Dark Sea - Vlny času

18. Ještěrka?

,,Můžeme si na chvíli promluvit?" Zachytil Finn dívku vycházející ze dveří. ,,Není o čem." Odsekne a jde dál chodbou, až ke svému pokoji. ,,Ale no tak, Lenny! Musíme probrat všechny ty nevyřčený věci mezi námi," snažil se s ní srovnat krok, což pro něj nebylo až tak obtížné, díky jeho dlouhým nohám. Lenny se rozběhla, neměla náladu s ním mluvit, za to, co udělal si to nezaslouží. Nezaslouží si být v její přítomnosti.
,,Mezi námi žádná nevyřčená věc není. A nikdy nebyla!" Křikla, načež zabouchla dveře přímo před Finnovo obličejem.
Povzdechl si, sesunul se po dveřích na studenou podlahu a položil si hlavu na kolena. Chtěl se jen omluvit, proč to všechno musí být tak složité? Měl by za ní běžet, omluvit se za všechno co kdy udělal, sevřít ji v náručí, s úžasným pocitem, že už je nic nerozdělí, ale místo toho seděl zhroucený u jejích dveří a vyčkával každou vteřinu, jestli se na něj štěstí neusměje.
Litoval každé chvíle, kterou strávil v její blízkosti, ale nic neudělal, litoval když ji při každé hádce nechal pouze odejít. Měl ji obejmout, uklidnit ji, uklidnit sebe. Ale pro ně bylo možná pozdě.
Klika cvakla, Finn se škubnutím vstal a podíval se do tváře osobě, kterou miluje. Po tolika letech si to konečně byl schopný připustit, že kdyby teď nestáli přímo naproti sobě, musel by se radostně zasmát. ,,Máš pravdu, musíme si promluvit. O nás. O naší minulosti." Stočila rty do jakéhosi nejistého úsměvu a odstoupila od dveří. Protáhl se kolem ní, přičemž si užíval její obvyklý levandulový parfém.
Usadili se.
Řekni něco. Omluv se. Běželo neustále Finnovi v hlavě, ale on z toho nic neudělal. Jen na ni tupě zíral. ,,Mohla... mohla bych vědět, proč si mě opustil? Nechal jsi mě tam zcela samotnou, bez jediného slova, prostě jsi zmizel." Začala po chvíli Lenny, když viděla že se k tomu Finn neměl. ,,Ale já tě tam nenechal, to musí být nějaké nedorozumění. Já bych se spíš měl ptát - proč? Čekal jsem na tebe dva roky, nebýt doktorky, čekal bych ještě déle. Takže já nebyl ten, kdo opustil." Zarazil se, tohle nechtěl. Ne takhle. Mohl jednoduše říct 'omlouvám se', ale on si musel stát za svým. Možná to znova pokazil. Lenny si jeho zaskočeného výrazu všimla, ale nechápala to. ,,Byla jsem pryč sotva dva měsíce, dokonce jsem ti napsala dopis, abys o mě neměl strach. A když jsem se vrátila, nikde si nebyl, váš dům byl zchátralý, skoro na spadnutí." Oba na sebe upřely své pohledy a přemýšleli, co se to vlastně stalo. Jak to, že pro Finna to byla tak dlouhá doba, zatím co Lenny byla pryč dva měsíce? Jak to, že když se vrátila zpět domů, on tam na ni nečekal? Něco se pokazilo, to bylo oboum v tu chvíli jasné.
,,Počkat, řekl jsi, že tě zachránila doktorka? A ty ses k ní jen tak přidal," uvažovala nahlas, snáz tak mohla dojít k výsledku. ,,To ona za to může. Pohrála si s našimi hlavami, použila svou magii. Chtěla tě mít zlomeného, neboť takoví lidé se snadněji přesvědčují. Navíc jak jsem slyšela, tvá skutečná matka byla Evelyn, možná proto tě Songová chtěla vzít a vycvičit! Ona nás od sebe oddělila." Pohlédli na sebe, oba rázem šťastni že jsou u sebe.
,,Ta svině." Zavrčel Finn. Lenny se pousmála, ale onen úsměv jí okamžitě z tváře zmizel. ,,A co tvá matka? Co se s ní stalo?" Nejdříve mlčel, ještě s nikým o tom otevřeně nemluvil.
,,Je.. je mrtvá. Evelyn ji zabila." Nadechnout, vydechnout, je to venku. ,,To mě mrzí.. opravdu," jak tam postávali přímo naproti sobě, hleděli si do očí, oba věděli co chtějí, co už si dlouho přejí.
Činy jsou důležitější než slova. Vzal si Finn do hlavy, náhle plný odhodlání a důvěry. Jemně nadzvedl dívčinu hlavu, načež spojil rty v jedno. Lenny se do polibku usmála, čímž se ještě vášnivěji prohloubil. Utápěli se v jistých, avšak natolik jemných pohybech, že se ztráceli v realitě.
,,Měla," odtáhla se Lenny, ale i přes to se zářivě usmívala. ,,Měla bych se jít podívat za Katherine, jdeš se mnou?" Než Finn stačil odpovědět, uslyšeli zděšený křik, po čemž následovala ohlušující rána.

