Potkáme se v nebi

21. Kapitola

3. ČÁST 

Čekala jsem, že se stane něco nepředvídatelného. V posledních pár dnech jsem zažila tolik šoků, že už jsem si zvykla automaticky předpokládat další katastrofy. 

Ale všechno je normální. Středoškolský život pokračuje dál, jako kdyby Naomi nikdy neexistovala. Prvních pár dní po její vraždě se chodbami šuškaly drby a povídačky, přesně tak, jak tomu bylo i po zmizení mé sestry, avšak přesně tak rychle i odezněly. 

Nikomu, kromě Aimee, jsem neřekla jediné slovo o jejích údajných obavách a to z vícero důvodů. Jednak jsem neměla žádný důkaz o tom, že by ji doopravdy něco trápilo, jednak se jednalo o můj subjektivní pocit, který se také mohl mýlit. To poslední, o co jsem stála, bylo přivést policii na špatnou stopu. 

"Ivy..." šeptám sestřino jméno, zatímco v rukou pevně svírám její deník. Prsty přejíždím po hrubých, léty zašedlých deskách. Bylo zajímavé pozorovat, jak se časem měnila i podoba samotného zápisníku. První poznámky byly psané stručnými, jednoduchými větami, jejichž písmo se podobalo spíše dětskému. Černá propiska byla na některých místech rozpitá. 

"Pověz mi, kdo znal mou sestru stejně dobře jako Naomi?" Deník naštěstí neodpověděl. 

Povzdechnu si a chvíli hledím do bezútěšné temnoty noci. Hodiny již odbily půlnoc. Takhle pozdě většinou spát nechodím, ovšem protože mě čekal víkend, na času mi tentokrát příliš nezáleželo. Navíc, trýznivé myšlenky smíchané se vzpomínkami mi nedopřávaly klidného spánku. Nakonec mi to nedá a otevírám knížečku tam, kde jsme s Aimee skončily. 

18. února 2017 
Myslím, že se Patience něčím trápí. Vždycky, když se vidíme, chová se... nervózně. Neklidně. Ale vždycky, když se jí na to zeptám, nějak to zamluví, nebo změní téma. 

"Jsi v pořádku?" ptávám se jí pokaždé, když ji přichytím, jak se se značnými obavami v očích otáčí přes rameno a kontroluje okolí. 

"Jasně," odpoví ona pokaždé. Nevím, proč se vlastně ještě snažím. Odpověď se nikdy neliší, nikdy mi neřekne víc a já si to vždy uvědomuji. Nepouští si mě k tělu. Už dávno jsem se smířila s tím, že svá tajemství si bedlivě střeží a neodkryje je ani přede mnou, jenomže tohle je jiné. Bojím se o ní. Chci jí pomoci. Chci, aby strach z těch nebesky modrých očích zmizel. Problém je, že netuším, jak ji přesvědčit, aby mi řekla víc - ona je dost nekompromisní a tvrdohlavá. 

No, možná si to všechno jenom vymýšlím a ona je ve skutečnosti fakt v pohodě. Možná mám jen hodně bujnou fantazii... V poslední době nevím, co je reálné a co jen má představivost. 

Vzhlédla jsem od zápisku. Mráz mi přejížděl po zádech. Nedokázala jsem se ubránit nepříjemného pocitu v žaludku. Sestřino já z té doby jsem plně chápala. I já koneckonců pociťovala podobné trudomyslné myšlenky. 

Naomi přece vypadala taky vyplašeně, taky se strachem kontrolovala okolí. 

Okamžitě tu myšlenku zaženu. Na místo toho raději otočím stránku a pokračuji ve čtení. 

27. února 2017 
S Patience se něco děje. Vím to. Předtím jsem ještě měla pochyby, ale teď už jsem si tím stoprocentně jistá. 

Včera jsem byla u ní v bytě. Žije v Londýně, takže docela dálka, ale rodičům jsem namluvila, že jedu na dny otevřených dveří nějaké univerzity a přespím v hotelu. Ani se moc nevyptávali. Nejspíš jim bylo jedno, jestli lžu nebo mluvím pravdu. 

Nicméně, v ten den vypadala unaveněji a vyděšeněji než kdykoliv předtím. Při večeři v nedaleké restauraci, na níž jsem ji pozvala, se lehce třásla, hleděla kamsi do prázdna a mé pokusy o konverzaci přecházela buď strohými, jednoslovnými odpověďmi, nebo ignorujícím mlčením. 

