Dark Sea - Vlny času

31. Dohoda

,,Ale," Špitla Katherine, ovšem Simon ji umlčel. ,,Je čas se vrátit do reality. Bude to tak pro všechny lepší." Usmál se, jenže ne jeho povzbudivým úsměvem, nýbrž úsměvem plným bolesti. Nechtěl to dělat, rvalo mu to srdce. Ale nebyla jiná možnost. ,,Ne!" Sotva stihla vykřiknout, když se dostala zpět do svého těla. Uzamčená. Simon musel zastavit čas, neboť se věci okolo nich rozpohybovaly až chvíli po jejich návratu, hlavně obrovitá vlna na obzoru se ani nepohla že svého místa. Simon vyletěl vstříc vlně, před sebou připravoval průhledný štít, ale těsně před nárazem se otočil na Katherine. Poznala že ten pohled patří jí, ne Tonymu, ne Nathanovi, ne nikomu jinému. Jenom jí.
,,Máš čas. Běž."  Nathan se pohotově rozhlédl, načež spatřil že se všichni věnují Simonovi a nikdo nedává pozor na něj, až na pár holek stojících ve vchodě, vyděšeně sledujících celou událost. Moc ho netrápily, zneviditelnil se a rozběhl se jak nejrychleji uměl, do tmavé a zapadlé uličky.
Slyšeli jen ránu jako z děla, a poté jen vyděšené, ale zároveň úlevné výkřiky. Nathan, stále neviditelný vzlétl nad budovy, aby se podíval jak vše dopadlo, avšak neviděl nic. Vlna zmizela i se Simonem, nezbyla po nich ani památka. ,,Ta holka! Utekla!"
Nathan se vzpamatoval a bez zaváhání se přemístil.
Náhlá potřeba vyprázdnění se donutila Nathana se předklonit a zachytit za kolena, aby se nesvalil k zemi. Vydýchal to, mezitím co Katherine přemýšlela nad místem, na kterém se nacházeli. Na první pohled ho nepoznávala, ovšem něco se jí na tom nezdálo. ,,Nepříjemná cesta." Zamumlal si Nathan a vyrazil k budově. Všude okolo hlídali vojáci, jenže s Nathanovo neviditelnou podobou pro něj nebylo obtížné proklouznout nastevřeným oknem, přímo do prázdného sálu. ,,Proč Simon poslal zrovna tebe?"
,,Protože jsem silný. A on si to dobře uvědomuje." Našlapoval potichu, jako když se dítě chce tajně vloupat do ledničky pro půlnoční svačinku. ,,Stejně to nechápu, co mu udělala doktorka tak špatného..."  za dveřmi se ozvaly hlasy, takže Nathan, i přes fakt, že nebyl vidět, raději uskočil za sloup.
,,Počkejte zde." Promluvil nějaký chlap, načež se zabouchly dveře. Nathan opatrně vykoukl zpoza úkrytu, ovšem když Katherine spatřila lidi před ní, spadl jí kámen ze srdce.
,,Proč nás sem tahají zrovna teď, po obědě? Pořád mi kručí v břiše, a tyhle obrazy s jídlem mi moc nepomáhají." Zastěžoval si Ervin, přičemž schytal pohlavek od Elviry. ,,Náhodou, tyto obrazy jsou jedny nejlepší svého druhu. Tedy, alespoň podle mne. Ostatní s mým názorem příliš nesoucití, mají raději jiné roky.
Ten zlatě orámovaný obraz, zobrazující nakousnuté jablko, byl namalován roku osm-" Doyle svraštil obočí a povysunul si brýle více ke kořenu nosu, když ho tak chladnokrevně přerušil Payton. ,,Buď radši zticha, i obrazy můžou slyšet. Všechno to pak poví ostatním už tě nikdy nikam nepustí." Narážel tím na Doyleho schopnost, vstupování do obrazů.
,,Umřu obklopena těma největšíma idiotama." Povzdechla si Faith, načež se na ni Payton pouze zašklebil.
Smáli se. Byli v pořádku. To bylo hlavní co chtěla Katherine vědět. Jenomže nebyli všichni, polovina chyběla. ,,Naši milovaní přátelé. Asi ti na nich hodně záleží, co? Co kdybych jednoho z nich, třeba toho malýho s brýlema uškrtil? Nebo mu třeba uřízl hlavu?" Slyšela Nathanovo smích, který se pro ni za tu dobu stal tolik odporným. ,,Ne, ne, ne, prosím ne!" Nathan se zviditelnil zrovna ve chvíli, kdy se honosné dveře znova otevřeli a vstoupila doktorka Songová. ,,To je mi to ale milé překvapení, že Katherine?"

