Dark Sea - Vlny času

14. Vločka na vzpomínku

Z krásného slunečného dne se vyklubala temná noc plná hvězd, vlčího vytí na měsíc a spoustu dalších typických věcí pro noc.
Všichni studenti, nebo jak jim říkala Katherine - mágové se rozešli do svých pokojů. Když o nich Lenny předtím mluvila, představovala si jak vejde do jedné z místností a bude se na ni usmívat více jak deset žáků, na chodbách se to bude hemžit dětmi, bude mít problém se seznámit s jednou třídou, natož s celou školou. Ale opak byl pravdou. Když se procházela po chodbě, tupá osamělost se jí vlila do hlavy. Nakukovala do pokojů, místností a učeben, jenže nikde nikdo nebyl. Občas se minula s pár lidmi, ale vždy mlčky proklouzli kolem ní, bez jediného slova, jen ji pozorovali. Chvílemi to dokonce vypadalo, že v paláci není ani živáčka.

Většina ulehla do svých měkkých postelí, zachumlala se pod peřinu a do pár minut usnuli nepřerušovaným spánkem.
Tu noc Katherine nemohla spát, neustále se otáčela a převracela, ze snů se několikrát probudila s křikem. Po pátém probuzení už jí došla trpělivost, zvedla se a vyšla z pokoje. Ani převlékat se nemusela, večer si šla lehnout v jejím každodenním oblečení, i přes to, že na posteli s nebesy ležela urovnaná noční košile.

Procházela se kolem jezírka, ve kterém kdesi spal Finn. Katherine si sedla na dřevěnou lavičku a v ruce přehazovala s kamenem času, přičemž uvažovala o Adele, jestli je v pořádku. Naposledy co ji viděla, byla na pokraji smrti, ale to bylo ve snu. Nemohla jasně vědět jestli se to opravdu stalo, jestli Adele žije. Mohl to být jen výplod její fantazie, ovšem něco ji přesvědčovalo o opaku.
,,Není ti zima?" Přerušil ji neznámý hlas. Zvedla pohled k majiteli hlubokého hlasu a spatřila vysokého hocha, postávajícího poblíž. Jemně zatřásl hlavou, čímž se zavlnily i jeho husté vlasy v barvě sněhu. ,,Jo," odpověděla Katherine. Samotná si to neuvědomila, dokud se nezeptal. Byla natolik zamyšlená, že chlad okolo ní nevnímala. Zatím co ona pomálu drkotala zuby zimou, on se pouze usmál a sedl si na lavičku, vedle Katherine. ,,Tady," sundal si svou koženou bundu a přehodil ji před světlovlásku. Ucítila.. třešně? ,,Ať nám tu nezmrzneš." Katherine se navlékla do bundy a náhle ji zavalila vlna tepla. ,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se, přičemž si ho prohlédla nejpodrobněji, jak za pouhého svitu měsíce dokázala. Na jeho čistě bílé pokožce vynikaly safírové oči, upírající svůj pohled na dívčinu tvář. Katherine se do těch hlubokých modrých oči zadívala, hledala třeba jen náznak toho, jak se cítí v její přítomnosti, jaké emoce v něm vyvolává když sedí přímo vedle něho. Nic. Z jeho oči nedokázala odhadnout nic.
Netušila proč se to pokoušela zjistit, jen ji něčím zaujal. Ať už to bylo jeho sněhovými vlasy, pronikavýma modrýma očima nebo stříbrnýcmi obrazci na jeho kůži, přišel jí zvláštní, neodhadnutelný. ,,Woodrow, ale všichni mi tu říkají Woody." Poškrábal se na zátylku, přičemž si Katherine všimla že ony ornamenty má i na odhalených světlých rukou. ,,Není teď zima zase tobě? Máš jen tričko. Můžu ti tu bundu zase vrátit jestli chceš.." Než stačila cokoliv udělat, přerušil ji. ,,Mně nikdy není zima." Řekl duchem nepřítomen a hleděl kamsi do jezírka.
Katherine se tam podívala také, hledala nějaká vhodná slova, nechtěla si to s ním okamžitě pokazit, protože by řekla něco nevhodného nebo urážlivého, aniž by si to uvědomila. Po chvilce tupého zírání do vody dostala nápad. Soustředila svou sílu na vodu, kterou následně vyzvedla do vzduchu. Hrála si s jejími tvary, tvořila nové, čímž Woodyho minimálně zaujala. ,,Udělej sněhovou vločku," ozval se po nějaké chvíli a upřel svůj zrak na patvar vody, z kterého se postupně stávala vločka. Když byla úplná, jemně nadzvedl ruku, udělal jistý pohyb s dlaní a vločka náhle zamrzla. Katherine ji upustila, neuměla ovládat jiné skupenství vody než kapalné, ale vločka nedopadla do jezírka. Ve vzduchu ji zadržel Woody a pohybem rukou ji přenesl nad prostředek vodní plochy. ,,Necháme ji tu, na naší vzpomínku."
Poté si ještě dlouho do rána povídali. Až když slunce vylezlo na obzor, zvedli se a společně vyšli vstříc novému dni.
V ten den Katherine nezůstala chvíli na jednom místě, neustále ji hnali z místa na místo. Seznámila se všemi studenty v paláci a netrvalo dlouho než si je všechny zapamatovala. Lenny se jí zdaleka vyhýbala, možná byla stále naštvaná, možná se jen styděla, nicméně nic neměnilo to, že se na Katherine ani nepodívala.
Woodyho také příliš často nevídala, ale když se někdy už střetli, narozdíl od Lenny s ní alespoň prohodil nějaké to slovo, nebo přinejmenším se na ni příjemně usmál.
Naopak Finna viděla skoro všude. Buď pobíhal po paláci a skoro až dětinsky do všech vrážel, když se snažil co nejrychleji vyběhnout točité schody do jedné z učeben, nebo seděl u stolu a zaujatě se o něčem bavil s ostatními. Navzdory jeho počátečním rozpakům, na onom podivném místě se mu líbilo.
Než se nadáli, byl znova večer, přesněji čas večeře.

