Padlé hvězdy

Kapitola 24

Na konci poslední ulice spatřila běžce, jež se zmateně rozhlížel kolem sebe. V uších měl sluchátka, na sobě tílko, v němž se mu rýsovaly svaly na zádech a volné kraťasy. Myrlene jej předjela, načež pár metrů před ním zastavila. Se smíchem se k němu obrátila. Černovlásek si z uší vytáhl sluchátka hned, jak si jí všiml. "Ztratil ses, krasavče?" usmála se. S nejistým úsměvem zavrtěl hlavou. "Zatím ne. Ale jelikož vidím jen pole a les, tak hádám, že bych měl radši ještě jednou oběhnou město, abych se neztratil." Dívka vytřeštila oči. "Jednou ti to nestačilo?" "Když jsem nervózní tak běhám," svěřil se jí. "Tak poběž za mnou a neztratíš se," nabídla mu. "Nebude ti to vadit?" "Pokud to nebude vadit tobě," pokrčila rameny, načež se odrazila. Kolo se dalo do pohybu.

Nejprve jela pomalu, aby jej neuhnala. Netroufala si odhadnout, jak rychle asi tak může běžet a hlavně jak dlouho vydrží. Tušila, že se v tom vypracovaném těle skrývá spousta síly, ale nechtěla nic riskovat. "Můžeme zrychlit?" požádal ji po pár minutách. "Žádný problém," s tím přidala. Nemluvili. On běžel, ona šlapala. Henry se rozhlížel kolem, zatímco ona měla oči upřené před sebe. Blížili se k rozcestí u menšího lesíku, když se dívka mrkla na své hodinky. Už jsem pryč hodinu. Tohle zjištění jí zaskočilo. Neskutečně rychle jí to uteklo. "Takže... Kratší nebo delší cesta?" zeptala se černovláska. "Delší?" odpověděl otázkou. "Fajn, tím pádem..." "Moment," přešel z běhu do kroku. "Co chceš, Lousi?" zeptal se nepříjemně, když přijal příchozí hovor. "Absolutně mě nezajímá, že už se nehádáte. Večer si ten blbec stejně přivede další holku a budeme zase tam, kde jsme byli," zamumlal. Na čele mu vystoupla žíla. Očividně byl víc než vyveden z míry. "Jasně, Louisi. Tohle jsme už řešili tisíckrát. On se prostě nezmění. Nehodlám přihlížet tomu, jak se ničí. A nejen sebe," povzdychnul si, načež zastavil. Myrlene následovala jeho příkladu. Snažila se neposlouchat, ale to se jednoduše nedalo.

Jeho tmavé, téměř až černé oči se vpily do jejích, zatímco naslouchal hlasu, jež vycházel z jeho mobilního telefonu. "Arg... Dobře. Dej mi vteřinu," požádal kamaráda. "Za jak dlouho můžeme být zpátky ve městě?" zeptal se brunetky. Ta pokrčila rameny. "Záleží na tom, kde přesně." "Hotel Slunce." "Zkratkou tak za dvacet minut," odhadla dívka. "Dej mi půl hodiny," požádal Louise, načež telefon uložil do kapsy. Myrlene nebyla z těch, jež by z něj násilím tahala informace. Prostě naskočila na kolo a zahnula podél lesa do prava. "Pohádali jsme se." "Nic mi do toho není." "Chtěl jsem ti to říct." Překvapilo ji, že se ani při mluvení a běhu současně nijak zvlášť nezadýchal. Pouze se na něj usmála. Musela se soustředit na to, aby neminula odbočku vedoucí z pole na silnici.

Jelikož se nyní ocitli na druhé straně města, než se potkali, rozhodla se mladíka doprovodit k hotelu, aby se neztratil. Slunce byl jeden z menších hotýlků, které se v Iswel nacházely. V podstatě tam byly jen dva a několik hospod, které v patře měly pár pokojů. Slunce rozhodně vypadalo nejvíc seriózně. Ulici od hotelu se zastavila. "Je to hned za rohem," vysvětlila. "Nechceš, aby tě tam někdo viděl?" pochopil. "Riskujeme už jen tím, že jsem s tebou jela až sem," připomněla s povytaženým obočím. "Holkám by se to asi moc nelíbilo," uznal mladík. "Tohle je teď asi to poslední, co je momentálně zajímá." "Jak to? Nemělo by je zajímat, s kým se vídáš?" Tím ji rozesmál. "Jasně, že je to zajímá. Jen... Každá skupina má asi své problémy," odtušila. Henry přikývl. "Děkuju za fajn protažení." "Nemáš za co. Kdy odjíždíte?" "Zítra odpoledne. Ty?" zajímalo jej. "Pravděpodobně co nejdřív." Henry vypadal zaskočeně. "Vždycky se snažím být doma co nejdéle." "To já taky. Jenže mě čeká nějaký ten rozhovor, show a tak," vysvětlila, načež se i s kolem otočila. "Povinnosti nepočkají." Tak na tom se shodli. Zatímco mladík zamířil k hotelu, Myrlene se rozhodla vrátit domů. Přeci jen byla venku už nějakou tu chvíli. Ani by se nedivila, kdyby po ní mamka už vyhlásila pátrání. Přeci jen jí nenechala žádný vzkaz.

Nespletla se. Před domem stál nejen její vůz, ale i vůz ochranky. Protočila očima. "Žiju!" houkla, když vstoupila dovnitř. "To je dobře, protože odjíždíme," ozval se v odpověď mužský hlas. Vytřeštila oči. "Proč?" nechápala. "Myslela jsem, že pojedeme nejdříve pozítří," zamračila se. Nechtělo se jí hned pryč. Iswela byla svým způsobem stále jejím domovem. "Já zase, že až za týden. Jenže pak mi Jessica poslala tvůj měsíční plán." "Měsíční?" "Myslela sis, že se vrátí dřív?" v jeho očích se odrážel soucit. "Chceš mi říct, že holky zkejsnuly na Havajských ostrovech a já budu sama v Londýně lítat z autogramiády na Noční pokec a koncerty jako odzpívám sama?!" šla na ní panika. "První koncert máte skoro za dva měsíce. Co šlo, to Jessica posunula, co nezvládneš sama, to zrušila," uklidňoval ji. "Moc problémů najednou," postěžovala si. Přišlo jí, že se na ní katastrofy valí jedna za druhou. Cítila, jak jí někdo zezadu objímá. Okamžitě poznala, o koho jde. Otočila se k Angel čelem, aby se jí mohla schoulet v náručí. Potřebovala to. Jinak by se psychicky zhroutila.

_______________________________________

Schválně si zkuste do komentářů tipnout, kolik kapitol tenhle příběh bude mít 😁

Já už nějaké odhady vzdávám. Vždycky jsem se sekla alespoň o padesát kapitol 😂

💋🤗💖