You Need Me ✓

7. kapitola

Po včerejší Jeonově návštěvě jsem byla následující den zadumaná. Taktéž jsem se vůbec nesoustředila a pokaždé když jsem měla možnost, o volné pauze jsem koukala do blba.

Stejně jako teď, kdy mi někdo začal mávat rukou před obličejem.

,,Haló, země volá Rin,'' řekl Hyun a snažil se přilákat mou pozornost. Hodila jsem na něj očkem. ,,Ano?''

,,Pro dnešek už končíš, jsou čtyři. Měla bys jít pro Molly, jinak ti zase bude vyvádět,'' připomenul mi to, co bych měla udělat. Překvapeně jsem se na něj podívala a následně i zkontrolovala čas.

,,To už je tolik?'' vykulila jsem oči a sundala si zástěru. V šatně jsem se poté i převlékla a vyšla. Ještě jsem Hyunovi, Choi a zbytku personálu popřála, ať jim to v práci uteče a už jsem se vydala ke školce.

Na dvoře se sbíhalo ještě několik málo dětiček, které čekaly na někoho, kdo je vyzvedne. Jakmile mě moje malá opička rozpoznala, rozběhla se ke mně s obrázkem v ruce.

,,Mami!'' utíkala vesele s úsměvem na tváři, který se usadil i na mém obličeji. Roztáhla jsem ruce a Molly mi vletěla do náruče. Zvedla jsem ji.

,,Ahoj sluníčko moje, tak jak dneska?'' zasmála jsem se a vydala se za učitelkou s úmyslem oznámit jí, že si Molly beru. Jelikož byli venku, oblečená už byla a tak nebyl důvod se vracet do školky do šatny.

,,Přišla k nám paní učitelka z umělecký školy a učili jsme se pořádně malovat. Podívej!'' vykřikla radostně a nacpala mi obrázek před obličej. ,,Molls, nevidím!'' zasmála jsem se, na což upevnila více stisk kolem mého krku a papír stáhla.

,,Jsme tam my dvě, mamí. A paní učitelka mi pomohla tam něco napsat! Jo a mamí? Že mě nikdy neopustíš?'' řekla smutně. Zastavila jsem se.

,,Proboha Molly jak tě to napadlo? Jak bych tě mohla opustit? Jsi moje všechno a udělala bych pro tebe cokoliv, jen abys byla šťastná. A na ten obrázek se společně podíváme doma a třeba ho i zarámujeme, co ty na to?'' řekla jsem. Ihned se zas usmála. Začala přikyvovat hlavou a řekla, že chce postavit dolů.

Položila jsem ji a ruku v ruce jsme se dále rozešly. Zrovna jsme procházely kolem jedné školy, kde byla krásná alej stromů. Ly začala pohupovat našima rukama.

,,Copak bys chtěla k jídlu?'' optala jsem se.

,,To ještě nevím, ale mami, proč nás tamta osoba pozoruje?'' zašišlala a ukázala k jednomu stromu. Stál tam nějaký člověk oděný v tmavém oblečení s rouškou a kšiltovkou. Ruce v kapsách a opravdu vypadal, jakoby nás pozoroval.

,,Netuším, ale nelíbí se mi to,'' zamumlala jsem. ,,Pojď rychleji a nevšímej si ho.'' Potáhla jsem ji za ruku a zrychlila krok. Byl to sakra nepříjemný pocit, který se bohužel táhl až k naší ulici, kde bydlíme.

Před vstupem do ubytovny jsem se porozhlédla, ale nikdo podezřelý tu nebyl. Pár lidí sice procházelo, ale nebezpečně nevypadali. S malým strachem jsem rychle vyndala klíče a odemkla. Jakmile se za námi dveře zavřeli, oddechla jsem si.

Upřímně doufám, že zrak pozorující osoby nebyl upřený na nás dvě, ale na někoho v dáli.