Dark Sea - Vlny času

21. Dva kameny

,,Jsem Katherine Daleyová. Je možné se u vás naučit s tímhle?" Vykročila z Adeleinina stínu a nadzvedla Agamattovo oko s kamenem času, kdyby si ho náhodou ona holohlavá dáma nevšimla. ,,Ano, já vím. Následujte mne." Ovšem nemusely hnout ani brvou a ocitly se v docela jiné místnosti. Katherine se zapotácela a nebýt Adele, která ji zadržela, ležela by na zemi. ,,Posaďte se prosím." Pokynula jim Prastará, už sedící v měkkém křesle. Obě dívky si sedly na béžovou pohovku a čekaly, co jim Prastará poví.
,,Pověz mi Adele, proč jsi přišla zrovna za mnou?" Modrooká dívka se na ni nechápavě podívala. ,,To jsem měla jít za Mordem? Nebo za Wongem? Široko daleko jste jediná, kdo umí zacházet s kamenem času," ještě by pokračovala, ale Prastará ji zastavila zdviženou rukou. ,,Já nejsem jediná, a ty to moc dobře víš. Proč jsi tedy poprosila o pomoc zrovna mě?" Adele si povzdechla a promnula si kořen nosu.
,,Tak dobře, o co vám jde?" Zeptala se na rovinu, neboť věděla, že ať by řekla cokoliv, skončilo by to stejně. V podstatě by se nic nedozvěděla. ,,Chci, abyste navštívili doktorka Stevena Strange. On vám s tím milerád pomůže." I přes dívčino zasténaní, se Prastará stále usmívala. Katherine sice neměla ani ponětí kdo to je, ale když se to Adele nelíbilo, určitě s ním nebylo něco v pořádku.
,,To bychom musely znova cestovat časem do přítomnosti. A navíc nás nepřijme, na to je až moc arogantní.  Proč je to pro vás takový problém?" Prudce se postavila, nepatrně zvýšila hlas, ale snažila se udržet v klidu, sváděla vnitřní boj, jestli se má na Prastarou vykašlat nebo zůstat a i nadále se ji snažit přesvědčit. Ovšem Prastará její rozhodování urychlila.
,,Přišla jsi nevhod." Zašeptala a než se některá z dívek zmohla na slovo, zmizela. ,,To nás tu nechala? Jako vážně? Já se s tím chci naučit, kam teď půjdeme?" Vyhrkla Katherine, ovšem když se rozhlédla kolem sebe, povšimla si jak se místnost změnila. ,,Mrcha. Poslala nás do budoucnosti. Dala nám tím jasně najevo, že ona tě s tím nenaučí." Procedila Adele skrz zaťaté zuby.

Slyšely cvaknutí kliky, zavrzání dveří a před nimi se objevil muž s jablkem v ruce. Škubl sebou, ale okamžitě se vzpamatoval a už se chtěl bránit proti možným hrozbám, ovšem všiml si Adele a jeho postoj se změnil. ,,Nemůžeš se tu jen tak zjevil, měla by ses ohlašovat. A kdo je ta holka?" Beze slov si zavolal červený plášť, který se mu sám připnul. Katherine zamrkala, tentokrát ji neurazilo jeho oslovení pro ní, ale teď, když před ní stál i s jeho pláštěm, došlo jí, že on není pouze podobný tomu z jejího snu, on je ten z jejího snu. ,,Je to Katherine. Potřebuji, abys ji naučil s kamenem času."
,,Nemožné. Já mám kámen času a nemohu s ním někoho, ať je to kdokoliv, vyučovat. Mám za úkol ho ochraňovat." Katherine se ušklíbla a odhalila Agamattovo oko, které zakrývala dlaní. ,,To já také." Doktor Strange se pousmál a zavrtěl hlavou. ,,Nemožné." Řekl to tak jistě, načež Adele protočila oči v sloup a založila si ruce na prsou. Strange odhodil ohryzek od jablka, aniž by se díval, trefil malý odpadkový koš v rohu a přesunul se blíže ke Katherine.
,,To nemůže být pravda, to jednoduše nejde. Kde jsi ho sehnala? Odkud pocházíš, když zcela jistě ne z této reality? Musíš jít pryč, nemůžu tě učit." Adele se hlasitě zasmála a sedla si do křesla. ,,Nechci to říkat, ale já to říkala." Katherine hlesla, podívala se na dívku sedící vedle ní a pak znova na stále na pohled vyrovnaného doktora Strange. Ovšem někde uvnitř už se nezdál být tak klidný. ,,Prosím, potřebuji vaší pomoc. Jste má jediná naděje." Šeptla Katherine.

,,Tak dobře, souhlasím s tím. Ale nikdo se o tom nesmí dozvědět," řekl Strange po opravdu zdlouhavém, ale nakonec úspěšném přemlouvání. Mezitím co se dohadovali, Tobias se vyplížil z jejich přítomnosti, ale Katherine to nějak nevnímala, byla ráda že se naučí s kamenem času.

