Padlé hvězdy

Kapitola 55

Objala se rukama kolem hrudi, když si lehla do postele po té, co ji mladík doprovodil zpět do jejího pokoje. Cítila se mnohem lépe, když si s ním o všem promluvila. Nemohla se dočkat, až si odpočine. Potřebovala to. Dalšího dne brzy vstávala. Museli se přesunout do dalšího města, kde Nespoutaní vystupovali o dva dny později. Postel vedle ní se prohnula pod váhou druhého těla. Pár vteřin na to ucítila, jak se kolem ní omotaly mužské ruce. Jejich dlaně spočinuly na těch jejích. Automaticky se přitiskla k tělu za sebou, vnímajíc teplo, jež z něj sálalo. Světlé vlasy ji polechtaly na krku, když si hlavu opřel o její rameno. Věnoval jí políbení na hranu spodní čelisti, tisknouc si ji blíže k sobě.

Netušila, jak dlouho vydržela vzhůru. Co však věděla jistě bylo to, že už se několik měsíců nevyspala tak dobře, jako ve zpěvákově objetí. Přetočila se na druhý bok. Naskytl se jí tak pohled na spícího blonďáka. Vlasy měl rozcuchané, nos nakrčený, ústa lehce pootevřená. Jednou rukou si podpíral hlavu, zatímco tou druhou jí po celou dobu objímal. Jeho náruč jí přišla svým způsobem známá a současně i cizí, což jí imponovalo, ačkoli se to mohlo zdát děsivé. "Vím, že jsem dechberoucí, ale nemusíš na mě tak zírat." Prudce sebou trhla. Nebýt Nathanovi ruky, jíž jí objímal, pravděpodobně by spadla z postele. Se smíchem otevřel oči, opírajíc se svým čelem o její. "Polekal jsem tě?" Člověk by řekl, že se obává, že jí způsobil šok. On z toho však měl radost. Rád ji provokoval. "Musíme vstát, aby neodjeli bez nás," zamumlala Myrlene místo odpovědi. Vymanila se z mladíkova objetí a zmizela v koupelně. Když se vrátila zpět do pokoje, Nathan už byl pryč.

Těsně před odchodem z hotelu si na sebe natáhla růžovou bundičku, jež měla na rukávech potisk psích tlapek. Její oblečení toho dne nebylo nijak výjimečné. Obyčejné bílé tílko, džínové kraťasy. Na nohách měla bílé kecky a na zápěstí uvázaný šátek, jež po vystoupení v Londýně vzala Henrymu. Napadlo ji, že by si ho uvázala do vlasů, ale to jí přišlo moc nápadné. V autobuse se pohodlně usadila na sedačku, přičemž se vedle ní do minuty svalil Henry. "Ten včerejšek..." "Nic mi není," vydechla okamžitě. "Jen jsem o tom nikdy nemluvila a nějak to na mě dolehlo, když si mluvil o svém dědečkovi." "Zemřel před rokem." Myrlene na okamžik zavřela oči. Mělo jí to napadnout. "Jenže já se s tím nemohl smířit. Proto jsem s tím tetováním nepřišel už dřív," vysvětlil. "Očividně máme dost společného." Přikývla. "Taky jsem vyrůstala bez táty. Ten můj se na nás ale vykašlal. Byla jsem mu ukradená." "To mě mrzí." Zavrtěla hlavou. "Nemusí. Mamka byla úžasná a děda s babičkou jí vždycky se vším pomohli. Jasně, finančně jsme na tom byli špatně, ale to už je taky za námi," pousmála se, když ucítila nejistý dotek na svém zápěstí. Nechala jej, aby jí vzal za ruku a povzbudivě ji stiskl. Toho dne nehodlala brečet ani se vztekat, jak nespravedlivý k ní život byl. Díky večerní procházce s Nathanem se s částí své minulosti dokázala vyrovnat. A za to mu byla dlužná.

"Copak to děláš?" Nakoukla přes rameno Louisovi, jež seděl daleko od ostatních a cosi čmáral na papír. "Snažím se vymyslet text písničky, ale vůbec mi nejde. Nějak jsem se sekl," povzdechl si. "Ukaž."

V záři hvězd a za zvuku zvonů,
dovol mi tu chvíli prožít znovu.
Včera si usínala v objetí mém,
myslím na tebe každým dnem. Probouzet se po tvém boku jsem se směl jen já,
teď mě tu trápí nepřítomnost tvá.

Kudy jen dál mám jít,
když jen pro tebe chtěl jsem žít?
Vím jen že s úsměvem tvým
se nikdy a nikde neztratím.
Za zvuku zvonů a záře hvězd, nese se prázdnem jediný vzdech.

"Proč všichni píšeme v poslední době o tom, jak někdo někoho opouští nebo zůstal někde sám?" zeptala se zamyšleně. "Smutný!" ozval se zezadu Conor. "Když si tak chytrej, tak to pojď napsat sám!" houknul na něj Louis. "Jestli jste si totiž nevšimli, tak já mám po rozchodu a zatím jsem nenašel holku, o který bych mohl psát zamilovaný písničky," odfrkl si, berouc si od Myrlene zpět své poznámky. "Tady aby člověk všechno dělal sám," nechal se slyšet Nathan, když přistoupil k Myrlene. Tentokrát to byl on, kdo Louisovi sebral papíry. On si od něj však vypůjčil i tužku. Posadil se naproti němu a dal se do psaní. Ze zadní části autobusu se k nim brzy připojil i Henry. Conor s Lukem zůstávali spolu vzadu. Chvíli trvalo, než Nathan nerozhodně pokýval hlavou, ale nakonec blok kamarádovi vrátil. Vstal ze sedačky, na okamžik modrýma očima vyhledal ty oříškové, než se vrátil na své místo. Myrlene s Henrym čekali, než si Louis přečte jediný odstavec, jež blonďáček načmáral. S poněkud starostlivým pohledem podal blok Myrlene, jež se natočila tak, aby na text viděl i Henry.

Ty jiskry v jejích očích, když na hádku se chystá,
Ten pohled, když ví, že pravdu má,
Ty slzy, jež se snaží skrýt, když se jí stýská,
Ten úsměv, jež na tváři jí dřímá když je svá.
To vše mě nutí milovat ji víc a víc,
jako kdyby to byl můj jediný cíl.

"Hádám, že máme začátek," zasmál se černovlásek, a když se vracel dozadu, poplácal po cestě Nathana po rameni. Ten jen něco neurčitě zamručel, než se hlavou opřel o chladné okno. "Očividně je v tomhle mnohem lepší než my," uznala při pohledu na text, jež jí i přes svou neúplnost okouzlil. Blok odložila na sedačku vedle Louise. Chystala se vrátit k Henrymu, když Louis nečekaně promluvil. "Protože má něco, co my ne." Nijak to nekomentovala, a jako kdyby to neslyšela, pokračovala ve své cestě.