Dark Sea - Vlny času

11. Nekonečná chodba

Nevěděli kolik času měli na procházku městem, ale rozhodli se nelenit. Tedy, alespoň Katherine. Piráti už celé městečko znali, takže si všichni akorát sedli do stínu a odpočívali.
Světlovláska se téměř okamžitě rozběhla kamsi mezi všechny ty domy a stánky, takže se všem ihned ztratila. Tommy se rozpačitě rozhlížel, nechtěl vyrazit do neznámého prostředí zcela sám. Čekal jestli nevyrazí Finn, ale ten nevypadal že by se někam chystal. Lehce ho zatáhl za rukáv, tak aby si toho nevšiml žádný z pirátů. ,,Půjdeme?" Nejistě se zeptal, ovšem Finn byl myšlenkami někde úplně jinde a moc nevnímal co Tommy vlastně řekl. Nepřítomně něco zabrblal a dál zůstal stát na místě. Tommymu nezbývalo nic jiného než se posadit pod strom, kde se schová před neúprosným sluncem a počká na Katherine, popřípadě pokud se Finn nerozhodne městečko prozkoumat.
Místo toho chvílí po opření o hladkou kůru stromu usnul bezesným spánkem.

,,Co jsi vlastně zač? Nějakej slušnej námořník, nebo taky, jak to jen říct, nevyděláváš úplně čestně?" S přimhouřenýma očima si kapitán změřil Finna pohledem, přičemž lehce pokyvoval hlavou. ,,Já.." začal, ale netušil co má říct. Měl se zmínit že se vlastně narodí až za pár stovek let, nebo že jeho pravá matka byla ve skutečnosti krutá královna jiné planety? Jo, to by šlo, třeba by se k němu pak báli přiblížit, nebo něco takového. ,,Já popravdě ani nevím. Ale žádný andílek nejsem, to opravdu že ne." Kapitán se spíše pro sebe usmál a hned se vyptával dál. ,,A proč si ta slečna vybrala zrovna tebe? Jsi nějak bohatý? Nebo tě opravdu miluje? No, soudím že podle vzhledu nevybírala, nijak pohlednej nejsi." To se Finna trošku dotklo, i když si s tím hlavu nelámal.
,,Že mi to říkáš zrovna ty, takovej dědek," zamumlal neslyšně jako malou odplatu, přičemž se modlil aby ho někdo z pirátů náhodou neslyšel. Kdyby se na něj vrhla banda pirátů, nedopadlo by to úplně dobře. Ovšem ne pro něho, on by vyšel maximálně s pár modřinami, to věděl předem. ,,Nevybrala si mě," pokračoval, když spatřil obličej kapitána a pár dalších pirátů, dychtících po odpovědi. ,,Jsem její bratr, neměla moc na výběr." Ušklíbl se, přičemž postřehl jak jeden, jen o pár let starší než on sám, si oddechl. Finn na něj upřel pohled a chystal se vyslovit nějakou jízlivou poznámku, jenže ze dveří vyšla opět dívka s černými vlasy, po stranách vyholenými. ,,Kam zmizela ta malá?" Zeptala se, jakmile je všechni projela pohledem. ,,Katherine." opravil ji Finn. Převrátila oči v sloup a dlouze si oddechla, jako by ji něco rozzuřilo a ona se snažila se zklidnit. Možná že ji tím opravdu naštval, ale to nemohl vědět. ,,Dobrá, a kde je ta Katherine?" Světlovlásčino jméno vyslovila s jistým znechucením. ,,Někde tam," ukázal jeden z pirátů s hustým světlým knírkem pod nosem kamsi do městečka. Finn přemýšlel co je ta dívka zač, jestliže patří k Simonovi. Jak ji hlavně může snášet?
,,Doběhnu pro ní." Řekl nekompromisně muž, který ze všech vypadal asi nejinteligentnější, takže Finn z nějakého důvodu neměl potřebu jít s ním hledat ji.