Během toho večera jsem dotaz na její rozpoložení položila nejméně desetkrát, avšak ani tentokrát mi nedala žádnou kloudnou odpověď. 

Když jsme se vrátily k ní do bytu, začaly jsme se mazlit a líbat, ale pak... Najednou se rozbrečela. Bez žádného zjevného důvodu, prostě začala plakat. Samozřejmě mě to vyděsilo a bála jsem se, že to bylo způsobené mnou, že jsem udělala něco, co ji nějak ranilo nebo urazilo, ona mě však horečnatě ujišťovala, že v tomhle prsty vážně nemám.

Já už nevím, co mám dělat. Tolik se o ní bojím! Ten strach mě vyloženě dohání k šílenství. Mám ji fakt ráda a záleží mi na ni. Chci jí pomoci, opravdu. Jenže co mám asi dělat, když si ona nenechá pomoci? 

"Chudák Ivy," zamumlám do prázdného pokoje s těžkým povzdechem. 

Možná jsme si nakonec ani nebyly tak nepodobné, jak jsem si v poslední době myslela. Připadalo mi, že je Ivy mým lepším protějškem - upřímnější, odvážnější, průbojnější. Dívka, která se nenechá od nikoho využívat, vždy projeví svůj názor a ničeho se nebojí. Tyhle zápisky ovšem představovaly fyzický důkaz, že prožívala stejné pocity, jimiž si nyní procházím i já. Nejistota, strach, bezmoc. 

Následující záznam byl pořízen téměř až po měsíci. 

21. března 2017 
Rozešly jsme se. Patience už nechtěla dál pokračovat v našem vztahu. 

Stalo se to několik dní po mé návštěvě. Je to taky důvod, proč mezi tímhle a minulým zápisem je taková mezera. Neměla jsem chuť na psaní. 

Jednoho dne mi prostě zavolala a řekla, že se musíme rozejít. Že už se mnou dál chodit nemůže a že to za nějakou dobu pochopím. Taky mi řekla, ať se netrápím a neobviňuju, protože údajně za nic nemůžu a prý jsem byla tou nejlepší přítelkyní, kterou si kdy mohla jenom představit - zkrátka takové ty kecy, které při rozchodu říká další. 

Ačkoliv na to nejsem zrovna hrdá, musím se přiznat, že mi bouchly nervy a začala jsem na ní křičet. Ptala jsem se proč. Proč tak najednou? Proč jsem se musela pár dnů předtím trmácet přes půlku Anglie, jen abych ji viděla? V tu dobu už přece musela vědět, že se mnou nechce být, takové rozhodnutí nevznikne jen tak přes noc! Udělala bych cokoliv, abych s ní dál mohla být. 

Ona v tu ránu začala plakat a hrozně se omlouvat. To mě tak nějak uklidnilo. Uvědomila jsem si, že bych na ní neměla tak ječet a rázem jsem si připadala... Hrozně. Co to dělám? pokládala jsem otázku sama sobě. Vždyť jí ještě víc zraňuji! 

Pak jsem se jí ptala, co se děje a jestli je něco, čím bych jí mohla pomoci. Na rovinu jsem jí sdělila, že vím, že se s něčím potýká a zeptala se, proč mi to nechce říct - což mi, překvapivě taky nechtěla prozradit. 

Vlastně mi nechtěla říct vůbec nic. Takže jsem udělala to, k čemu se asi schylovalo už delší dobu - konec našeho vztahu. Byla jsem hloupá, že jsem si to neuvědomila dřív. Kde není důvěra, tam zákonitě žádný hlubší vztah být nemůže. 

Písmenka posledních vět jsou rozpitá. Předpokládám, že Ivy už nedokázala dál potlačovat slzy, které se jí hrnuly do očí. Zaklapnu deník a s mírným znechucením ho položím na noční stolek vedle mé postele. Do čtení se už zdaleka nehrnu tolik jako dříve, ba naopak, možná bych byla nejraději, kdyby žádný deník ani neexistoval. Bojím se toho, že najdu něco, co už nikdy nedostanu z hlavy a sestru už nikdy nebudu vidět ve stejném světle. 

Otázka, kterou si už několik dní pokládám, zní - je lepší dozvědět se o svém blízkém hořkou pravdu i se všemi smrdutými tajnostmi, nebo zůstat ve sladkém nevědomí a brát ho stále za vzor?