Dark Sea - Vlny času

38. Pointa přátelství.

Dva dny po úspěšném zničení doktorčiny základny, se všichni, včetně pirátů sešli nad Simonovým hrobem
Katherine se musela vrátit v čase, zpět do středověku za její mořskou rodinou, kde jim vrátila vzpomínky na ni i na Jakea, a zasvětila je do světa magie. Popravdě jim řekla kdo byl Simon, co způsobil, proč je tehdy, roku 1512 poslal přinést to malé nezbedné dítě, a jak zemřel. Ze začátku dívce nevěřili ani slovo, už když se zmínila o kouzlech se začali pochybovačně usmívat. Až poté, co jim ukázala jak dobře dokáže z klidné vody vytvořit obří vlnu, a jak stejně snadno může kýbl s vodou proměnit na žirafu, pomalu ale jistě jí vše uvěřili.
A když je zavedla do Historie, nestačil jim zrak, natož dech. Neznámé stromy a květiny zaujaly hlavně Thomase, který si vše pokoušel zapsat, zato oranžová voda zajímala většinu ostatních. Také nad jemným jiskřením z cesty, pár nevěřícně kroutilo hlavou. Skoro vše v onom světě bylo fascinující, obyčejný smrtelník by to nazval 'nadpřirozené', nebo 'fantasy blábol'. Ale mohu vás ujistit, kdybyste onu prapodivnou říši zahlédli na vlastní oči, nebudete chtít odejít.

A tak společně, bok po boku stáli přátelé i neznámí, tiše truchlili nad obrovskou ztrátou, a čekali na posledního člena.
Katherine přišla v černých, po kolena dlouhých šatech, v pase utáhlé černým tenkým páskem, a přes sebe měla přehozený černý kabát, který patříval Simonovi. Pohlédnout na ni takto byl nezvyk, v černém běžně nechodila, ovšem vypadala nádherně, jako ztělesnění anděla.
Anděla smrti.
,,Nechal tu pro nás dopis," předstoupila před hrob a smutně se na ostatní usmála. Nebyl to její klasický smích, plný naděje a štěstí. Vyjadřoval smutek ze ztráty, slovy nevyjádřitelnou lítost. Odkašlala si, načež rozbalila popsaný pergamen.
,,Jestli mé psaní čtete, znamená to, že jsem zemřel. Zapisuji tato slova, teď, když vím plány Olivie Songové, chvíli před mou smrtí. Katherine, prosím věř mi, jiný konec to nemělo. Nemohl jsem Nathana od tvého těla oddělit, museli jste být spojení jistým, opravdu silným zaklínadlem, které se mně nepovedlo zrušit. Byly jen jediné dva způsoby, zabít tě, či být zabit. Jistě víš, co jsem si zvolil. Ovšem těsně před mým úmrtím jsem do tebe umístil všechnu mou sílu, aby ses mohla osvobodit a zachránit ostatní před Olivií. Věřím ti, neboť Nathana šlo vypudit pouze zevnitř, tudíž tebou samotnou.
Ale nemusíš být smutná, učinila jsi mne šťastným, šťastnějším než kdy dřív. Jen kvůli tobě můj život dával smysl. Jsem stár miliony let, a až poslední etapa mého života ve mě vzbudila tu skutečnou radost. Hlavně, jak se říká - opravdový mág nikdy nezemře. Jeho tělo se může rozložit na miliony částeček, avšak mysl zůstane nepoškozeně na tomto světě, navždy bude ochraňovat své blízké. Takže se neboj, budu stále při tobě, i po své smrti.
Také, málem bych to zapomněl. Tvé narozeniny jsme nikdy neslavili, i když už pěknou řádku let mám pro tebe připravený dárek, zakotvený poblíž jednoho vchodu do Historie. Na tvé sedmnácté narozeniny jsme také zapomněli, takže ještě dosti opožděně, všechno nejlepší! " Dívka se odmlčela, se slzami v očích se podívala na kapitána, Simonova syna. Souhlasně přikrývl, také se mu oči leskly slzami. Je to vůbec možné? Ptala se Katherine sama sebe, nikdy předtím neviděla kapitána takto naměkko.
Světlovláska se čtením pokračovala dál, každé slovo četla procítěně a s největší láskou, jakou mohla. Dopis byl opravdu obsáhlý, Simon se rozepsal o každém jak z Historie, tak z pirátů. Každý z nich si v jeho srdci právoplatně zasloužil místo, které už nešlo vyjmout. ,,Historia - je to nádherné místo pro odpočinek, ale je to také místo, kde se děti můžou zdokonalit ve svých schopnostech, najít nové přátele, zažít spoustu dobrodružství, které jinde nezažijí. Proto bych byl rád, kdyby 'Simonova škola magie' nezanikla. Lidé potřebují magii, ať už si to uvědomují, nebo ne.
Kdybych tě, Katherine znal jen o něco méně, s klidným srdcem bych to svěřil tobě. Jenže já tě znám, možná si to nemyslíš, ale jsi stejná jako před lety, kdy jsi se chodit a mluvit, neposedíš na jednom místě. Z toho důvodu si myslím, že by pro tebe nebylo vhodné vést Historii. Jistě bys to zvládla, o tom nepochybuji, jen potřebuješ volnost pohybu, kterou si určuješ pouze ty sama.
Evelyn, ty jsi vždy hledala domov. Pamatuji si, jak když jsi nastoupila, v té době ti mohlo být čtrnáct, ptala jsi se mě, jestli Historiu můžeš považovat za domov. A já ti vždy odpověděl totéž; domov můžeš mít kdekoliv, kde si ho uděláš. Ovšem ten pravý domov je tam, kde máš přátele. Proto bych byl rád, kdyby jsi to byla ty, která se postará o studenty a vytvoří tak domov všem, kteří ho budou potřebovat. To je pointa přátelství, dát pocit domova druhým." Katherine se porozhlédla po ostatních, všichni stáli na místě, se sklíčenými pohledy hledali alespoň malou útěchu na dívčině tváři.
Simon měl pravdu, domov je tam, Kde jsou přátelé. Postupně si to začali uvědomovat, jaké měli štěstí, neboť spousta z lidí, stojících kolem Simonova hrobu, ať už mág či pirát, o rodinu už dávno přišli, ovšem díky Simonovi nalezli novou. A i když si to ani tolik neuvědomoval, dal dohromady spoustu lidí, z kterých se postupně stala rodina.
,,Vzpomínám si, jak jsem Simonovi jednou řekla tati," světlovláska odložila pergamen a započala svůj projev. Pár pirátů se zasmálo, moc dobře si onu událost pamatovali. ,,On mi na to nic neřekl, jen mě posadil na zem a odešel. Byla jsem zmatené, pěti, né-li šesti leté dítě, které prostě nemůže pochopit, co udělalo špatně. Dva dny se mnou nemluvil, až ten třetí den za mnou přišel a vysvětlil mi, jak se věci mají. 'Katherine, já nejsem tvůj táta. Já jsem jednoduše Simon, nic víc, nic míň.' Viděla jsem na něm, jak je rozrušený, zřejmě na něco takového nebyl vůbec připravený. Ovšem v té době mě to absolutně nezajímalo, a když mě neslyšel, tajně jsem mu říkala otčín. Nikdy to nezjistil, bylo to jedno z mých největších tajemství.
Ale co jsem chtěla říct, bylo jedno kolikrát počůrala čerstvě vytřenou podlahu, kolikrát ho pocákala mořskou vodou, až byl na kost mokrý, nikdy se na mě nehněval. Nikdy. A to mu nezapomenu, navždy bude v mém srdci." Ruku s rudou růží zdvihla do výše, v čemž ji ostatní následovali.
Růže vyletěly do vzduchu, kde se spletli dohromady. Vzniklý stromek zasadili hned vedle hrobu, na Simonovu památku.

