Dark Sea - Vlny času

26. Prohra

,,Snídaně." K cele, ve které drželi Carmen, znuděně přišel jeden z vojáků a malým okénkem jí podal chudou snídani, skládající se ze dvou suchých plátků chleba se džbánem vody. To samé podal i všem ostatním a se stejným kyselým výrazem se chystal odejít.
,,Příště do toho rozdávání snídaní dej více nadšení, zvedne to tu aspoň trochu morálku," zašklebil se na něj přicházející Roland. Na tváři měl nefalšovaný úsměv a jako malé dítě, natěšené z nové hračky doslova přihopsal za Lenny. ,,Doktorka si tě žádá," pronesl a s lehkým úšklebkem se poklonil. Dívka protočila oči v sloup a povzdychla si. ,,A tebe taky, Felixi." Řekl, teď už o něco hruběji.
Nejdříve se otočil k cele Lenny, kde odemkl dveře a pomohl jí vystoupit ven. ,,Madam," usmál se, když jí podával ruku, ovšem ona se odtáhla a seskočila ze schodu. Roland si povzdych, uzamkl zpátky dveře a jak bylo jeho zvykem, prohrábl si své světlé vlasy. ,,Jednou ve mně najdeš to zalíbení." Zamumlal si pro sebe, načež už odemykal dveře od Felixovo cely.
,,Zmetku." Procedil skrz zaťaté zuby Felix.

,,Zdravím vás. Prosím, posaďte se." Pokynula jim doktorka Songová poté, co je Roland přivedl. ,,A prosím, sundejte jim z rukou ty pouta. Chceme přeci, aby se tu cítili jako doma." Felix si odfrkl, ona je tam vězní jako nějaké krysy na pokusy, a pak řekne toto? Nevěřícně zavrtěl hlavou, nastavil ruce k vojákům, aby mu mohli snáze sundat pouta.
Ovšem i potom mu jeho zápěstí svíral malý kovový náramek, který mu zabraňoval použít magii.
,,Potřebuji od vás, abyste pro mě získali jisté věci." Než se stihla nadechnout pro další větu, Lenny ji předběhla. ,,A proč bychom to měli dělat? Stejně-" Felix ji umlčel přidržením ruky na jejích ústech a výhrůžně se na ni podíval. Lenny okamžitě pochopila co tím myslel, avšak jen protočila oči. ,,Pokud chcete přežít." Nasládle se usmála doktorka Songová, nevnímajíc reakci Felixe. ,,O jakou věc jde?" Dívka si ho nechápavě prohlédla, rozhodně od něj nečekala takovou odpověď. ,,A jak se k ní dostaneme?" Nevšímal si výrazu Lenny, což jí ještě více dopálilo, ovšem zmohla se jen na pohození rukama, po čemž následovalo silné povzdechnutí.

,,Proč jsi s tím k sakru souhlasil? Ta cesta náš všechny akorát zabije," jako utržená ze řetězů Lenny potichu vykřikovala když se vraceli do cel. Celou dobu je z povzdálí pronásledovali vojáci, kdyby se pokoušeli utéct, takže se oba dva pokoušeli mluvit co nejtišeji. ,,Už tu trčíme dva týdny, začínal jsem se nudit. A navíc, sama jsi jí dobře slyšela - měli jsme snad na výběr?" Musela uznat že měl pravdu, myslela, že jí z té prosklené klece ve které pobývala jednou hrábne. ,,Ale ten blonďatej kluk, líbíš se mu. Zkus na něj nebýt tak hnusná, mohl by se nám hodit." Naklonil se k ní blíž, ale ne tak, aby to bylo nápadné. Lenny se jeho slovům pošetilě zasmála, dělal si pouze srandu, říkala si. Ovšem v výrazu bylo i něco jiného než úšklebek. ,,Mohla by sis ho obmotat kolem prstu a pak nás všechny dostat ven, hm?" Zašklebil se, ale v hlavě už zpracovával plán.
,,Je to blonďatej idiot co si o sobě moc myslí. Neměl bys mě jako učitel spíš držet dál od toho, než mě k tomu pobízet?"

