You Need Me ✓

11. kapitola

Oba dva jsme se podívali na osobu, která to vykřikla.

,,Do prdele,'' zamumlal a popadl mě za ruku. ,,Pojď,'' řekl a už mě táhl pryč.

Z jednoho člověka se stal druhý a z druhého se stal dav. To už jsme na nic nečekali a rozběhli se zpět do města.

,,Já ti říkala, že je zbytečný se tahat tak daleko!''

,,Buď ticho!'' okřikl mě zpátky.

Běželi jsme co nám síly stačily a zastavily se až na přechodu. Jelikož Yoongi neměl danou roušku, tak ho začali poznávat a taky se začali všichni přibližovat. Opakovaně si zanadával a stále s rukou se kterou mě držel se zase rozběhl.

Nevím jak dlouho to bylo, ale nakonec jsme skončili na nějakém odlehlém parkovišti u černého auta. Snažili jsme se vydýchávat a nasávat čerstvý kyslík. Opřela jsem se o kolena a Yoongi o kapotu auta.

,,Nemohl - sis prostě - tu roušku nechat? Nebo nemohli - jsme zůstat poblíž kavárny?'' zeptala jsem se podrážděně.

,,Ne. A nastup si,'' řekl už klidnější míň červený.

,,Cože?''

,,Tohle je moje auto, tak ti říkám aby sis nastoupila.''

,,Ne,'' ohradila jsem se. ,,Za prvé mám práci, v který jsem mimochodem už měla být, za druhé tam mám věci a za třetí musím vyzvednout Molly ze školky.''

Protočil očima. ,,Tak za prvé, zajedeme tam a já to hodím na sebe, za druhý vezmeš si věci a za třetí zajedeme pro Molly spolu.''

Zamrkala jsem. ,,Prosím?''

,,Slyšela jsi.''

,,Ani náhodou. Nemůžeš to za mě řešit,'' ohradila jsem se a přistoupila k němu blíž, už taky uklidněná.

Zapíchla jsem svůj prst do jeho hrudě. ,,Na rozdíl od tebe, já jsem pracující občan s normální normou výplaty, žijící jako obyčejný, neprachatý člověk, tudíž si nemohu dovolit se ulejvat nebo jakkoliv zhřešit.''

Chytl můj prst a oddálil ho od sebe, ale stále ho držel. ,,Já jsem taky pracující člověk i občan s právy. A už jsi zhřešila,'' mrknul na mě. Plnohodnotně mě chytl za ruku a dotáhl ke dveřím spolujezdce. Otevřel a hodil mě do auta, na což jsem zaprotestovala, ale nakonec se nechala.

Jenže jsem fakt netušila, že později opravdu zavítám do jednoho dormu.

~

,,Mami!'' vykřikla Molly a běžela ke mně. Skočila mi do náruče a já si ji nesla k Yoongiho autu. Ten zůstal pro jistotu uvnitř a počkal na nás.

,,Ahoj Mollie. Co máš za novinky pro mě dneska?'' zeptala jsem se ji.

,,Zase jsme měli malovací hodinu a já si vzomněla na Jungkookieho, podívej!'' ukázala mi obrázek. Byla tam ona, Jungkook a dokonce i já.

,,Páni,'' řekla jsem. ,,A víš co? Já mám vlastně novinku pro tebe. Možná se s Kookiem dneska uvidíš?'' vyhrkla jsem, na což zkřivila pusu do 'O'.

,,Jinjja?''

,,Ano. A taky nás dneska odveze ke Kookiemu jeden pán,'' prozradila jsem s falešnýma křečovitým úsměvem. Už jsme došly k Yoongiho autu.

Otevřela jsem zadní dveře a i s Molly zalezla dovnitř.

,,S-s pánem? Cizím?'' kníkla vystrašeně a ani neměla šanci nijak pořádně zareagovat. Připoutala jsem ji i sebe a otočila se na něj. Pozoroval nás skrz zpětné zrcátko, velmi zvláštním pohledem.

,,Neboj Molly, nic ti neudělá. Je to kamarád Kookieho,'' řekla jsem, ale to jsem dělat neměla. Nejenže se mi dostavilo překvapeného - a dovolím si říct uraženého - pohledu od Yoongiho, ale i nadšené chování Molly.

,,Opravdu?'' zatleskala a už jsem jí viděla na očích, že by se s Yoongim nejradši skamarádila.

Proč jsou děti tak nepředvídatelné?