Týden po pohřbu

,,Kam mě to vedeš?" Smála se Katherine, se zavázanýma očima. Opustili Historiu, aby jí Jake mohl ukázat dar od Simona. Věděl kde ho ukrývá, ono místo měl pevně zakreslené v paměti. ,,Ještě kousek," nabádal ji, aby následovala jeho hlas.
,,A, můžeš." Zezadu dívce sundal šátek, který měla obvázaný okolo hlavy a odstoupil krok od ní, nejspíše aby měla dostatek prostoru. Katherine vydechla úžasem, něco takového neočekávala. Před ní stála velká, zbrusu nová loď připravená jen pro ni. ,,Ztratila jsem slova, je to.. dokonalý!" Skočila Jakeovi okolo krku a pevně ho obejmula. ,,Škoda že Simon už nevidí tvou reakci. Plánoval to roky." Chmurně se pousmál. ,,Vždyť víš co nám psal, je stále s náma, hlídá nás na každém kroku. Určitě se teď raduje s námi."
Za onu krátkou dobu kdy Jake poprvé přišel do Historie, se mezi nimi jejich vztah hodně změnil. Stali se z nich přátele, opravdu dobří přátelé. ,,Má ta loď nějaké jméno?" Jake zavrtěl hlavou, Simon ho vždy chtěl nechat vybrat ji.
Světlovláska se zamyslela, avšak když znova pohlédla na hocha, stojícího před ní, ztratila se v jeho očích. Až když tam stáli naproti sobě jí došlo, jak temné oči má, nikdy předtím se na ně takto nesoustředila. Jake si jejího pohledu všiml, ovšem neucouvl, jak bylo jeho zvykem, stál jak přikovaný k zemi. Dívka byla více než o hlavu menší, proto se musel malinko sklonit, aby si viděli do očí. Odehrávalo se něco velice divného a neobvyklého, kdy se dva tehdejší rivalové stanou přáteli, možná něčím více. Oboum jim došlo, jak jim na tom druhém záleží. Vždy to tak bylo, i když si to nechtěli připustit. Čela měli přiložené k sobě, nosy se dotýkali.
,,Dark Sea! Její jméno bude Dark Sea!" Vyhrkla Katherine znenadání, až Jake sebou trhl a svalil se na zem. Katherine propukla v záchvat smíchu a netrvalo dlouho, když se složila hned vedle Jakea, do jemné zelené trávy, kde společně pozorovali mraky.
To ještě oba byli tak šťastní jak se dalo, netušili co jejich přátelský vztah čeká.

The end.