Bum. Ozval se hlasitý výstřel, přicházející odněkud ze tmy. Katherine sasyčela náhlou bolestí v rameni, načež se svalila k zemi. Chytla se za krvácející rameno, ovšem než stačila cokoliv udělat, ostrá bolest odezněla. Finn se k ní natáhl, chtěl se ujistit že je v pořádku, ale pouta okolo zápěstí mu v tom zabránila. Světlovláska nepatrně pokývala hlavou a zůstala připravená, stejně tak jako Finn. Byli na to už zvyklí, Nathan se vždy objevil, náhle a nečekaně, avšak tentokrát je nepřekvapí. Měli plán. Sice dosti chabý plán, ale stále to alespoň nějaký byl. Pak se ozval další výstřel. Kulka zasáhla opět Katherine, proletěla dívčinou hlavou, jako by byla pouhý kus papíru. Po čele jí stékal teplý pramínek krve, který si s rychlostí setřela. Byla vděčná za svou schopnost, už nespočetkrát jí zachránila život. Ale teď kvůli tomu byl Finn ještě ve větším nebezpečí, protože když Nathan nemohl nijak ublížit jí, mučí Finna, dokud nezíská všechno co chce.
Ze stínů se opět vynořil jako samotné ztělesnění zla, proti kterému nikdo nic nezmůže. ,,Toto tělo už je nudné, potřebuji něco lepšího." Když vstoupil na světlo, Katherine se nemohla ubránit dojmu, že se nadmíru podobá Lokimu. Nevěděla co to zapříčinilo, možná ten chladný úsměv, možná ten ledový, nic neříkající výraz. Ale nejspíše se jí to jen zdálo, v tu chvíli bylo hlavní, aby se držela plánu. ,,Potřebuji tebe, má milovaná Katherine. Jsi jediný člověk na Zemi, který mi dokáže dát to, co já chci, co potřebuju. Ale musíš pro mě udělat jednu drobnou věc. Tobias. Je to pro mne zátarasa, musíš se ho zbavit." Majetnicky si jí prohlížel, až jeho pohled spočinul na dívčiných očích. Vycítil z nich pouze beznaděj a nevyjádřitelnou lítost. Přešel k ní a zlehka si položil její tvář do své dlaně. ,,Za chvíli už budeš má, nebudeš mít strach ani lítost. Ucítíš jen sílu." Na rtech vykouzlil odzbrojující úsměv, který jen říkal 'vše bude zase dobré, uvidíš'. Málem tomu propadla, když se jeho dlaň dotýkala její kůže, cítila se náhle bezbranná, jako by byla celá v hedvábí, cítila se silnější.
Její tělo se zmítalo v boji se sebou, jedna polovila by se nejraději i nadále rozplývala v oněch pocitech štěstí, a druhá polovila se chtěla co nejrychleji vzdálit.
Stálo jí to hodně úsilí, odtrhnout se od Nathanovo dlaně, jakmile jejich dotek pominul, všechny pocity se rozplynuly. Katherine si najednou připadala jako vyměněná, všechny emoce se v ní divoce zmítaly.
,,Ne!" Křikla, stále ještě svádějící vnitřní souboj. Její ruka prvně svírající nůž vyletěla bez rozmyšlení, avšak zastavila se těsně u Nathanovo hlavy. ,,Měla bys lépe rozmýšlet údery, ta tvá zbrklost tě jednou bude stát život." Svíral dívčino zápěstí neuvěřitelnou silou, jedním stisknutím by jí ho mohl zlomit. Místo toho ruku pustil tak, aby nůž spadl na zem. Drsně ji chytl za tvář, tentokrát už necítila nic víc než bolest. ,,Budeš toho pokusu litovat." Naklonil se k ní tak blízko, že blíž už by to snad ani nešlo. ,,A teď udeláš co ti říkám, jinak ho zabiju." Šeptal k ní a vyzdvihl druhou ruku do vzduchu. Dívka neměla ponětí co se děje, dokud se neozval Finn. Přidušeně něco vykřikl, nedokázal promluvit. Rychle otočila hlavou, aby se mohla podívat co se děje, a Nathan jí v tom kupodivu nezabránil, jen se dál mrazivě usmíval. ,,Tobias musí z tvé hlavy pryč, a ty to víš. Vyžeň ho." Byl k ní tak blízko, že cítila jeho teplý dech na krku, každé slovo vnímala stokrát hlasitější než bylo.
