You Need Me ✓

6. kapitola

,,Jeon Jungkook?''

Nervózně se ošil a poškrábala se na zátylku. ,,Ehm...to mě znáš?''

Přerývavě jsem dýchala a snažila se uklidnit.

,,Uhm, hádám že jo. Heheh...'' odpověděl si spíš pro sebe. Ani by se nedalo popsat, jak moc husté napětí tu panovalo. Čekala jsem co z něj vyleze, ale ani po dlouhé pauze nic nepřicházelo, tak jsem se slova ujala já.

,,Ano, znám. Takže...proč jsi přišel?''

Černovlásek si prohrábl své černé, husté vlasy a strčil si ruce do své - jak jinak - černé mikiny. ,,Vlastně, je to kvůli Yoongimu.''

Nastražila jsem uši a zbystřila, při vyslovení toho jména. Narovnala jsem svůj postoj a upravila si zástěru. ,,K-kvůli Yoongimu? Proč?''

,,Bydlíme s ním v dormu. Je jasné, že víme co se děje. Přišel jsem tě požádat o to, aby jste se s Yoongim v klidu domluvili. Jako dospělí lidé. A taky.. bych ch-chtěl někdy vidět Molly. N - nebo teda, vím že jsi v práci, ale m-myslel jsem, že bysme...nebo jestli půjdeš pro ní do školky...Chtěl bych jít s tebou,'' řekl stydlivě jeho prosbu.

Změřila jsem si ho pohledem a sjela jeho postoj od paty až k hlavě. Nemůžu neříct, že mě jeho přítomnost neohromila, ale tady jde teď o Yoongiho a takový malý problém. Zaskočila mě především i druhá část proslovu.

,,Je mi líto Kookie, ale nejsem si jistá, jestli to půjde s ním po dobrém. Z mé strany. Jeho rodina ho napůl neodsoudila, za to, že je zbouchnutej v tak mladým věku. Jeho rodina ho neobviňovala z toho, že neměl chodit na koncert a afterparty jeho - v té době - nejoblíbenější skupiny.''

Má slova ho šokovala. To bylo poznat, ale copak já za to můžu?

,,Rin, prosím, nemohla bys to aspoň zkusit? Já nechci protiřečit nebo tak, ale jestli se rychle nerozhodnete, může to mít i sakra špatný dopad na společnost. A jenom kdyby tě napadlo, že mě sem někdo nasadil tak ne. Přišel jsem sám. Jmenuješ se Rin doufám. Nepřeslechl jsem se snad...''

Z očí mu prosba přímo sršela. Popravdě jsem úplně vypustila to, že jsou o dost slavnější než před čtyřmi lety, a tak není divu, že z toho budou větší problémy.

,,Jo, jsem to já.''

,,Takže? Mohla bys, mohla bys to prosím zvážit? Jsem si jistý, že by to určitě odlehčilo,'' řekl a strčil si ruce do kapes od jeho černé mikiny. Promnula jsem si čelo a rukou si projela ve vlasech.

,,Uvidím, Jungkooku.''

Na tváři se mu objevil jemný úsměv a začal lovit v kapsách od kalhot, až vytáhl svůj mobil, který nastavil přede mě. Zvědavě jsem se na něj koukla. ,,Kdyby ses rozhodla, nebo potřebovala pomoct, tak...dej mi vědět prosím.''

S hlubokým nádechem jsem si ho opatrně vzala a naťukala tam svoje číslo. Později jsem i já požádala o to jeho.

------

*cough* *cough*

Ano, YNM žije.

Takže...

Nebyl to ani pán Min, ani pán Kim, jak jste si mysleli (づ￣ ³￣)づ