,,Na co bychom se znova schovávali, vždyť nám jde přesně o to, aby nás našli a vzali dovnitř," vystoupil ze svého úkrytu Felix. ,,A proč se tam nemůže Carmen jednoduše přemístit? Mohla by říct králi aby nás pustil, a všechno by bylo vyřešeno. Proč nás to nenapadlo už dřív?" Zaťukal si Theodor na čelo, čímž dal najevo jak je se svým plánem spokojený. Roland si promnul kořen nosu a únavně si povzdechl. ,,Podívej se na ni, myslíš že takhle se může přemisťovat? A i kdyby, takhle snadné to rozhodně nebude." Odpověděla Sylve, stále stojící uprostřed pomyslné cesty, s nejistým výrazem na tváři. ,,Tak můžem vyslat někoho, kdo umí létat. Adele?" Theodor se nevzdával, i když viděl nepřesvědčivé výrazy ostatních. Dívka se na něj s trhnutím otočila, zamyslela se natolik, že přestala vnímat okolí.
,,To je nesmysl. Okolo města je bariéra, tudíš se tam nejde dostat jinak než již vytvořenou cestou, kterou musíme najít. To mě snad nikdo neposlouchal, když jsem to říkal?" Roland se vyčítavě podíval na Theodora, nesnášel ignorování, obzvláště když někdo ignoroval jeho. ,,Můžeme tu rozdělat oheň, aby si nás všimli. Sehnali bychom hodně vody, kterou bychom dali Woodymu a on by pomocí ní vytvořil velký nápis z ledu na stromech, aby po nás nezačali hned střílet," nestihla se Adele ani nadechnout pro další větu, v tu ránu se odněkud vynořil další kočár. Ovšem tentokrát nestihli uhnout na poslední chvíli, stáli tam jako přimražení a civěli k vozu.
,,Zůstaňte stát na místě, ani se nehněte. Kdo jste a co tu chcete?" Z tmavě modrého kočáru vyskočili dva muži oblečení v fialových oblecích, s puškami v rukou. Nevypadali na jedné dva cestující, nejspíš to byli pouze stráže. ,,A tohle byla hned druhá možnost." Potichu se ušklíbla Adele, načež po ni Roland šlehl pohledem, který mluvil za vše. Má zůstat zticha. Než se muži stačili na cokoliv dalšího zeptat, předstoupil Roland o krok, s rukama mírně nad hlavou. ,,Nepřišli jsme se zlými úmysly, poslala nás doktorka Songová. Máme se sejít s vaším králem, podle dohody." Jeden muž si oddechl a sklonil zbraň, zatím co druhý, nižší a blonďatý, stále stál ve střehu. ,,Vydržte tu, pošleme pro vás kočár." Řekl nakonec a chystal se zalést zpět, když se ozval ženský hlas z kočáru.
,,Dva se k nám vejdou, vyberte si. Chci s nimi pohovořit." Černovlasý muž se otráveně otočil, ukázal na Rolanda a po krátkém přemýšlení na Adele. ,,Vy dva pojďte sem, pojede s námi. Vy ostatní tu chvíli vydržte."