Finn vyletěl do vzduchu a sápal po něčem neviditelném, co ho svíralo kolem krku. Nathan použil magii. Světlovláska netušila kde se to naučil, ale v tu chvíli neměla příliš času se tím zabývat. Jestli nic neudělá, Finn zemře. ,,Já nevím jak! Neumím to!" Lži. Pokusila se použít svou dřívější přednost, která ji tahala ze všech potíží, ovšem bála se, že zde jí to bude na nic. Finn sletěl zpět na zem a vydýchával to, stejně jako dívka. Možná že ta lež opravdu zabrala, možná tomu uvěřil a nechá je teď alespoň chvíli být. Ovšem tento pocit úlevy netrval dlouho, Nathan s Finnem třísknul o zeď, kde už zůstal jako připevněný. ,,Vím že to dokážeš," jemně řekl Nathan, načež se ozvalo silné křupnutí, následované Finnovo potlačeným výkřikem. Jeho ruka, stále přilepená ke zdi se v jednom místě zlomila, ale tak ošklivě, že od toho Katherine musela odvrátit pohled. ,,Nech ho být." Sykla, přestože věděla jak moc jí to je zbytečné. Nathan mávl rukou, a ozvalo se další křupnutí, další zlomená kost, a pak další a další. Katherine křičela na Nathana, snažila se vyprostit z jeho sevření, jen aby mohla jakkoliv pomoct Finnovi. Avšak všechno už bylo ztracené, Nathan je oba svíral ve svých spárech, nebyla cesta úniku. Zbyla už jen poslední možnost jak Finna zachránit.
,,Dobře! Udělám to, jen ho nech být. Prosím." Hlas se jí třásl, po tvářích se jí valily slané slzy. Nathan se zasmál a malinko povolil stisk. ,,Katherine, víš co se pak stane. Nesmíš ho k sobě pustit!" Vykřikl Finn ze zbývajících sil, ovšem Nathan ho umlčel zlomením dalšího žebra.
Dívka se natáhla hluboko do svého nitra, tam, kde se skrývaly zbytky z Tobiase. ,,Katherine všechny nás tím zabiješ. On nezná slitování, je to monstrum." Varoval ji Tobias s mírně rozklepaným hlasem, ale ona ho nevnímala. Věřila, že v Nathanovi bude alespoň tolik dobra, aby je nechal naživu.
Našla to. Měla strach, bála se co se stane, když to opravdu udělá, když zničí i to slabé spojení, které je mezi ní a Tobiasem. Ale už neměla na výběr, musela to udělat. ,,Katherine!" Vykřikl, avšak poté zmizel. Najednou se cítila tak prázdná, tak sama. ,,Tobiasi!" Rozvzlykala se ještě hlasitěji a padla na kolena. Tohle se nemělo stát. Neměla opouštět Tobiase, teď se jí Nathan zmocní a Historia padne, společně s jejími přáteli. ,,Ano, ano!" Zaradoval se Nathan a obouma rukama chytl Katherine za tváře. Znova její tělo zaplavily všechny ty pocity vítězství, síly, naděje. Tentokrát proti nim nebojovala, oddala se jim, nechala se unášet po vlnách štěstí. Zavřela oči, nechtěla vnímat svět okolo ní.
Když je znova otevřela, už tam nestála Katherine, ale Nathan. Byla uvězněná ve svém vlastním těle, nebyla schopná se pohnout, vydat jedinou hlásku, všechno teď ovládal on. ,,Ano, ano, ano!" Spatřila tělo Jakea, jak se bezmocně zhroutilo k zemi. I Finn spadl k zemi, když ho Nathan přestal ovládal. ,,Katherine, co se stalo? Vyhráli jsme?" Nechápal nic z toho co se stalo, jen ji udiveně pozoroval.
,,Ano, vyhrál jsem." Řekl klidně Nathan, vytrhl se z pout a přešel k Finnovi.
,,Ale ty ne, jsi pouhý člověk. Lidé jsou příliš slabí na vítězství, pokaždé prohrají." Ledově se usmál, natáhl ruku a s jedním otočením ukončil Finnovo život. ,,Finne! Prober se, no tak!" Křičela Katherine ze všech sil, ovšem nikdo ji neslyšel. Nikdo nemohl. Finnovo bezvládné tělo dopadlo před Nathanovo nohy. Sklonil se k němu, šíleně se zasmál a vzal ze země nůž. ,,Proč jsi to udělal?! Jsi jenom bezcitné monstrum! Možná máš pravdu, lidé jsou slabí. Ale ne všichni. Ty jsi horší než všichni lidé dohromady, nezasloužíš si život!" Nathan ji nevnímal, jen obhmátl rukojeť nože, s kterým bez jakkoliv malého soucitu probodl Finnův hrudník. Odvrátil od něj pohled a vydal se pryč z jeskyně, vstříc novému světu.