Uběhlo několik -pro všechny dlouhých- chvil, než spatřili jak Katherine vesele kráčí vedle toho muže a o něčem se zaujatě baví.
,,Konečně," povzdechne si dívka a mávne na ně rukou. ,,Pojďte, Simon vás už očekává." Řekla, načež otevřela dveře a vešla dovnitř. Následoval kapitán, Finn, Tommy a nakonec i Thomas s Katherine. Překročila práh domu s očekáváním, že vejde do luxusního obýváku s různými magickými věcmi a lektvary, na stolech budou vyskládané kouzelné hůlky a tlusté knihy nejrůznějších typů. Místo toho spatřila prach obyčejnou světnici, a pak ještě obyčejnější obývací pokoj.
V rohu byl normální stůl se čtyřmi židlemi na čtyřech dřevěných nohách, ne levitující ve vzduchu jak očekávala. Vedle se nacházela ještě obyčejnější kuchyňská linka, s několika šuplíky. Na protější stěně se rozprostíral velký kamenný krb, který byl zrovna vyhaslý. Naproti krbu byla stará zašlá pohovka světlé barvy. Místnost ozařovala menší okna s mohutnými závěsami na okrajích.
Katherinina tvář potemněla, očekávala od toho něco vznešenějšího. Možná všechny ty řeči že Simon byl jakýsi kouzelník byly jen pouhý výmysl. Nasupila se na Adele, to ona jí to řekla. Ale pak se o Simonovi zmínila i Evelyn, jedině že by se s Adele domluvily. Nebo obě myslely někoho úplně jiného a s tímto Simonem to nemělo nic co dělat.
V tom si ovšem všimla siluety postávající u okna a rázem ji všechen vztek přešel. Simon. Poznala ho okamžitě, teď ještě jestli on pozná ji. Měla z toho teď věští obavy, možná že nemá ponětí kdo je, možná celá cesta za ním byla zbytečná. ,,Simone?" Nejistě se zeptala. Starý muž se pomalu otočil, prohlédl si Katherine od hlavy k patě a na tváři vykouzlil úsměv, čímž se mu všechny vrásky ještě prohloubily. Chystal se něco vyslovit, jenže ho přerušil kapitán, uvelebený na pohovce. ,,Tahle holka tě hledala. Upřímně doufám že k tomu měla dobrý důvod, protože jinak bych sem jel zbytečně." Zvedl se, ani nečekal na odpověď a vyšel z domu za zbytkem posádky. Thomas chvíli zdráhavě postával, až nakonec s mírným povzdechem šel za ním.
,,Pamatuješ si mě?" Nesměle popošla blíže, ale držela se dostatečně daleko, jako by byl nějaké nebezpečné zvíře. ,,Ano, ještě že." Usmál se od ucha k uchu. ,,Konečně jsi k nám našla cestu, ani nevíš jak dlouho na tebe čekáme." Katherine poskočila radostí a zajásala jako smyslů zbavená. Černovlasá dívka stála opřená v koutě se založenýma rukama na prsou a nechápavě pozorovala Katherine.
,,Proč si mě nikdo nepamatuje? Co se stalo potom co vás pustili?" Jen co se trošku zklidnila, spustila na Simona vlnu otázek. Zadržel ji zvihnutím prstu. ,,Probereme to někde v soukromí, rozhodně ne zde. Následuj mě." Světlovláska ještě rychle přelétla pohledem Finna, který nevypadal nijak zvlášť nadšený. Neklidně se pohupoval a vypadalo to, že se o něčem baví s Tommym, neboť nepřítomně hleděl na jedno místo.

Rozhodla se ignorovat jeho prapodivné chování a rozběhla se do dveří, kterých si předtím nevšimla. Byly tam vůbec? Jasně věděla, že předtím tam byly jen jedny dveře, a to kterými přišli z venku.
Vešla tedy do dveří a běžela dlouhou chodbou, tak dlouhou, že se jí zdála nekonečná. Na konci viděla další dveře, jenže ať běžela jak rychle chtěla, nikdy se k nim ani o krok nepřiblížila. ,,Simone?" Zastavila se, zmatená onou podivnou chodbou. Nikdo neodpovídal. Možná že se sem neměla dostat, možná měla jít úplně jinudy. Otočila se, že poběží zpátky, ovšem dveře byly stejně daleko jako ty za kterými běžela přes chvílí. Rozutíkala se jak nejrychleji mohla, ale nikam to nevedlo, zdálo se, že stojí stále na místě. ,,Simone!" Už nepochybovala o slovech Adele, teď věděla že říkala pravdu. Simon byl všechno, jen ne obyčejný člověk. ,,Simone!" Pomalu začala propadat panice, stále se nikde nikdo neozýval. ,,Finne! Tommy! Je tu sakra někdo?!" Křičela, její hlas se rozléhal po celé nekonečné chodbě, dokonce se k ní vrátilo pár ozvěn ní samotné.

Uběhlo několik času, Katherine přesně nedokázala určit jak dlouho už tam stojí. Mohla to být hodina, mohlo to být pár minut. Čas na chodbě běžel úplně jinak než byla zvyklá, vlastně všechno se zdálo být jiné. Občas zaslechla hlasy, což způsobilo že se na malou chviličku zastavila a poslouchala, zda by to nemohl být Simon.

,,Bože, Katherine! Kam ty se nedostaneš," slyšela povzdechnutí Simona. Jeho hlas zněl všude, takže si nejdřív myslela že už jí naprosto přeskočilo, ovšem pak si ho všimla, jak stojí u dveří. Udělal pár kroků a byl u ní. Dívka stála jako v transu. ,,Já ti říkal ať mě následuješ." Pokáral ji, avšak na tváři měl úsměv. ,,Mohla si tu zůstat napořád," povzdechl si. ,,Jak dlouho tu jsem?"
,,Já nevím. Můžeš tu být hodinu, den, týden, měsíc... netuším. Každopádně v naší realitě jsi pryč repre pár sekund." Koukala na něj s vykulenýma očima, pobrat tolik věcí najednou pro ni bylo více než namáhavé. Chtěla se ještě vyptávat na všechny možné věci, jenže Simon ji předběhl. ,,Teď se ovšem musíš soustředit na ty dveře. Zkus to, nevnímej nic jiného než je, vypust všechno z hlavy." Snažila se na nic nemyslet, vnímat dveře. ,,Když to uděláš, měly by se ti sami otevřít. Musíš se toho chytit a nepustit je, budou se snažit uzavřít zábranu, to ty nesmíš dovolit." Radil jí, ale nic se nedělo.
Až po pár minutách plných Simonova vysvětlování, Katherine konečně ucítila to, co Simon celou dobu popisoval. Zdálo se, že se dveře opravdu o něco přiblížily. Jenže pak se zničehonic vytrhly z jejího vědomí a byly opět na začátku. Zelenooká dívka to nevzdávala, zkoušela to stále dokola, dokud je svou myslí perfektně nezachytila. Mohla s nimi teď pohybovat jak se jí zachtělo, ovšem nebylo to tak lehké jak to vypadalo. Pohla s nimi, ovšem než se nadála, byla zas tam jako předtím.

Uvolnila se, neboť si uvědomila že tiskla ramena k sobě a potila se. Bylo to divné, jako by před chvílí nebyla sama sebou, cítila pouze ty dveře.