Uběhli dva týdny od doby, kdy se zelenooká dívka shledala se svým otcem. I přes to, že všechno bylo úžasné, Katherine často pociťovala potřebu někam odejít. Ne že by se jí tam nelíbilo, měla ten dům ráda, stejně jako jejího otce.
Byl to přesně ten otec, kterého si vždy přála. Byl hodný, zábavný, ale především starostlivý. Neustále ji a Evelyn kontroloval, když Katherine chtěla jít sama k moři nepustil ji. Z jedné části byla šťastná že se o ni někdo bojí, zároveň však potřebovala svobodu. Vyrůstala jako pirát, nemohla, nebo spíš nechtěla zbytek života skončit někde na suchu pod dohledem.
Byl krásný letní večer, když se Katherine s Finnem chvíli po večeři vyplížili ven a utíkali k moři. Pobřeží bylo kupodivu prázdné, jediní živí tvorové byli krabi, klopýtající o kameny, a pár drobných rybiček ve vodě.
,,Nepatřím sem," Katherine, unešená pohledem na malé kraby, zavzpomínala na onu volnost. ,,Ale ani ty ne, a ty to víš." Finnovi chvílí trvalo přijít na co narážela, jen zadumaně přikývnul. Uběhlo pár sekund ticha, než mu došlo co vlastně Katherine řekla. ,,Nemůžeme od nich utéct! Katherine, vždyť ti lidé se o nás starají, udržují nám střechu nad hlavou, a hlavně nás zásobují jídlem..!" Rozhodil rukama, přičemž se praštil do jednoho z velkých kamenů. Zaúpěl, ale i na dále s vyřeštěnýma očima zíral na dívku.
Její výraz mluvil za vše. Byla odhodlaná vyrazit do neznáma, klidně i samotná.
Finn si nešťastně povzdechl nad dívčinou tvrdohlavostí. ,,Kam tady chceš utéct? Všude okolo jsou lesy, já nechci aby se ze mě stalo nějaké prase, při nejhorším veverka," ovšem Katherine celý poslední týden, obzvláště když se jí Evelyn pokoušela naučit vyšívat, přemýšlela nad plánem útěku.
,,Vezmeme si loď." Její hlas zněl natolik sebejistě, jako by si tuto větu říkala každý den před spaním, dokud ji neuměla perfektně bez sebemenšího zaseknutí.
Kdyby ji Finn neznal, myslel by si, že se dočista zbláznila. Jenže on ji znal, a věděl že se dočista zbláznila.
,,My nemůžem být příbuzný. Co máš proti tomu, zůstat chvíli v klidu na jednom místě? Aniž by ses strachovala o svůj život, aniž bys neměla kde spát,.." Katherine ho umlčela zdviženým prstem, neboť si všimla prapodivné věci, která letěla přímo proti nim.
Vypadalo to jako obyčejný, černý pták, užívající si paprsky slunce. Ovšem první problém byl, že za celé dva týdny co tam byli, nikde žádného černého ptáka neviděli.
A ten druhý, podstatnější problém nastal, když se pták trošičku pootočil. Předtím byla vidět jen jedna hlava, ovšem tu druhou ukrýval ještě v zadu, místo ocasu.
I Finn to spatřil, přičemž se vysadil na kámen aby lépe viděl. ,,Co to sakra.." bylo jediné na co se zmohl. Než prapodivný pták doletěl k nim, což trvalo snad celou věčnost, nikdo ani nepípl. Oba ho s jistým zaujetím pozorovali.
Když přiletěl dostatečně blízko, nastala třetí, ta nejpodivnější věc. Očekávali, že bude vydávat ty nejzvláštnější zvuky co kdy uslyší, ale opak byl pravdou. Mluvil normálně anglicky, i když, normální to úplně nebylo. Jeho hlas byl příliš robotický, na to aby to byl zvířecí hlas. ,,Je to robot," vydechl Finn. ,,Měli bychom jít, tohle není dobré. Vůbec se mi to nelíbí." Už se otáčel na odchod, když Katherine vyzdvihla ruku do vzduchu, blíže k tomu stvoření. ,,Jako bych nic neříkal." Finn si promnul kořen nosu, přičemž stále pozoroval dívku.
,,Myslím že není nebezpečný, je akorát vystrašený.. pojď ke mně chudáčku," začala mluvit hlasem, jaký často používala když si hladila jejich štěňátko, Claire. ,,Katherine, nevím jestli jsi slepá, hluchá nebo blbá, ale tohle rozhodně není vystrašený. Je t spíš.. divný." Ihned poté co Tobias promluvil, tomu stvoření se rozsvítili oči. ,,B-42, B-42." Řekl, čehož se dívka lekla a uskočila o metr dál.
,,Hlásím doktorce, Katherine Daleyová na planetě Zemi," dále začal diktovat různé souřadnice.
Katherine pohotově vzala kámen do ruky a hodila ho po tvorovi. Na chvíli přestal mluvit, a smrtelně pomalu, se smrtelně vážným výrazem se na ni podíval.
,,Katherine!" Zakřičel Finn, když si všiml jakéhosi laseru, který vycházel z očí toho ptáka. Jen tak tak stihla uhnout, načež narazila do toho samého kamene jako před tím Finn. ,,A já si myslela že to je hodný." Hlesla, když ze země vzala další kámen a opět mířila na tvora.
Následovalo pár nepovedených pokusů, kdy kámen cíl buď to přeletěl, nebo letěl na úplně druhou stranu. Vložil se do toho i Finn, který byl přeci jen o něco přesnější než Katherine, a díky jeho obrovité síle stačilo pár hodů a stvoření leželo na zemi s pochroumanou zadní hlavou. A možná i tou přední, tu ovšem nemělo tak nepřirozeně položenou.
Chvíli na to pouze zírali, neschopni cokoli udělat. Nakonec Finn přišel blíže slabě to nakopl, jestli to náhodu ještě nežije.
,,Myslíš že to byla doktorka? Co když jo, ale co když ne? Může to být kdokoliv, mohl to být třeba i Simon který mě hledá," Vyhrkla poplašená Katherine. Pobíhala okolo Finna se zdviženýma rukama a děsila se všech svých představ, dokud ji nezastavil. ,,Měla jsi pravdu. Jestli-že o nás doktorka ví, musíme okamžitě pryč. Nerad bych ohrozil ty lidi tam. Sice mi bude líto je opouštět, ale když už budeme krást tu loď, pár koláčů od Evelyn náš nezabije, ne?"
ČTEŠ
Dark Sea - Vlny času
Fantasy-Druhá část příběhu Dark Sea- Spokojeně si sedly do jedné z kuchyní, a jen si povídaly. I přes to, že si neměly co říct a jejich řeč byla zasekávaná, Katherine si po dlouhé době připadala v bezpečí. Zavrtěla se na měkkém polštáři a usrkla z šálku ka...
