You Need Me ✓

16. kapitola

,,Mami? Navštívíme ještě někdy strejdu Kookieho? A Jina? A Jimina? A-"

,,Molly. Dost. Byla to jenom pracovní záležitost," srovnala jsem jí čepici na hlavě, protože díky svému nadšeném poskakování ji měla skoro dole. ,,No a co ten-ten-jéžiš jak se jmenoval?" zamumlala si, přičemž se podrbala na hlavě. Byla roztomilá a já se musela pousmát, i když se mi nelíbilo, kam její otázka směřuje.

,,No-no prostě co ten pán s kterým jsi odešla nahoru? Nevypadal potom moc na kamaráda Kookieho."

Úsměv který mi ještě před chvílí zdobil tvář pomalu opadal.

,,Prcku. Už jsem ti říkala, že to byla pouze pracovní záležitost," odkolejila jsem od její otázky a popohnala ji vpřed na znamení, abychom se opět rozešly do bytu.

Její posmutnění naznačovala skleslá ramena a pohled stočený dolů.

Bylo mi ji líto. A lítost se násobila ještě víc, když jsem si vzpomněla na Yoongiho. To co minulý týden řekl se mi rozleželo v hlavě a v jisté části s ním musím souhlasit. O té doby jsem začala nad tím přemýšlet a nedalo mi to spát.

Má pravdu. Molly potřebuje otce. Ať se mi to líbí nebo ne.

Jenže jsem sobec, a tak se pocity ve mně přou. Jsem sobec kvůli tomu, že jediná vím a pamatuji si, jakým způsobem Molly vznikla. A ta situace co se odehrála mě děsí. Pořád to bolí, i když ne to jednostranný.

Ale s myšlenkovým pochodem a všímavostí dětí nic neudělám. Vystrašila mě ta představa, že bychom se v budoucnu s Molly odcizily jenom kvůli tomu, že jí budu lhát a vyhýbat se odpovědím či konverzacím jenž nesou název 'OTEC'.

Navíc si Molly oblíbila zbytek členů skupiny a den co den se ptá, zda se může s nimi opět vidět. Což mě trhá ještě víc. Protože jsi sobec Rin.

Došly jsme před náš domov a vešly do předsíně, kde si moje šikovná holčička sundala věci sama a čekala na mě, přičemž mě pozorovala dětským nečitelným kukučem.

Já nemůžu. Né když jsem se sama na ní stala závislá. Povzdechla jsem si.

,,Molly běž si nachvilku hrát do pokojíčku ano? Něco si musím vyřídit. Na jídlo tě kdyžtak zavolám," pousmála jsem se na ni a pohladila ji po hlavičce. Jenom přikývla a se sklopenou hlavou se tam vydala.

Opravdu je mi Molly líto. Když nepočítám sebe a lidi z kavárny včetně Sonmi, tak je na všechno sama. Nikdy se nesvěřila s nějakou kamarádkou, či kamarádem.

,,Asi si sáhnu do kapsy a k Vánocům ji koupím nějaké zvířátko," nechala jsem svou myšlenku vyplout na povrch a rozešla se do kuchyně. Sedla jsem si na židli a vzala do rukou mobil, kde jsem naťukala telefonní číslo. Po delší době to zvednul.

,,Prosím?"

,,..."

,,Haló?"

,,J-já...tady-tady Rin, Yoongi."

Vykoktala jsem a žmoulala náhodný roh papírů, které byly na stole.

,,Oh...Rin...tyy s-si zavolala, heheh."

I z jeho strany byla cítit nervozita.

,,Jo," hlesla jsem a zadívala se na text časopisu.

,,Já jenom...nemohli-nemohli bychom-...aish.."

,,Poslouchám. V klidu."

,,Jestli bychom se s Molly nemohly zítra u vás stavit, pokud máte čas a navíc bude víkend tak...Pořád mluví o klucích. Moc si je oblíbila."

,,..."

Odmlčel se a já čekala, zda něco a hlavně CO na to řekne. Jestli vůbec...

,,Aha...Jenom za klukama?"

Aish, co mu mám říct? Můj zrak padl na již otevřenou a starou obálku, která byla ze sociálky. Vzmuž se Rin, vzmuž se! Kvůli Molly.

,,Aaa, t-taky bychom-bychom mohli probrat t-tu péči?"

,,..."

,,Fajn. Přijďte na oběd, Jin něco uvaří."

,,Dobře, díky," hlesla jsem skoro až neslyšitelně.

,,No nemáš zač."

Z jeho hlasu jsem si troufla říct, že se i usmál. Po jeho odpovědi jsem to ihned típla a mobil položila na desku stolu. Dala jsem své zpocené dlaně na tváře a trhaně dýchala. Co to se mnou jeden jediný hovor udělal?

Zakroutila jsem hlavou a radši se vydala za Molly. Otevřela jsem dveře do pokoje a přešla k ní. Seděla na posteli a držela knihu. Vedle sebe měla i položený notes s tužkou, do kterého občas něco čmárla.

,,Ly? Hádej co," opřela jsem se lokty o matraci a s úsměvem ji pozorovala.

,,Hmmm?" zamručela a dál se věnovala knize, na což jsem tentokrát nachvíli posmutněla já, ale ihned jsem se vzpamatovala a opět nasadila falešný úsměv.

,,Na zítra mám plán. A hádej koho zahrnuje? Je to taková skupinka hodných lidí."

To už Molly přilákalo a zvedla hlavu. V očkách měla jiskřičku. ,,Strejdu Kookieho?" doširoka se usmála. Pokrčila jsem rameny. ,,Jestli bude doma...Tak klidně i Kookieho."

,,Jinjja?" optala se a ověřovala si tak, zda si nedělám srandu, což jsem hned potvrdila. ,,Zítra jdeme na oběd ke klukům, tak se chovej slušně," cvrnkla jsem ji do nosu a vstala jsem s úmyslem jít konečně připravit něco k jídlu. Ovšem u dveří do mě něco, spíš někdo narazil.

Molly mi objímala nohy. ,,Děkuji eomma! Děkuji děkuji děkuji! Jsi nejlepší!"

Jen jsem se nad ní pousmála. Pokud má radost ona, mám radost i já.