,,Tobiasi?" Ležela připoutaná na lehátku.
Stalo se něco? Nemohla se ubránit dojmu, že je něco špatně. Otevřela oči, ale v místnosti nikdo nebyl. ,,Tobiasi," skoro až vykřikla. Ovšem cítila jen prázdnotu, v její mysli se nikdo nenacházel. Alespoň ne, tak jak byla zvyklá. ,,Katherine! Už jsi vzhůru." S prásknutím se rozletěli dveře dokořán a do místnosti vtrhla April.
,,Pojď, všechno ti vysvětlím cestou." Řekla, když jí odpoutávala od lehátka, ale díky jejím roztřeseným rukám jí to šlo dost mizerně. Katherine netušila co se děje, ještě nikdy neviděla April takto rozrušenou.
Jednou rukou podepřela Katherine a druhé ruky vzala přikrývku s nějakou věcí uprostřed, a rychlým krokem vyrazila ke dveřím. ,,Ti podivní ptáci Olivie Songové si nejspíš uvědomili, že nás našli," zasmála se, ale do smíchu jí nebylo. ,,Takže se k nám teď přivalilo víc než třicet takových, a my máme co dělat abychom ochránili alespoň palác, natož všechno co je venku." Zavedla dívku ke dveřím, které vypadali ještě nedotčené. Katherine se zastavila, nechápala kam ji to vede. ,,Tady budeš v bezpečí." April otevřela dveře do drobného pokoje, ve kterém seděli Doyle a Sylve, ti nejmladší ze studentů.
Dívka ovšem zůstala stát jako zkamenělá. ,,Teď to nechápu. Vy potřebujete každou pomocnou ruku, a právě mě zavíráte do pokoje? Musím vám jít pomoc!" Vzpírala se, ale April ji nepustila přes zábranu, kterou vytvořila pomocí magie. ,,Je to pro tvoje dobro!" Řekla a rozběhla kamsi ven z paláce, ztrácela se z dívčiných očí. ,,Ne! Potřebujete mě!" Vzlykla. Chvíli ještě bušila pěstmi do neviditelné bariéry, až to nakonec vzdala. Chtěla se jít připojit k Sylve a Doylemu, zahrát si s nimi hry, ale pohledem zavadila o ledabyle pohozenou přikrývku na zemi. Pod ní něco bylo, něco se tam pohlo. Pomalu se k tomu přiblížila, netušila co by se pod tím mohlo skrývat. Rychle odhrnula deku a odskočila, kdyby to bylo něco zlého. Ovšem na podlaze se nacházela malá, tmavě modrá ještěrka, která na ni vyplázla svůj dlouhý jazyk. Sylve s Doylem zaujatě pozorovali jak Katherine, tak i onoho tvora, ležícího v přikrývce. ,,Co jsi zač, maličký? Kde ses tu vzal?" S nataženou rukou před sebou popošla o pár krůčků dopředu. Když viděla, že se ještěrka nijak nebrání, nejistě ji vzala do rukou. Jen při pouhém doteku ucítila něco nepopsatelného, jako kdyby ji zavalila vlna štěstí.
,,Já nejsem maličký." Tobias. Jeho hlas jí natolik chyběl, že se zajíkla radostí a kousla se do rtu, aby zabránila většímu projevu nadšení. ,,Na tom teď nesejde, musíme se odsud dostat a nakopat těm ptákům jejich zadnice." Katherine tomu stále nemohla uvěřit, ona malinká ještěrka v jejích rukou byl opravdu Tobias, ten samý Tobias, který ještě o pár hodin dříve, dřímal v její mysli. ,,Měl bych v sobě mít dostatek periculu, abych tu bariéru mohl prorazit. Kdyžtak mi pomoz, přece jsi se celé dva týdny učila používat magii!" Vyskočil, dopadl na zem, těsně vedle ní a přiblížil se k neviditelné stěně.
,,Katherine, nemůžeš tam jít! Jsi ještě příliš slabá, oni tě tam zabijí!" Zakřičela Sylve, ale zelenooká dívka její hlas nevnímala, soustředila se jen na bariéru před ní, dokud nepraskla. Vzala ještěrku do ruky a rozběhla se chodbou ven z paláce.

Už u vstupních dveří začala litovat svého rozhodnutí, neboť vše vypadalo na spadnutí. Z venku slyšela výkřiky, upozornění a nadávky. Vyběhla ven z paláce, rozhlédla se kolem sebe a bylo jí mdlo. Všechno bylo rozbité, polámané, na jindy upraveném trávníku teď ležely těla mrtvých ptáků, několik lidí bylo zraněných, na rukách měli hluboké tržné rány a popáleniny, ale nevzdávali se, i s urputnou bolestí bojovali. Pro Katherine se vše odehrávalo jako ve zpomaleném filmu, Woody křičící na ni, Carmen běžící přímo k ní, náhlý záblesk světla. Před nimi se zjevila postava, někteří se na chvíli pozastavili zaujetím a prohlédli si ji, jiní na ni rychle pohlédli a i nadále se snažili udržet ony ptačí monstra co nejdále od paláce.
Adele, přišla jim na pomoc.