zabloudím k opodál sedící Faith. Aimee se zvedá a míří do vedlejší učebny, v níž jsme měli mít následující lekci. 

"Jdeš?" obrátí se na mne s tázavým pohledem. 

"Jasně," přikývnu, "jdi napřed, já tam přijdu." Aimee souhlasí a zanedlouho už po ní není ani památka. 

Faith vypadala poněkud ztraceně a nechápavě - jako snad každý student, který se kdy snažil začlenit už do fungující skupiny jiných žáků. Bylo mi jí trochu líto. 

Aniž bych to jakkoliv promýšlela, zvednu se od svého batohu a zamířím k ní. 

"Ahoj," vyhrknu a upoutám tak její pozornost. Hustě zamrká a podívá se na mě svýma bouřkově šedýma mandlovýma očima. "Jsem Tegan. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli, hm, nepotřebuješ s něčím pomoci." Větu ze sebe vychrlím jedním dechem. Nejsem právě společenský tvor s desítkami přátel a seznamování mi většinou moc nejde. Snaha nevypadat jako asociální podivínka obyčejně přichází vniveč.

"Ahoj," usměje se na mě nervózně, "těší mě. Jsem Faith. A... jo, rozvrh zatím nemám, takže bych pomoc uvítala." Ukazováčkem si mne vlnku tmavě hnědých vlasů, které končí na úrovni jejích ostře řezaných lícních kostí a v nichž se skví několik na zeleno obarvených pramínků. Dlouhá ofina zakrývající čelo jí padá do očí. 

"Jen pojď. Teď budeme mít biologii, hned vedle." Hlavou pokývnu směrem, kde přibližně učebna leží. 

"Děkuju." Zvedne se, popadne knihy a drobnými kroky mě následuje.