Padlé hvězdy

Kapitola 64

"Jak jsem mohl prohrát?! Nemůžu uvěřit, že jsem proti tobě prohrál!" zajel si prsty do blonďatých vlasů, když odložil ovladač vedle sebe. Zatímco Myrlene seděla na posteli v tureckém sedu, Nathan seděl na zemi pod ní a momentálně vypadal víc než překvapeně. "Co na to mám říct?" zasmála se brunetka. "Mám mnoho skrytých talentů," rozhodila rukama. Blonďáček zaklonil hlavu a nafoukl tváře. "Zlobíš se?" uculila se nevinně. Jeho mlčení jí bylo jasnou odpovědí. "Co můžu udělat, aby mi bylo odpuštěno?" zeptala se sladce. Našpulené rty jí daly jasnou odpověď. "Hm. Dobrá volba," usmála se, vzala jeho tváře do svých dlaní a jemně se svými rty otřela o ty jeho. Odtáhla se, načež se Nathan otočil bokem k ní, chytnul ji za pas a rychle si ji stáhl na zem do svého klína. Myrlene ani nestačila vyjeknout a Nathan si už přivlastnil její rty. Usmála se do polibku. Jednou rukou se opřela o jeho rameno, zatímco druhou mu zajela do vlasu, něžně se jimi prohrabujíc. Při zvuku příchozí zprávy jí Nathan skousnul ret, za což jej prudčeji zatáhla za vlasy. "Auč," usmála se, hledíc do jeho modrých očí. Zvedla se, hledajíc svůj mobil. "Myrlene," zaúpěl Nathan prosivě. Smutně se usmála.

Měli pro sebe už jen necelou hodibu a on nechtěl, aby je někdo nebo něco rušilo. "Promiň," šeptla, otevírajíc příchozí zprávu.

Dlouho ses neozvala. Všechno v pořádku? Viděl jsem nějaká videa z posledního koncertu kluků. Co je sakra mezi Lukem a Henrym? -R

Promiň! Jo, všechno je v pořádku. Nebo alespoň bylo. Rušíš! A co se týče těch dvou, tak jsou trochu na ostří nože. Ale to se srovná. -M

Chtěla se vrátit k blonďáčkovi, když se její telefon ozval znovu.

Jak jako ruším? Takže se chytli kvůli nějaké kravině? -R

Přemýšlela, jak odpovědět. Důvodem jejich hádky nebyla hloupost. Rozhodně svému kamarádovi ale nemohla napsat pravý důvod. Než stačila něco vymyslet, přišla jí další zpráva.

Přestaň se muckat se svým klukem a koukej se věnovat svému nejlepšímu kamarádovi! -R

Nejsem teď s Henrym, ale s Nathanem. Hrajeme nějaký hry na konzoli a já vyhrávám! Kdo by to byl řekl? Mám ale podezření, že mě vyhrávat nechává. -M

Odeslala odpověď se smíchem.

Co se týče kluků, tak v sobě dusili vztek a teď to trochu vyšlo na povrch. Luke je prostě totální pitomec, takže to akorát zhoršuje. Není to ale nic, co by nezvládli. -M

Odpověděla na jeho otázku a pohlédla na Nathana, jež si ji prohlížel, jako kdyby byla to nejhezčí a nejdražší umělecké dílo.

Nakopej mu zadek! A pozdravuj ho. Nebuď na Luka tak tvrdá, M. Netušíš, čím si ten kluk za ty roky prošel. Možná se to nezdá, ale je citlivej. -R

Protočila nad tím očima. Ron měl pravdu v tom, že neznala jeho příběh. Netušila, co se stalo, čím si musel projít. Problém byl v tom, že po tom, co slyšela od Louise a Conora, neměla chuť Luka vyslechnout. Odložila telefon na menší skříňku a vrátila se zpět k mladíkovi, jež seděl s nohama roztaženýma od sebe, čehož brunetka využila. Klekla si mezi jeho nohy, ruce mu spojila za krkem a sklonila se pro krátké políbení. Opřela se čelem o blonďákovo a fascinovaně hleděla do jeho modrých očí. "Pořád nechápu, jak si mohla vyhrát. Jsi holka! A navíc..." "Počkej," odtáhla se od něj. "Chceš říct, že se divíš, že jsem vyhrála, protože jsem holka?" ukázala na něj varovně prstem. "Mrzí mě vaše zklamání, pane, ale tahle holka..." ukázala na sebe. "Vám právě nakopala zadek," upozornila jej, načež se vymanila z jeho náruče, míříc ke dveřím. "Kam jdeš?" "Převléknout se. Za necelou hodiny odjíždíme," odpověděla samozřejmě. "Ale tu hodinu jsme měli být spolu!" připomněl jí, přičemž vyšpulil spodní ret. Nemohla se na něj dívat. Vypadal příliš rozkošně a ona by tak mohla vypadnout z role. Chtěla jej trochu potrápit, takže si hrála na uraženou. "No tak! Já to tak nemyslel. Úplně si překroutila moje slova!" houkl na ní, když brala za kliku dveří. "A že ti to jde," zamumlal si pro sebe, vyskakujíc na nohy.

Chtěla mu dveře svého pokoje zabouchnout před nosem, ale on byl rychlejší. Strčil mezi ně a futra nohu, takže měla brunetka smůlu. Ačkoli se to nezdálo, měl poměrně sílu. Nedělalo mu nejmenší problém ji přetlačit a uvolnit si tak cestu do jejího pokoje. S povzdechem jej nechala, aby si dělal, co uzná za vhodné a sama se zavřela v koupelně. O patnáct minut později z ní vycházela nalíčená, s vlasy staženými do volného copu. Žluté šaty s tenkými ramínky měly sukni zdobenou kanýrem, jež přecházel v rozparek na levé straně. Posadila se na kraj postele, aby se obula. To už se jí kolem pasu omotaly dvě ruce. Je jak chobotnice. Neubránila se mírnému úsměvu. "Pusť," pleskla jej přes ruku, když si zapnula páskové botky. Vstala a prohlédla se v zrcadle. "Skočím za Henrym ohledně večera," oznámila, když se rozešla ke dveřím. "To počká! Ještě chvilku! Chci se mazlit," zamrkal na ní. "Ne, choval ses jako idiot," vyplázla na něj jazyk, narážejíc na jeho poznámku o tom, že ho porazila holka. "Omlouvám se, miláčku. Můžu teď dostat polibek?" našpulil rty. "Ne," zamítla. "Prosím! Jen jeden?" prosil. "Nepřestanu tě otravovat, dokud mi ho nedáš," zkoušel to dál. Myrlene se na něj s úšklebkem dívala od dveří. Ležel na její posteli, opíral se o předloktí a zase špulil rty, čekajíc na políbení. "Jen jednu pusinku?" "Ne," zopakovala své rozhodnutí. "Víš, že mě nedokážeš odmítnout!" Měla sto  chtít říct sleduj mě a prostě odejít. Nakonec však jen se smíchem pokroutila hlavou, došla k posteli a sklonila se k němu. Věnovala mu polibek plný citů, než pomalu přikývla. "Máš pravdu. Nedokážu tě odmítnout." Ještě mu lípla pusu na tvář, než opustila svůj pokoj, míříc za Henrym, jež toho dne nebyl dvakrát dobře naladěn.