,,To vás to vážně napadlo až teď? Heleďte, jsem jediný člověk na této lodi který aspoň trochu umí číst a vy za mnou přijdete až měsíc po nalezení? Nicméně jsem rád, že ste přeci jenom přišel, z obrázku toho moc nevyčtete." Usmál se Thomas na zamlklého kapitána, držícího neznámý zápisník. Rozmrzele zabručel, ale deník bez námitek položil na stůl. Nepřestal na něj zamyšleně zírat, přičemž si promnul svůj plnovous, na kterém si spletl vousy do jakéhosi copu a na konci zavázal černou nití. Netušil proč to udělal, prostě to udělal. Jako by ho přítomnost té dívky nějak ovlivnila, čím dál více mu někoho připomínala.
Společně už cestovali víc jak dva týdny, a pomalu se blížili k cíli, což bylo jedině dobře, neboť oboum lodím odcházely zásoby. Zatím nikdy neměl šanci vidět se s dalšími členy její posádky. Ze své lodi pouze párkrát zahlédl jednoho kluka, vysokého s tmavými vlasy, ale více už nezaznamenal.
,,Dobře, kouknu se na to. Netuším jak dlouho bude trvat než se tím prolouskám, ale kdybych na něco přišel, dám vám vědět, kapitáne." Jednou rukou sebral zápisník ze stolu a druhou rukou si vzal jednu svíci, aby viděl na cestu. ,,Ještě že tě tu hochu máme. Nevím co bysme si počali bez tvojí pomoci." Poplácal Thomase po zádech, div mu nevyrazil dech, a vydal se do své kajuty, pokusit se usnout.
,,Bože, vidím ostrov! Támhle něco je, není to ztroskotalá loď? Ne, je to pevnina, určitě!" Jásala Katherine jednoho teplého rána, když kdesi v dálce spatřila několik malých palmiček.
Z kajuty vylezl rozespalý Finn a mrzutě pohlédl na skoro tancující Katherine radostí. Zabrblal cosi v odpověď a z jedno z pytlů si vzal trošku starší jabko k snídani. ,,Doufám že tam bude civilizace. Dochází nám jídlo, a to co máme už neni v nejlepším stavu." Znechuceně se zakousl do jabkla, načež chvíli ho jen tak přežvykoval.
,,Jo, jasně." Řekla Katherine a zasněně hleděla na ostrůvek. Najednou se zarazila, podívala se na Finna, zpět, na Finna a zase zpět. Finn ji pobaveně sledoval a čekal co za blbost z ní vypadne tentokrát. ,,Nejsou ty lidi tam nějaký malý? Protože jedna palma tam je velká jako tvoje hlava, vždyť mi je tam sakra rozmáčknem!" Nevěřícně pozorovala ostrov, který se zdál být tak malý, že by se do něj vešly sotva její prsty u nohou. Finn se zasmál. ,,Počkej chvílí a ten ostrov se zvětší. Uvidíš." Usmál se a hodil jí nakousnuté jablko. Katherine ho chytila, opřela se a začala zírat na palmy.
Finn si povzdychl, jeho sestra dokáže být občas tak naivní. Nechápal jí, uvěřila by skoro čemukoliv. Ale nemohl jí to mít za zlé, prožila spoustu věcí které normální člověk nezažije, zatím co nikdy nežila obyčejný život.
Pomalým tempem dopluli blíže k ostrovu, kde seděla nějaká dívka a dívala se přímo na ně. ,,Ona je taky nějaká malá, ale ten ostrov už malý neni. Žijou tu trpaslíci?" Finn si promnul kořen nosu, drobná zelenooká dívka stojící přímo před ním ho snad nikdy nepřestane překvapovat. ,,Ne, tohle je úplně normální ostrov, není to mravenčí ostrov, ani tu nežijí trpaslíci. Prostě obyčejní lidé." Katherine se nejistě usmála, až teď jí došlo co vlastně říkala. Ovšem po chvilce ticha se hlasitě zasmála, neschopná jinak okomentovat její předchozí věty.
