Padlé hvězdy

Kapitola 54

Musela se hodně přemáhat, aby zaklepala na dveře sousedního pokoje. Vlasy měla natočené, na jedné straně zapletené a zajištěné sponkou. Oči zvýrazněné linkou a rty přetřené třešňovým leskem. Světle modré tričko se spadlými rameny mělo dlouhé rukávy, jež dívce sahaly téměř ke konečkům prstů. Černé džíny s modrými vzory na stehnou obepínaly její štíhlé nohy. Černým keckám chyběla platforma, a tak Myrlene dávala na obdiv svou skutečnou výšku, jež se za pomocí podpatků a platforem snažila většinou maskovat. Když jí konečně někdo otevřel, neubránila se širokému úsměvu, jež způsobily mladíkovi modré oči těkající po celé její maličkosti. "Měla jsem za to, že je tohle Henryho pokoj," zasmála se. Blonďáček poněkud nervózně přikývl. "Jo. No, já už půjdu, ať máte soukromí," zamumlal. "Nathane..." chtěla jej zastavit, ale mladík ji ignoroval. S povzdechem vešla do černovláskova pokoje.

Zůstála stát u dveří, rozhlížejíc se po pokoji. Čekala, že v něm bude vládnout chaos, ale nestalo se tak. "Nate, kdo to byl?" ozval se Henry z koupelny. "Já. A Nate utekl," odpověděla mu brunetka, jež byla stále ještě rozhozená z blonďáčkova chování. "Myrlene?" vylezl černovlásek z koupelny, na tváři úsměv. Oblečený byl jen do půl těla. Obvykle nagelované vlasy měl mokré, sem tam z nich odpadla kapička vody. Očima fascinovaně sjela na jeho nahou hruď. Snědá kůže se po sprše ještě leskla. "Proč Nate odešel?" "Prý abychom měli soukromí," odpověděla Myrlene, jež tím byla sama zmatená. "To je trouba," protočil Henry očima, přecházejíc ke skříni, z níž vytáhl tričko, aby se už konečně oblékl. Nebylo mu pohodlné vystavovat dívce své polonahé tělo. "Slíbil si mi, že mi povíš o těch tetování," zastavila jej brunetka. Černovlásek s úsměvem pokroutil hlavou. "Myslel jsem, že si zapomněla." "Ne, ale jestli nechceš..." "To je v pohodě," ujistil ji, načež ukázal na svou postel. Brunetka se na ní posadila, pozorujíc, jak se k ní začal černovlásek přibližovat.

Zastavil se těsně před ní. Chvilku váhal, ale nakonec ukázal na kompas, jež měl vytetovaný na zápěstí. Jednalo se o masivní, do detailu propracované tetování. Ve středu kompasu se nacházelo písmenko. "I?" "Isabelle." "A to je?" "Moje mamka," vysvětlil. "Tolik toho pro mě obětovala," na rtech mu pohrával vděčný úsměv. "Víš ať jsem kdekoli, díky ní najdu vždycky cestu domů." "Protože to ona je tvůj domov," pokývala souhlasně hlavou. Znala to. Odloučení od Angel pro ni bylo nepředstavitelně těžké a vyčerpávající. "Tak moc si přeju být perfektní dcerou," povzdechla si. Než ji Henry stačil ujistit, že na ni její mamka musí být neskutečně pyšná, obmotala dívka prsty kolem jeho zápěstí, aby si jeho ruku přitáhla blíže. Prsty jemně přejela po kůži v místě, kde se nacházelo tetování, které ji už nějakou tu chvíli zajímalo. "Proč ta křídla?" chtěla vědět. "Když táta zemřel, mamka na mě a ségru zůstala sama. Děda jí v tom ale nenechal. Byl mým vzorem," v jeho hlase byl závan vzpomínek. "I přes všechny kotrmelce se na mě nikdy nevykašlal. Vždycky mi kryl záda. Podporoval mě, stál za mnou. Jako anděl strážný." Zaklonila hlavu, aby mu viděla do tváře. "Děda zemřel když mi bylo třináct. Nejhorší den mého života. To kvůli němu jsem šla na ten konkurz. Vždycky mi věřil a já si potřebovala dokázat, že se ve mně nepletl. Musela jsem ho tak strašně zklamat," vydechla, jednou rukou si zajíždějíc do vlasů.

Bylo těžké vyslovit to. Ještě nikdy to nikomu neřekla a teď, když to bylo venku, cítila se příšerně. Henry se před ní svezl na kolena, berouc její tvář do svých dlaní. "Co to povídáš?" vydechl nechápavě. "Možná si nevyhrála ten konkurz, ale podívej se na sebe teď," pohladil jí palcem po líčku. "Byl by pyšnej, že si to nevzdala. Co víc... Ty si bojovola a i přes ten první neúspěch si to dotáhla dál, než se většině lidí může jen zdát." Tak moc potřebovala jeho slovům věřit. Už jen proto, aby mohla jít dál, což ani po těch letech nedokázala. Třásla se a nepomohlo ani chlapcovo objetí. Zhluboka dýchala, ale ani tak nedokázala zahnat přítrž vzpomínek.

Černovláskův pokoj opustila po pár minutách, jež strávila v Henryho náruči. Byla mu vděčná, že se jí snažil utěšit, ale ona byla stále mimo. Potřebovala to s někým probrat. Jako první jí na mysl přišla Bella. Její prosba o hovor však zůstala bez odezvy.

Máš čas?

Napsala Lyndě, doufajíc, že alespoň ona si pro ni najde chvilku. Okamžitá odpověď ji potěšila. Alespoň tedy do chvíle, než zprávu otevřela.

Ne, něco důležitého?

Poněkud rozpačitě si povzdychla. Potřebovala vypadnout z hotelu. Projít se, dostat se na čerstvý vzduch. Pročistit si myšlenky, odreagovat se od bolesti, jež si s sebou po mnoho let nesla. Když její dědeček zemřel, řekla jí Angel, aby byla silná. Aby před Megan, svou babičkou, neplakala. Aby jí to zbytečně nedělala těžší. Nemyslela to zle. Chtěla jen své matce ulevit od bolesti. Co si neuvědomila bylo to, že ta prosba ničila její vlastní dceru. Zatímco ve dne se tvářila vyrovnaně, po nocích plakala. Kolikrát se schovávala po domě, jen aby nikdo nespatřil slzy v jejích očích. Nikdy o tom nemluvila. Nikomu se s onou bolestí nesvěřila. Nyní už však byla vyčerpaná tím, být silná. Odeslala proto stejnou zprávu, akorát na jiné číslo. I tentokrát přišla odpověď během pár vteřin.

Pro tebe vždycky.

_______________________________________

Dobré ráno! 🌄 Taky u vás včera bylo tak krásně? 😍🌞

💋🤗💖