,,Tak vy jste ti odvážlivci." Ve voze krom oněch dvou mužů seděla postarší žena, s černými vlasy, složitě zapletenými v drdolu. Její oči černé jako uhel si se zájmem prohlížely Adele s Rolandem, kteří si nejistě sedali na měkkou sekačku. Kočí práskl bičem a vůz se rozjel, přičemž nechávali své kamarády za sebou a mířili ke městu.
,,Jsem Adele, těší mě." Prolomila ticho světlovláska, když už trvalo nepříjemně dlouho. ,,Já vím, jsi docela známá, víš to? Jde hlavně o tvého otce, chtěli jsme s ním uzavřít dohodu, jenže on odmítl. Byla jsi tehdy ještě tuze maličká, ani si mne nemůžeš pamatovat." Adele nevěděla co si o tom má myslet, značně ji to zmátlo. Je dobře, že Odin s nimi neuzavřel dohodu? Má ta žena vůbec na mysli Odina? Co je zač?"
,,Jakou dohodu?" Zeptala se nakonec.
,,Stejnou jako se Simonem."
Po zbytek cesty už nepadlo ani slovo, a i přes fakt, že cesta trvala krátce, Adele to připadalo jako celá věcnost. Byla vděčná když konečně zastavili a ona mohla vypadnout z kočáru, jít na vzduch. Avšak když otevřela dveře, spatřila davy lidí, tleskajících a smějících se. ,,Lady, Rolande, pojďte se mnou, odvedu vás do vašich komnat." Chytl ji za rameno černovlasý stráže. Pomohl jim se dostat skrze nával lidí, přímo k paláci.
,,Jak se jmenujete?" Těsně před dveřmi se zeptala, ráda věděla jak má lidem říkat. ,,Mal, mé jméno je Mal." Usmála se a pokývla na rozloučenou. ,,Až přijedou vaši přátelé, pošleme pro vás, předstoupíte před krále." Řekl před odchodem, ale pak se otočil a zmizel jim z dohledu.
,,Kdo byla ta žena?" Roland při dívčině otázce vykulil oči, zakuckal se a raději se rozhlédl, jestli ji nikdo neslyšel. ,,Je to královna." Světlovláska se plácla do čela a vešla do svého pokoje, kde si lehla na postel a do dvou minut usnula.

,,Adele, král nás svolává!" Probudila ji pološeptem Lenny. Za normálních okolností by se Adele bránila a snažila by se udělat cokoliv aby v tu chvíli nemusela z postele, až tak dobře se jí spalo, ovšem teď náhle čile vstala, před zrcadlem si mírně upravila vlasy a vyrazila za ostatními.
Sluha je odvedl do velkého sálu, kde dominantou místnosti byly dva honosné trůny, ozdobené zlatem a drahým kamením. Na menším, avšak elegantnějším z nich seděla královna, se kterou se Adele už setkala, a na druhém, větším trůně seděl od pohledu vysoký muž okolo padesátky, se zlatou korunou nasazenou na šedivějících vlasech. Vřele se usmíval, ovšem dívka z jeho úsměvu neodtušila nic dobrého, pouze radost z vlastního vítězství.
,,Vítejte v našem království, jste vítáni! Na vaši počest dnes uspořádáme hostinu tak obrovskou, že i nejchudší občan bude mít dostatek jídla a vína! Ale teď mě jen zajímá - jestli jste se rozhodly samy, nebo to bude rozhodovat můj syn. Všechny jste.." Královna ho nepatrně kopla do nohy, čímž dala najevo její nespokojenost. ,,Když se o něm tak bavíme, kde se vlastně nachází?"
,,Zde jsem, otče. Omlouvám se za pozdní příchod, zdržela mne služebná." Ke svým rodičům přiběhl černovlasý princ, ještě zapínal knoflík od uniformy. ,,Máme hosty. Jako princ a budoucí král by bylo slušné se alespoň představit." Napomenula ho královna, ovšem on ji příliš nevnímal, zaměřil pohled na Adele. I ona se na něj podívala, znala ho. Jen si nemohla vzpomenout odkud. Možná jméno pomůže, pomyslela si. ,,Jsem princ Theo druhý, následník trůnu." Adele zalapala po dechu, jméno opravdu pomohlo.