Padlé hvězdy

Kapitola 76

Dveře zůstaly pootevřené. Drobná brunetka přijala hovor a posadila se na balkon, jež byl ještě nahřátý od slunce. "Ahoj, Nate," usmála se. "Kde lítáš?!" ozval se z telefonu naštvaný hlas. Myrlene překvapeně zamrkala. "Víš jak jsem se bál? Volal jsem ti snad dvacetkrát," dodal o něco klidněji. "Já vím. Omlouvám se. Holky se chytly, Thea brečela..." "Náročný den," pochopil mladík a brunetka si sama pro sebe přikývla. "A co ty? Jak si se měl?" "Dobře. Válel jsem se u bazénu a myslel na tebe." Do tváří se jí nahrnula krev. "Jo tak pan populární zpěvák na mě myslel?" zasmála se, ale rozhodně to nebylo myšlené jako výsměch. Jeho slova ji hřála u srdce. Byl pro ni lékem na rány, jež si ani neuvědomovala, že je má. Hnisaly hluboko v jejím nitru, ale kvůli novým neměla čas na jejich léčbu. Za některé si mohla sama svou dobrotou, jiné způsobili lidé, jimž nešlo o nic jiného než o vlastní štěstí a prospěch.

"Zítra přijedu domů. Stavíš se?" zaprosil blonďáček, a ačkoli by mu brunetka ráda vyhověla, nebylo to v jejích silách. "Promiň, nemůžu." "To nevadí. Uvidíme se jindy," ujistil ji mladík veselým tónem. Myrlene však věděla, že jej to mrzelo. A mrzelo to i jí. Byla však už domluvená s Henrym a právě ten byl momentálně její druhou prioritou. Nebo se o tom alespoň sama sebe snažila přesvědčit. "Nesnáším balení," fňuknul Nathan, čímž Myrlene rozesmál. "Co teď děláš?" zajímal se. "Sedím na balkónu a dívám se před sebe." Chvíli bylo ticho. "Doma je západ slunce, viď?" promluvil po chvíli. "Přesně tak. Akorát jsem myslela na to, že kdybychom ještě byli na vaší tour, seděl bys teď vedle mě," uculila se. Frustrovaný povzdech jí byl ujištěním, že to blonďáček cítí stejně. "Jak mi můžeš tak moc chybět?" zeptal se zdrceně. Až v tu chvíli jí došlo, že i jí se po něm skutečně stýská. Byl pryč tři dny a ona až zoufale toužila po je objetí a polibku na dobrou noc. Bylo zvláštní usínat a probouzet se bez něj, když několik týdnů poklidně snila v jeho náručí. Najednou jí postel přišla příliš velká.

Přitáhla si kolena k bradě a poněkud nešťastně hleděla na nebe plné barev. "Přijedu k tobě zítra v šest," oznámila po chvíli přemýšlení. "Vždyť si říkala, že..." "Já vím," skočila mu do řeči. "Ale nějak si to prostě zařídím." "Myrlene, nemusíš kvůli mně..." "Musím tě vidět." Na druhé straně nastalo ticho, ukončené smíchem. "Směješ se mi?" nakrčila obočí. "Ani netušíš, jak se mi ulevilo," ozval se mladík vesele. "Přijdu si jak blázen, když se mi stýská po někom, s kým ani nevím, na čem jsem." Brunetka se napnula. "Nathane..." "Nikdy jsme si neřekli, že spolu chodíme a já bych přitom byl rád. Vím, že tě nebudu moc vzít za ruku na veřejnosti, ani ti dát tu pitomou pusu do vlasů, protože si všichni mají myslet, že jsi s Henrym a respektuju to." Mlčela. Nejen proto, že tušila, že bude pokračovat, ale i proto, že netušila, co na to má říct. "Jen bych chtěl vědět, ke komu se tak moc chci vrátit a koho za sebou nechávám. Jestli svou utajenou přítelkyni nebo kamarádku, s níž mám trochu složitější vztah." Nemohla mu vyčítat, že o tom začal. Jen chtěl vědět, na čem je. Nic víc.

Její váhání přerušilo otevření dveří jejího pokoje. Poněkud překvapeně se otočila, a když skrz prosklené dveře spatřila Lyndu s uslzenou tváří, zaúpěla. "Promiň Nathane. Za chvilku ti napíšu." "Myrl..." Zavěsila. Zavěsila než se stačil zeptat, zda je pro ni tak děsivá představa, že by s ním skutečně chodila. Zanechala jej na pochybách nejen ohledně toho, co je mezi nimi, ale i o něm samém. Znovu upřednostnila rozum před srdcem.

Když se blondýnka se vzlyky svalila na zem vedle ní, objala ji dívka kolem ramen. Lynda se jí však brzy sesunula do klína, a tak ji Myrlene začala hladit po zádech. Neptala se, co se stalo. Na to Lyndu znala až příliš dobře. Věděla, že s ní nebude rozumná řeč, dokud se alespoň trochu neuklidní. Navíc si dokázala živě představit, co se událo. Na zkoušku Padlých hvězd nepřišla, což znamenalo jediné. Dala přednost rande s Ezrou. Jako obvykle to však nedopadlo tak, jak si Lydie představovala. "O-On..." začala blondýnka po chvíli, ale pak se zase rozplakala. To Myrlene zaskočilo. Když Lynda přestala plakat, bylo to definitivní. Vždycky. Nikdy se nerozbrečela znovu. Naopak. Nasadila hrdý výraz a byla připravena kohokoli zabít za to, že ji srazil na dno. Taková už prostě byla. "Chtěl se sejít a já si myslela, že mu na mě záleží. Taky mi to tvrdil," při poslední větě v jejím hlase zazněla zlost. Posadila, přičemž pohlédla do oříškových očí. "Jenže když jsme pak odešli z hotelu, tak mi u večeře řekl, že se během mé nepřítomnosti v Británii vrátil zpět ke své ženě." Na to neměla brunetka co říct. Ani trochu jí to nepřekvapilo. "Má s ní tři děti, Lyndo. V podstatě prorazil díky ní. Většinu rolí dostávají v závislosti na tom druhém. Vždyť s ní je víc, jak patnáct let," rozhodila rukama. "Když ale někoho miluješ..." chtěla namítnout blondýnka. "Tvrdil, že tě miluje?" Blondýnka přikývla, což brunetku přimělo se smutně usmát. Proč nebyla překvapená? "Je to člověk jako každý jiný, Lyndo. A lidé lžou. Vždycky to tak bylo. Nemůžeš to změnit," pohladila ji po rameni. Blondýnka před ní seděla s nečitelným výrazem. Po slzách nezbylo památky. "Ten chlap do tvého života očividně patřit nechce. Tak ho nech jít." Nikdy by něco takového neřekla, kdyby si myslela, že jej Lynda miluje. Volila by jiná slova a snažila se jí pomoci se přes onu bolest dostat. "Máš pravdu. Mám na lepší." A byla zpět. Ta sebevědomá Lynda, jež si od nikoho do ničeho nenechá mluvit. Ta neohleduplná bytost, jež bez mrknutí oka dokázala zničit něčí život a Myrlene si nebyla jistá, jestli ji neměla radši nešťastnou a zraněnou.

_______________________________________

Někdy je rozum hlasitější než naše srdce ♥♥️♥

Hezký zbytek večera 🌃

💋🤗💖