,,Katherine, myslím že jsem něco našel." Slyšela ho, ale netušila kde je. Jasně věděla, že není v této místnosti. Když se vzdálil, zpočátku cítila příjemné teplo na hrudi, ovšem teď, když byl tak daleko od ní, celá hořela. ,,Nechoď už dál, vrať se zpět. Točí se mi z toho hlava." Ovšem jeho slova už nevnímala, ztratila rovnováhu a svalila se k zemi. Ještě viděla Adele, jak se pohotově zvedla a přeskočila k ní, něco na ni mluvila, slyšela i Strange, ale k ní už se to nedostalo.

,,Je to tu krásné," připlížil se Finn do pokoje s prosklenou stěnou tak, že měli výhled na vysoké hory s vodopádem, ze kterého se tvořila řeka, tekoucí až k nim. Lenny, postávající u obrovitého plátna s paletou v ruce sebou trhla a polekaně se na něho podívala. Poté si oddechla a otočila se zpět ke svému obrazu, kde zrovna přenášela onen krásný pohled na plátno, pomocí štětců a několika barev. Finn k ní přišel blíže, zezadu ji obejmul kolem pasu a položil si hlavu na její rameno. Mírně se zachvěla, ale zachovala klidnou hlavu a pousmála se na něj. ,,Ale ty jsi krásnější." Přestože mu už několikrát říkala, ať se podobných komponentů zdrží, udělal to znova. A věděla, že i kdyby to Finnovi říkala neustále dokola, nikdy by s tím nepřestal. Lehce se od něj odtáhla a úzkostlivě pohlédla na Doyleho, sedícího na pohovce, čelem k oknům.
,,Já si myslel že už jsme.. jakože pár, tedy, ne jenom jakože, myslím tím," zhluboka se nadechl, ale Lenny ho předběhla. ,,Nepotřebuju, aby se tu pak všichni začali také 'párovat', když by viděli nás. Jsem z nich nejstarší, měla bych jim jít příkladem." Finn si ji nevěřícně prohlédl. Dívka už nemalovala, byla otočená na něj. ,,Ale tady nás nikdo nevidí. A i kdyby, myslíš že by to s nimi něco udělalo? Nejsou to malý děti, nemůžeš je pořád tak brát." Finn ji jemně chytil za ramena a zatím co on se stále usmíval, Lenny měla v obličeji nečitelný výraz. ,,Nejsme tu sami." Řekla, čímž narážela na Doyleho. Finn se zasmál a stiskl ji ještě o něco pevněji. ,,Lenny, znáš Doyleho. On je ten poslední, kdo by nás vnímal. Měla by ses trošku uvolnit, nemůžeš být pořád tak dokonalá, chce to trošku zábavy. Užívej života dokud můžeš!" Sklopila pohled k zemi.
Po chvíli ticha zabodla svůj prst do Finnovo hrudníku. ,,Ty," začala a podívala se mu do očí. ,,Ty jsi ten největší idiot, kterého jsem kdy viděla. Stejně tě i přes to pořád miluji a nedokážu si to vysvětlit. Ale už vím. Dokážeš mě rozesmát, jen s tebou můžu být svá, nemusím být taková, jaká chci být, ale jaká jsem. Vždy to tak bylo. Děkuji, děkuji za to, že tu jsi se mnou."
Finn ji pevně chytl za pas, vyzdvihl ji do vzduchu a zatočil se s ní. ,,Taky tě miluju." Řekl když ji pustil. Dlouhou dobu si hleděli hluboko do očí, dokud se Finn neodtáhl, jako by mu něco došlo.
,,Jak to myslíš, že tu jsi nejstarší? Vždyť Theodorovi je.. sakra, ty jsi starší než já?" Lenny se tomu zasmála, přičemž si prohrábla své hnědé kadeře s fialovými konečky. ,,Jsem tu nejdéle ze všech, když se nepočítá Felix s April. Ti už tu byli dávno přede mnou." Finn si úlevně oddechl. ,,A jak dlouho tu jsi?"
,,Přibližně dvě stě let. Ale od tý stovky jsem to přestala počítat." Zašklebila se, když viděla Finnův výraz. Než se zmohl na cokoliv zeptat, Lenny mu v tom zabránila. ,,Ale i přes to mi je osmnáct. Je to Aprilina schopnost, dokáže brát nebo dávat věk. Proto z nás už nejsou staříkové." Finn otevřel pusu, neschopen slova. Dívka se usmála, ale nic neříkala, aby ho ještě chvíli nechala v onom údivu.
,,To jsem vědět nepotřeboval," hlesl ,,teď se budu bát, abych vám omylem nezlomil kosti v těle při zatřesení si rukou, když jste tak staří." Oba se tomu naráz zasmáli tak moc, až se svalili na zem.