Padlé hvězdy

Kapitola 16

Postavila ji před hotovou věc. Člověk by si myslel, že za ty roky už pochopila, že na napsání skutečně dobré písně je potřeba řádná inspirace. Té se však Myrlene nedostávalo. Pamatovala si, jak si na úplných začátcích jejich kariéry broukala nové melodi a ve sprše prozpěvovala nové texty. Dříve to šlo samo. Tehdy to byla jen radost. Něco co pramenilo z jejích pocitů a zážitků s přáteli a rodinou. Časem se z toho však stala povinnost, jež jí občas byla až nepříjemná. Jako zrovna nyní. Čekala na letišti, než její přítelkyně odbaví a v hlavě měla prázdno. Už druhý den se snažila přijít alespoň na téma, na částečnou osnovu. Nedařilo se.

A když pak sledovala, jak k ní míří s vyčítavími výrazy, měla chuť se bránit. Křičet na ně, že netuší, co všechno jí Padlé hvězdy stojí. Už ani nepočítala, kolikrát brečela po nocích, když něco zvorala. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy byla doma déle, než dva dny. Přestala počítat minuty, kdy jí chyběla mamka a zbytek její rodiny. V noci naspala maximálně čtyři hodiny. Nezáleželo na tom, jestli měla další den brzy zkoušku, schůzku nebo prostě jen měla pracovat na nové písničce. Dříve jí to všechno přišlo jako drobnosti. Jenže tehdy na to nebyla sama. Všechny potíže s tour, novou písní, spoluprácí... Všechno to řešily s Jessicou všechny. Jenže časem přišly výmluvy a Myrlene na vše zůstala sama. Nebylo divu, že jí manažerka kolikrát navrhovala zkusit sólo dráhu. Osamostatnit se. Pracovat sama za sebe a ne za další čtyři lidi. Jenže to by ona nedokázala. Na to pro ni znamenaly příliš.

Jednu po druhé dívky objala. Otravné fotografy se snažila ignorovat. "Dohlédni na ně," zašeptala do ucha černovlásce. Nejmladší členku skupiny si nechala na konec. "Ještě jsem bez tebe nikde nebyla." V krku se jí utvořil knedlík. Musela si odkašlat, než byla schopná promluvit. "Všechno je jednou poprvé." Zrzka zavrtěla hlavou. "Radši bych byla, kdyby si byla s náma." "Holky se o tebe postarají," usmála se do zelených očí. "A kdyby něco, jsem na telefonu," mrknula na ní, a pak už se obrátila k odchodu. "Takže žádná dovča?" "Máme důležitější věci na práci," odpověděla vedoucímu ochranky popravdě. "Jako vždycky," přitakal Jeff, když ji spolu se svými dvěma podřízenými obklopili, aby se k ní nikdo nemohl po cestě z letiště přiblížit.

"Co chceš, Rone? Jsem na cestě dom," zamumlala do telefonu, když nastupovala do auta. "Iswela se na tebe už nepochybně těší. Jejich jarmark se stal něčím víc díky vám." Myrlene si frustrovaně odfrkla. "Právě proto jsem nemohla odletět. Iswela je můj domov. Nezáleží na tom, kde jsem. Vždycky se tam chci vrátit. Co mě ale děsí nejvíc je to, že Lynda odtamtud taky pochází a nic." "Zlobíš se. A ony se zase zlobí na tebe." "Nemáme šťastné období," přiznala. Bolelo to, ale nic s tím nezmohla. "Co Nespoutaní? Máte hotovo?" změnila téma. "Včera jsme slyšeli finální verzi. A je to pecka." Zněl spokojeně. "O tom nepochybuju." "Co tvoje mamka? Asi už se nemůže dočkat, až dorazíš, co?" uchechtl se. Moc dobře věděl, jak jsou na sobě ty dvě závislé. Nebo alespoň před Padlými hvězdami bývaly. "Původně jsem měla jet domů až za dva dny, ale teď už mě v Londýně nic nedrží." "A co já?" Jeho uraženému tónu se musela zasmát. Ron vždycky přesně věděl, jak jí zvednout náladu. Nikdy jí to neřekl, ale nemohl si pomoci. Od doby, co se potkali, se změnila. Opustila ji jakási radost a láska, jež z ní vždycky vyzařovala. Přisuzuval to tomu, jak moc se starala o Padlé hvězdy. Jako kdyby z ní ostatní zpěvačky vysávaly tolik, že pro okolní svět už nic nezbylo. Do očí by jí to povědět nedokázal. Nad dívkama držela ochranou ruku. S každým dalším koncertem, hádkou nebo incidentem, který měla na svědomí především Lynda, se Myrlene stávala více uzavřenou a upjatou. Nebylo divu. Problémy dělaly jiné, ale řešit je musela ona.

"Myrlene," promluvil na svou svěřenkyni Jeff. Pokynul řidiči a ten stáhnul okénko. Akorát projížděli kolem cedule oznamující název městečka, do nějž akorát vyjížděli.

Iswela

"Konečně," zamumlala si dívka pro sebe při pohledu na nízké domky na kraji města. Srdce jí tlouklo rychleji než obvykle, oči měla lesklé plné malých jiskřiček. Jak dlouho to je? Zeptala se sama sebe, jako kdyby už dávno odpověď neznala. Rok. Do Iswely se vracela většinou právě na tradiční jarmark na začátku léta. Letos tomu nebylo jinak. Mamku samozřejmě vídala častěji. To ale bylo ve studiu nebo v Londýně. Do rodného města zavítala vždy jednou ročně. Když teď hleděla z okna na všechny louky, les, pole, domky, hospůdky a cukrárny, bolelo to. Doteď si neuvědomila, jak moc jí to všechno chybělo. "Vítej doma," ozval se znovu Jeff, když sjely na příjezdovou cestu k menšímu domku. "Zatrub." Neváhala. Odepnula si pás a natáhla se mezi sedačkami k řidiči, přičemž pořádně potrápila ono známé a mnohdy otravné tlačítko. Dveře domku se téměř okamžitě rozletěly dokořán.

_______________________________________

Touhle (dnes už čtvrtou kapitolou) se s vámi pro dnešek loučím 😁💞

Zítra by měla vyjít kolem sedmé ráno 😉

💋🤗💖