Nacházeli se kousek od břehu, takže dívka sedící na kusu dřeva už nevypadala tam maličká.
Její kůže byla o něco málo snědší, vlasy měla krátké černé, po stranách hlavy vyholené. Oblečená byla v tmavých uplých kalhotech, do kterých měla zastrkané červené triko s dlouhým rukávem a s nějakým nápisem. Na rukou měla nasazené černé rukavice po zápěstí s různými obrazci. Přes sebe si ještě přehodila černou bundu a na krku měla tenký rerizeken Katherine ji pozorovala s vyřeštěnýma očima, neboť nikoho takového nikdy neviděla.
Počkala dokud obě lodě nezastavily a piráti postupně nezačali vylézat. Poté se na břeh vydala i Katherine, která se nemohla dočkat až Simona uvidí. Mezitím co i Tommy lezl opatrně po žebříku dolů, Finn stále stál na palubě a nerozhodně se rozhlížel. Nakonec, když už všechni byli na souši, neochotně se vydal za nimi.
,,Přišli jsme za Simonem." Oznámil sebejistě kapitán. Už tu přeci jenom několikrát byl, ví jak to tu chodí. ,,Jo, pojďte. Už vás očekává." Řekla černovlasá dívka poněkud znuděně.
Katherine si všimla že při mluvení, a vlastně i když nemluví, tak něco neustále přežvykuje. Přitom i postřehla, že dívka má rty namalované na černo. Netušila co to žvýká, a nebýt rozmrzelosti černovlásky, nejspíš by se na to i zeptala. ,,Následuje mě." Mávla rukou a vydala se podél pláže.
Poté ji následovali po úzké pěšince, několikrát zahli doleva, párkrát doprava, šli rovně, až konečně spatřili civilizaci. Tedy, byla to dosti chudá civilizace, lidé zde žili v polorozpadlých domech a vypadali opravdu chudě. Při tom pohledu se Katherine vybavilo město které na povel doktorky měli zničit. Vzpomněla si také na vojáky, kteří se sami střelili do hlavy a ona to nemohla pochopit, ale teď už to chápala. Doktorka je měla pod kontrolou díky jejich štítkům, které měli připevněné na krku. Raději zatřásla hlavou aby se těch vzpomínek alespoň pro chvíli zbavila a sešla menší kopeček, aby se dostala do města. V tom ji někdo silně chytil za paži, což způsobilo že se instinktivně postavila do bojové pozice a zatnula ruku v pěst. ,,Klídek. Jenom chci abyste věděla že taky chceme ty peníze co ste slíbila. Věřte, mi je dostaneme." Sakra. Prolétlo Katherine hlavou. Na to úplně zapomněla, spoléhala že se Tommymu podaří jim vrátit paměť, ale když se to nepovedlo, co má sakra dělat teď? Promluví si se Simonem, ten by jim paměť vrátit mohl, přinejhorším je nějak přesvědčit. ,,Jasně," vytrhla ruku se sevření a pokračovala na prohlídku města. Obyvatelé chodili v prostých šatech, bosí a na hlavách nosili obrovité klobouky, neboť slunce pálilo do obličeje. Pár jich vedlo i prosté obchůdky s jídlem, které alespoň vypadalo opravdu chutně. Tedy, většina vypadala chutně, od něčeho Katherine musela obracet zrak.
,,Počkejte tu, můžete se klidně porozhlédnout po městečku. Za chvíli jsem tu." Řekla ona podivná dívka a rozběhla se kamsi do uličky.
ČTEŠ
Dark Sea - Vlny času
Fantasy-Druhá část příběhu Dark Sea- Spokojeně si sedly do jedné z kuchyní, a jen si povídaly. I přes to, že si neměly co říct a jejich řeč byla zasekávaná, Katherine si po dlouhé době připadala v bezpečí. Zavrtěla se na měkkém polštáři a usrkla z šálku ka...