Všichni vyšli ven a sesedali se ke dvoum stolům. Když je tak pozorovala, přišla si mezi nimi taková.. jiná. Oni už se znali, byla to rodina. Zatím co ona byla pouhá drobná holka, která kdysi byla pirát, utekla od své rodiny a ohrozila již několik lidí. Jednoduše k mezi ně nezapadala.
,,Katherine, to čekáš až tě k tomu stolu někdo donese? Pojď sem!" Zavolal na ni vesele Rapskal, jeden z nejveselejších lidí, co kdy potkala. Neustále z něj vyzařovala pozitivní energie, chvílemi to vypadalo že vybuchne a zavalí všechny radostí. Katherine sebou trhla, znova se až příliš zamyslela. Usmála se a sedla si ke stolu kde seděl Rapskal, společně s Carmen, Woodym, Faith, Sylve, Elvirou a Ervinem.
Woody se na ni podíval, jeho obrazce se v slunečním svitu leskly ještě o mnoho více.
Elvira a Ervin si ji naráz prohlédli, ani neřekli a začali se něčemu hihňat. Byli to dvojčata, už od mala se uměli dorozumívat telepaticky, trávili hodně času spolu a i když spolu nebyli, minimálně se bavili přes myšlenky. Jenže pak Ervin objevil svou schopnost, vidění do budoucnosti, načež ho našel Simon a vzal ho do paláce. Elvira sice žádnou schopnost neměla, o to byla lepší v magii.
Vlastně studenti se zde dělili na dva pomyslné tábory. Ti, kteří se museli učit ovládat své nadpřirozené schopnosti, a ti, kteří byli výjimeční mágové.
Katherine se rozhlédla po všech dvanácti studentech Simonovi školy, a usmála se nad tím pohledem. Usmívali se, bavili se.
Někdo by mohl namítat že na školu je dvanáct studentů málo, že jsou to akorát lidi s mutací, ale je by to nezajímalo. Žili by dál své životy a takové lidi by nevnímali.