Potkáme se v nebi

4. Kapitola

Pozvala jsem Aimee k nám na návštěvu a k mému překvapení to přijala. Možná i ona sama byla ráda, že má konečně kamarádku, které může důvěřovat a mluvit o tom, co ji trápí. 

"Samantha utekla, když jí bylo čtrnáct," líčí mi s posmutnělým výrazem. Společně sedíme v mém pokoji a popíjíme limonádu. "Do té doby to byla velmi poslušná dívka. Věř mi, pokyny rodičů vždy splnila do puntíku." Odmlčí se a přejede mě zamyšleným pohledem. "Byla... vlastně tak trochu jako ty," dodává rozpačitě po chvíli. 

"Jako já?" zopakuji udiveně. 

Přikývne. "Byla stejně poslušná. Až do toho dne." 

"Co se stalo? Jaký měla důvod utéct?"

Aimee posmutněle sklopí oči. "To nikdo neví," špitne a já na ní vidím, že se snaží zadržovat slzy. "Nikdy nám důvod neřekla." 

Trhnu sebou, jakmile mi dojde význam jejích slov. "Počkej... ona se vrátila?" Tahle informace mě poněkud rozruší a rozpumpuje krev v žilách. 

Pokud se našla Samantha, možná má naději i Ivy. 

"No... návrat se tomu nedá úplně říkat," odpoví Aimee vyhýbavě. "Našla jí policie, po relativně krátké době." Nevesele se uchechtla. "Samantha se o sebe nikdy neuměla postarat." 

Napjatě poslouchám a dychtivě čekám na pokračování. 

"Jenže..." Oči se jí zalijí slzami. "Po příchodu domů se začala chovat jinak, jako by to ani nebyla ona. Ten útěk ji úplně změnil. Byla agresivní. Jednou se dokonce stalo, že napadla matku a málem ji zabila." 

Opatrně ji obejmu ve snaze ji uklidnit. Její křehké, hubené tělo se třese pod vzlykavým pláčem. Hladím ji po vlasech a dokola opakuji, že to bude dobré a že jsem tu pro ní. Jsou to ohrané fráze, které říká v podobných situacích skoro každý, ale v tu chvíli mě nenapadá nic lepšího. 

"Dali ji do blázince, Tegan, do blázince!" naříká a silou se ke mně tiskne. 

"Moje sestra taky utekla zničehonic," líčím svoji zkušenost pro změnu já. "U nás doma... to neměla lehké, každý den slýchávala nadávky a výčitky. Byla sice opakem tvé sestry, taková ta klasická neposlušná rebelka, ale upřímně? Naši se občas umí chovat jako naprostí idioti." 

Odtáhneme se od sebe. Tmavě hnědé oči má zčervenalé od usedavého pláče. Natáhnu se po balíčku kapesníků ležícím na mém stole a nabídnu jí jeden, který ona ochotně přijme. 

"Včera jsem našla v pokoji dopis na rozloučenou." Dopodrobna líčím všechny detaily sestřina zmizení a Aimee se zájmem naslouchá. Zmíním se i o obsahu posledního vzkazu. Černé svědomí mě tíží jako kámen. 

Bude to Aimee brát jako zradu? Odsoudí mě? Začne mnou opovrhovat? 

"Já tě chápu, Tegan."  Věnuje mi mdlý úsměv. "Nikdo nemá právo tě soudit. Tvá situace je těžká a nikdo si nemůže být jistý, zdali by se na tvém místě nezachoval stejně." 

Trochu pookřeji. Stále se cítím špatně za to, že jsem osobní sestřinu zpověď dala do spárů matky, avšak její slova mi pomohla nevyčítat si to tolik jako doposud. 

"Víš, na celé té situaci mě trápí jedna věc," opáčím a tupě hledím z okna. V mysli se mi vybaví scéna z včerejšího snu. "Já se s Ivy, pár dní před tím, než odešla, pohádala." 

"Čeho se ta hádka týkala?" zeptá se Aimee ledabyle a usrkne ze své skleničky sladkou tekutinu. 

"Rodičů," zabručím. "Tedy, částečně i mě, protože jsem tehdy udělala jednu obrovskou chybu." Krátce na ni pohlédnu. Vypadá zvědavě, přesto na mě nenaléhá a trpělivě vyčkává, až začnu vyprávět sama od sebe. To se mi na ní líbí. Nepokládá moc nepříjemných otázek. "Nepodpořila jsem jí během jedné roztržky s rodiči, přesto, že jsem měla. A uvědomovala jsem si, že jsem měla. Ale i tak jsem nic neřekla." 

"Všichni jsme někdy udělali něco, na co nejsme právě moc pyšní," podotkne Aimee, aniž by tušila, o jak vážnou věc se jedná.

"Ale já nejen, že jsem se jí nezastala... Já s rodiči i souhlasila," špitnu tiše a do očí se mi opět derou slzy. Najednou ucítím hnědovlásčinu hřejivou dlaň na svém rameni, což mě donutí vzhlédnout. "Jen kvůli tomu, že jsem se chtěla za každou cenu vyhnout hádce. Že jsem nechtěla mít problémy." 

"Tegan, poslouchej," praví Aimee, "lidi dělají chyby. Já, ty, všichni. Důležité je poučit se z nich." 

Opět uhnu pohledem. Stydím se sama za sebe. Aimee působí tak chytře a vyspěle. Je úplným opakem mne. 

Ona by se zastala kohokoliv, o kom by se domnívala, že si to zaslouží. Ona by nemlčela tak jako já. Ona by se klidně do hádky s rodiči pustila. 

"Netrap se, prosím." Hubenými prsty mi zvedne bradu a usměje se. "Musím už jít, na sedmou musím být doma, ale kdyby cokoliv, napiš." Na kus papíru mi napíše své telefonní číslo a pro jistotu ještě přezdívku na Facebooku, naposledy mě obejme a s tichými slovy podpory opustí náš dům.