Dark Sea - Vlny času

29. Tohle nemůže vyjít

,,Nemám páru kdo jste, ale ta holka od teď patří SHIELDu, poslali nás pro ni a pokud ji nedoručíme, nastanou hádky, spory, SHIELD nás začne podezírat že jsme to udělali schválně.. no nic, snad mě chápete." Pohotově se ze země zvedl náhle čilý Tony a raději vzlétl, aby byl co nejdále od dívky, ale zároveň si držel jistý odstup od Simona, který v tu chvíli vypadal jako nějaký asgardský bůh.
Rudovalsá žena využila příležitosti a popadla Nathana, který se kupodivu nijak nebránil, přimáčkla ho čelem k zemi, složila mu ruku za záda a přiložila svou zbraň k dívčiné světlovlasé hlavě.
Katherine se uvnitř třásla nadějí, ovšem zároveň se jí na tom něco nezdálo. Proč by se Nathan nevzpíral? Možná mu bylo jasné, že proti Simonovi nemá šanci, ale to na něj nesedělo.
A pak to Katherine ucítila, důvěrně známý pocit, přicházející od někud z dálky, kterého si kvůli Simonova zaneprázdnění nevšimla.
,,Ne! Nathane, to nemůžeš! Všechny tu zabiješ!" Řvala ze všech sil, že kdyby si vedle ní někdo stoupl a opravdu pozorně poslouchal, možná by ji i slyšel. Jenže na Nathana to neudělalo nejmenší dojem. ,,Správně, má drahá. Všechny tu zabiju." Odpověděl jí, čímž ji vpodstatě pobídl ke křičení, ke všem možným nadávkám, jak na něho, tak na sebe samou.

,,...a nejste vy příbuznej Thora? Vypadáte tak, jak to říct.. božsky?" Slyšela kousek rozhovoru mezi Tonym a Simonem, u čehož by se za normálních okolností musela zasmát. Avšak teď nebyl čas na smích, neboť se nedaleko za New Yorkem objevila obrovská vlna, skoro by se tomu dalo říkat tsunami. ,,Pane bože." Vydechla žena, držící dívku a vzhlédla k přibližující se vodě. Nathan se ušklíbl, ale nespouštěl oči z vlny, aby se náhle nevymkla jeho kontrole.
,,Nech to být, prosím. Můžeš zničit mě, ale je nech být. Ještě je můžeš zachránit, zruš tu vlnu."
Nathan se malinko uvolnil, vlna se přestala přibližovat, ovšem nevracela se, pouze vyčkávala na další rozkazy. ,,Možná máš pravdu." Řekl nahlas, čehož se rudováska neleka, pouze přiložila pistoli ještě blíže k hlavě, až se dotýkala dívčiných světlých vlasů. ,,Můžu zničit tebe, ale je také, nikdo mi v tom nezabrání." Voda se příšernou rychlostí přibližovat. ,,Ne!" Křikla bezmocně. Se zbytkem poslední naděje se podívala na Simona, který jako by její pohled zachytil. Vyzdvihl ruku, ovšem vlnu nezastavil, pouze luskl.

,,Tenhle prales mi přijde snad nekonečnej. Jak dlouho že už jdeme? Něco jsem si zarazil do nohy a teď to pálí." Otráveně hlesl Theodor. Lenny na něj prohlédla jako na starého blázna, který tvrdí že mu přes cestu přeběhla velká, žluto-modrá slepice, s dračí hlavou a jednorožčím ocasem. ,,Vážně? Nemáme s sebou žádné jídlo ani pití, nevíme kam máme jít-" Roland ji s mávnutím ruky přerušil. ,,Omyl, vy nevíte kam máme jít. Já to vím zcela přesně." Nad jeho připomínkou jen protočila oči v sloup a podívala se zpět na Theodora. Nadechla se pro další slova, jenže Felix ji předběhl. ,,Jo? Tak proč tu neustále bloudíme v kruhu, hm? Měli jsme jít prostě rovně, ne řídit se podle tvejch pitomejch cest. Dej nám tu mapu, jinak se z týhle zatracený džungle nikdy nedostanem." Stáli blízko u sebe, Felix držel Rolanda za límec a netrvalo by dlouho, než by se do sebe pustili, nebýt Adele. ,,Tímhle nic nevyřešíme. Rolande, ukaž Sylve tu mapu, ona je v tom opravdu dobrá." Roland se popuzeně ušklíbl a přešel k drobné dívce. Adele se otočila na Felixe a s povzdechem začala. ,,Musíš se klidnit, je naše jediná naděje na cestu zpět. Víš co jsem říkala." Povzbudivě se usmála, přátelsky ho poplácala po zádech a odešla.
,,Měli bychom se utábořit, už se začíná stmívat." Znenadání se ozval Woody, který celou dobu seděl na kmeni padlého stromu a vše v tichosti poslouchal. ,,Woody má pravdu." Přikývla Carmen. Když si ji Adele zřetelněji prohlédla, byla celá pobledlá, na čele jí stékal pot, jako kdyby právě viděla přízrak. Ovšem v tu chvíli se tím příliš nezabývala, nechala to na večer, až se lépe přípraví na možné hrozby.

