Padlé hvězdy

Kapitola 89

Zavřela poslední kufr a nechala Jacka jej odnést do auta. Stáhla ze sebe pruhovanou sukni s dlouhým rozparkem a žlutou halenku. Místo toho na sebe natáhla modré šaty s bílými ramínky a orámováním pod poprsím. Obula si bílé tenisky, jež si ráno připravila a postavila se k zrcadlu. Svěží líčení bylo k ničemu. Veškerý dojem totiž kazily rudé a oteklé oči. Dívka se natáhla po hřebenu a vyžehlené vlasy si vyčesala do culíku. Pomalým krokem sešla schody, snažíc se neusnout. U dveří na ní už čekala Jessica. "Holky jsou už v autě. My pojdeme spolu za nimi," oznámila jí. Myrlene poněkud nepřítomně přikývla. "Na." Brunetka kývla na znamení díku a na oči si nasadila sluneční brýle, jež maskovaly probdělou a proplakanou noc. Byla na dně. Psychicky, fyzicky, emocionálně. Jakmile Jessica otevřela dveře a Myrlene na její pokyn vyšla z domu, na tváři měla široký úsměv. Protože to bylo tím, kým byla.

Jasná hvězda na letišti pózovala fotografům a novinářům s ostatními Padlými hvězdami, jež se k ní mimo záběr kamer a fotoaparátů chovaly jako obyčejnému zrádci. Jejich chladné chování ji ranilo. Přesto neřekla jediné slovo. Seděla tam, kam ji Jessica poslala a se sluchátkami na uších čekala, až bude přistaveno jejich soukromé letadlo. Před koncertem měly v New Yorku ještě pár dní, při nichž se dívka musela vzpamatovat. Momentálně byla jako oživlá mrtvola, jež měla několik let zkušeností s přetvařováním. Sluneční brýle si od odchodu z domu nesundala. Nikdo tak kromě Jess a ochranky netušil, že za nimi skrývá oči plné slz.

Halou se ozval hluk, jež přiměl brunetku vzhlédnout. Když spatřila mladého zpěváka, okamžitě vyskočila na nohy a zamířila k němu. Během pár vteřin se zahrabala do jeho náruče. "Chtěla si odjet bez rozloučení?" zamumlal jí do vlasů. "Rozloučila jsem se včera." "Spíš než to si mému kamarádovi zlomila srdce." "Henry," povzdychla si, když se od něj odtáhla. "Je zničenej, Myrlene. Nesnáším, když mu někdo ublíží a ty se s ním rovnou rozejdeš." "Musela jsem." "Musela?" "Potom, co se objevilo v televizi a na netu to video, dozvěděly se holky, že chodím s Nathanem." "Ježiši," vydechl mladík. "Donutily tě vybrat si?" "Tak nějak." "A přesto sis vybrala je." Její laskavost jej stála udivovala. "Nemohla jsem jinak." "Pořád slyším jen nemohla jsem, nesmím, nemůžu... Pořád se řídíš podle nich. Ale řekni mi, Myrlene, co chceš ty?" "Henry..." Mladík zavrtěl hlavou. "Řekni, že to, co chceš, jsou ony a ne Nathan a já se vrátím, odkud jsem přišel." Zaskočeně na něj hleděla. "Pokud ale to, co chceš, je on, tak si tě klidně přehodím přes rameno a odvezu tě za ním." Ani netušil, jak moc velké pokušení to bylo. Žádný velký vnitřní boj se však nekonala. Jednou se rozhodla a už to nehodlala měnit. "Padlé hvězdy jsou mou součástí," odpověděla nakonec. "Nesejde na tom, jak moc mi záleží na Nathanovi. Tohle je menší zlo. Lepší jedno zlomené srdce než kdyby byly čtyři." "Jedno?" povytáhl mladík obočí. Natáhl ruku k její tváři a než mu v tom stačila zabránit, sundal jí brýle. "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli víš, co děláš a čeho se vzdáváš. Mám ale takový dojem, že to víš až moc dobře." Kousnula se do rtu, aby potlačila slzy. "Pořád nemůžu uvěřit, že to pro ně děláš," pohladil ji něžně po tváři. "Všechny si je už několikrát zachránila. Kdo ale zachrání tebe?"

Měl pravdu. Ničilo jí to. Ničila jí její vlastní rozhodnutí. Zatímco všem ostatním pomohla od zkázy, sama se řítila po hlavě rovnou do propasti bez záchytného bodu. Pád byl předem daný. Nemohla se mu nijak vyhnout ani jej zbrzdit. Bylo jí souzeno roztříštit se o tvrdou zem, aby mohla znovu povstat. Sledovat Henryho odcházet bolelo. Bylo to jako kdyby jí před očima mizelo vše, co za posledních několik měsíců získala. Musela se odebrat na toalety, aby se rozdýchala a připomněla si, kým je. Nebylo to tak, že by to nevěděla. Jen na to prostě na chvíli zapomněla.

Trvalo, než byla schopna vrátit se zpět do haly a čelit nejen Padlým hvězdám, ale i novinářům. Místo toho, aby se pokusila svým kamarádkám znovu omlouvat, sáhla po svém telefonu a vytočila Kateino číslo. "Řekni mi, že si neudělala to, co si myslím, že si udělala." Dívčino mlčení jí bylo jasnou odpovědí. "Ty jsi nepoučitelná," zaúpěla dívka. "Promiň," pípla dívka. "Mně se neomlouvej, M. Můj život právě neničíš. Ničíš ten svůj." Nastala pomlka, jež byla pro Myrlene k nevydržení. "Víš, už mě nebaví dívat se na to, jak jim kousek po kousku obětuješ všechno, co máš. Mám tě ráda. Vyrůstaly jsme spolu a ty víš, že bych pro tebe udělala téměř cokoli." Tak tohle ji děsilo. "Nemůžeš po mně ale chtít, abych se dívala, jak zaživa umíráš." "Kate..." než stačila říct víc, hovor byl ukončen.

Znáte ten pocit, když na obloze svítí slunce, jež vás nabíjí energií, a vy ucítíte, jak na vaši tvář dopadla první dešťová kapka? V tu chvíli doufáte, že to byl jen omyl. Pak ale ucítíte druhou a třetí a začínáte se modlit v mírný deštík, na jehož konci bude duha. Jenže z deštíku se stane prudký slejvák a vás postupně opouští veškerá energie. Nálada klesá pod bod mrazu a všechno se na vás hroutí. Přesně jako kapka za kapkou dopadají na vaše ramena i události poslední doby. Všechno, co jste si mysleli, že už je za vámi, na vás udeří jako přílivová vlna a vy nemáte dost sil se bránit. Zpod slunečních brýlí vytekla mladičké zpěvačce jediná slza, jíž nebyla schopná zadržet. Zrzavá dívka, jež pózovala po jejím boku na ní pohlédla s hrůzou a provinilostí v očích. "Jen alergie," mávla nad tím Myrlene hlavou, a když se jí Thea pokusila obejmout, o krok ustoupila, strkajíc ji na další fotku před sebe. Tušila, že tím dívku ranila, ale nemohla jinak. Kdyby se nechala přivinout do jejího náruče, sesypala by se jako domeček z karet.

_______________________________________

A večer poslední kapitola. 😶💞

Odletí? 🤔🤷

1️⃣

💋🤗💖