Provizorní místo na spaní bylo připravené, teď už zbývalo jen rozložit hlídky a dohodnout se na dalším postupu. Ráno vstanou za úsvitu, vyjdou po naplánované cestě podle Sylve, a chvíli před polednem by měli dorazit do města. Znělo to jednoduše, až příliš jednoduše.
,,Jsi v pohodě? Jsi celá bílá." Přisedla si modrooká světlovláska ke Carmen. ,,Jako bys ty nebyla." Sípavě se zasmála, ale její tvář neprojevovala žádný smích, jakoby neztratila pouze barvu, ale i emoce. ,,Něco mě nejspíš kouslo do nohy, ale nic to není. Sice to bolí jako čert a mám pocit že mi každou chvíli odpadne noha, ale jinak je mi fajn." Nepřesvědčivě se na Adele usmála, ovšem ne falešně, dala do toho všechnu sílu kterou měla, i když ta příšerná bolest nešla zakrýt. ,,Ukaž mi to, podívám se na to." Řekla laskavě světlovláska. Když si Carmen vykasala nohavici až nad koleno, obě se při onom pohledu zděsily. Kousek nad kotníkem měla nemile vypadající krvavou ránu, okolo které se mísila modrá se žlutou a fialovou. Carmen znechuceným překvapením skoro vyjekla, ale ovládla se. ,,To je zlý. Hodně zlý." Špitla do náhlého ticha Adele. ,,Woody, pojď sem, budu tě potřebovat. A někdo z vás doneste nějaký kus látky, pochybuju že by někdo z vás s sebou tahal obvazy." Modlila se, aby její magie byla dostatečně silná na alespoň poloviční uzdravení, neboť netušila kolik toho náramky povolují. ,,Tak jo, dýchej. Hlavně pomalu, hluboký výdech, nádech, výdech, to je ono, teď nemysli na nic jiného, soustřeď se na svůj dech." Položila svou ruku na její, čímž jí dostatečně uklidnila. ,,Zchlaď to malinko, ať jí to tolik nebolí." Šeptem pokynula Woodymu a počkala než svůj úkol dokončil. Sáhla po magii, avšak neměla nad ní takovou kontrolu jako před tím, ten náramek ji skutečně oslaboval. Začala pomalu a pečlivě Carmenino zranění uzdravovat, jenže to šlo příliš pomalu a soudě podle dívčiného výrazu ve tváři to bylo bolestivé, jen se to snažila zadusit v sobě. Vypadalo to nadějně, Adele ji opravdu mohla zachránit, ovšem její síly už docházely. Chtěla zpět svou sílu, nechtěla být takto slabá, takto nikomu nepomůže. ,,Už to nedávám, ten zatracenej náramek je opravdu peklo. Bojím se, že v té ráně je stále jed, proto musíte zítra brzo ráno vyrazit, třeba jí ve městě pomohou, nebo nám alespoň řeknou co máme dělat."

Dalšího dne ráno si všichni pohotově zabalili potřebné věci a vyrazili. Carmen musel podpírat Theodor, ten nejsilnější ze skupiny, neboť rána na dívčině noze se přes noc ještě zhoršila. Drobné modré žilky se rozvětvovaly jako koruna stromu od kotníku až nad koleno.
,,Když umřeš, mám s sebou pořád brát tvoje věci? Nebo je tu budu moct nechat." Zamyslel se jednou Theodor, když dívce pomáhal překročit padlý strom. Chraplavě se tomu zasmála. ,,Můžeš to všechno zahodit, až na jednu věc. Postarej se o pana Tučíka." Měla na mysli plyšovou hračku - baculatého tučňáka, o velikosti dlaně. Theodor se na to chystal odpovědět, jenže náhlý výkřik Lenny je donutil k běhu.
,,Jsme v háji!" Nechápali co tím myslí, ale když doběhli až k ní, pochopili co se děje. Před nimi se rozprostírala obrovská průrva, nejmíň deset metrů široká a třicet metrů hluboká. Konce nebyly vidět, táhly se do dáli.
Na druhé straně průrvy se nacházelo město, se zlatým palácem uprostřed. ,,Tohle je snad zlý sen."