,,Jak to myslíš? Nejsem tam já?" Přerušila ho. Ovšem Tommy stále zamyšleně hleděl kamsi do dálky, přičemž se snažil svou mysl napojit na nějakého z pirátů. Ale zdálo se, že tam nic nebylo. Žádné vzpomínky, jako by si opravdu nic nepamatovai. Pouze prázdnota. Nic takového nikdy ještě neviděl, člověk nemohl existovat bez vzpomínek. Vždy byly něčím, nebo někým potlačeny, takže si je dotyčný nemohl vybavit, avšak piráti na které narazili neměli ani jeden záblesk vzpomínky, byť jen maličký.
,,Ne, to ne. Teda, jo, ale nemyslel jsem to tak. Prostě.. prostě jaksi.. nemají žádný vzpomínky. Což úplně nedává smysl, měli by si pamatovat alespoň něco. Každý člověk si musí něco pamatovat. A kam se vytratily věci co se udály před chvílí? Ty by si určitě pamatovat měli, tohle to není normální. Vždyť by si pak nepamatovali ani na sami sebe, natož na někoho druhého.. Katherine, kdo jsou zač? Já se jich bojím.." rozklepal se drobný kluk při slovech, která říkal.
Nejspíše to pro něj bylo až příliš nepředstavitelné že někdo neměl žádné vzpomínky a přesto si něco pamatoval, narozdíl od Katherine, která tomu stále nijak moc nerozuměla. Když ale zapřemýšlela a zapojila mozek, trošku ji to také vyděsilo. ,,A myslíš že by to šlo nějak, jakkoliv navrátit?" Uklidnila se nádechem a výdechem s příslibem, že ať odpověď bude jakákoliv, nerozhodne se tu paměť z pirátů vlastnoručně vymlátit.
Mezitím dopluli přímo k pirátské lodi, ale přestože se Mořská nemoc pohupovala ihned vedle, přes tmu která zahalila okolí Finn sotva viděl na konec jejich paluby, natož aby zaznamenával obličeje a rysy těch mužů. Co nejrychleji doběhl za Katherine, neboť si všiml že na něj většina hledí a prohlíží si ho. ,,Dorazili jsme. Jestli teď chceš přestoupit k nim.. klidně, ale až se ti přestane líbit v jejich starých a smradlavých postelích," zamyslel se. ,,Tak máš smůlu, tady žádný vyhřátý peřiny nenajdeš. A,.. a jestli se ti zachce po našem lahodnym jídle, tak na to můžeš rovnou zapomenout, protože pro nás v tu chvíli budeš jako cizí. Víš co? Radši si všechno jídlo vezmu k sobě, aby ho v noci ještě nepřišli vzít, to by taky byla pohroma." Až trochu naštvaně pohodil rukama, přičemž jednou rukou trefil stěnu. Opět. ,,Neboj se, přes noc budu zůstávat tady," okamžitě ho začala Katherine uklidňovat, nepotřebovala mít jistý spory s piráty a do toho rozzuřrného Finna na palubě. To by nevěstilo nic dobrého. ,,Ale nejspíš to budu chvíli střídat. Potřebuju od nich zjistit víc. A pokud jim paměť nevrátíme, aspoň nás zavedou za Simonem. Proč jim vlastně nevrátil paměť on? Co když na mě taky zapomněl?" Zatřásla hlavou aby se těchto myšlenek zbavila a podívala se na Tommyho. Finn stál za ní, úplně přesně nechápal o čem to mluví a tak se raději vypařil dříve, než po něm někdo bude něco chtít.
,,Když teď poplujeme s nimi, pokusím se aspoň nalézt vzpomínky. Ale nic neslibuji." Katherine pokývala hlavou, vyběhla ven, do temné noci bez hvězd, skočila do klidného moře a než se nadála, stála na druhé palubě, plné pirátů. Tentokrát si jí nikdo nijak zvlášť nevšímal, pár jich pouze pootočilo hlavu a poté se vrátili ke svým činnostem. Jediný kapitán se na ni zářivě usmíval, až se mu několik vrásek na tváři prohloubilo. ,,Jsme připraveni. Cesta potrvá týdny, takže se určitě cestou stavíme v nějakým městečku a pokud vám to nebude vadit, my si tam něco nakradem. Vy si klidně něco kupte, to už mi je šumák." Založil si ruce na prsou a čekal na dívčinu odpověď. Katherine si odfoukla vlasy z obličeje, přičemž jí došlo, že je vlastně stále celá mokrá. Nechtěla ani přemýšlet nad tím, jak musí vypadat když tam tak stála na kraji lodi, obklopena piráty, celá od mořské slané vody. Ušklíbla se sama pro sebe. ,,Ne, vadit nám to rozhodně nebude. Můžu se tu po vaší lodi projít?" Zeptala se stále s úsměvem, což s kapitánem trošku trhlo. Katherine si toho všimla, ale momentálně byla natěšená na průzkum lodi, a navíc se jí to jednoduše nechtělo v tu chvíli řešit. Kapitán zamumlal něco v odpověď, a i když mu Katherine vpodstatě nerozuměla, vyrazila na průzkum, zda-li jsou věci stále stejné, či se změnily.
Kapitán zamířil přímou čarou ke svému oblíbenému křeslu, na které usedal každou chvíli. Vzal si do ruky zápisník, který jeho chlapi našli někde pod hromadou věcí. Moc z něj nepobral, jelikož neuměl číst, ale měl štěstí že ten, jemuž onen deník patřil, uměl celkem dobře kreslit. Už měsíce si lámal hlavu s tím, koho deník mohl být, ale stále na nic nepřišel. Možná někomu jednoduše vypadl když na loď nastoupil, nebo ho tam někdo dál záměrně.
Znovu prolistoval zápisky, přičemž přemýšlel o úsměvu té dívky, který v něm vyvolal něco zvláštního. Měl pocit, že přesně takový úsměv už někdy viděl, někdy hodně dávno, ale za Boha si nemohl vzpomenut. I samotná dívka se mu zdála poněkud podvědomá, ovšem když se snažil rozpomenout, vše měl někde v mlze. Možná se mu to jenom zdá, třeba si ji s někým plete nebo ji nikdy předtím neviděl, jen měl divný pocit. Proč by ji tu ale jinak nechával? Něco mu říkalo že ta dívka bude něčím určitě důležitá, ovšem zatím nepřišel na to, čím. Možná by si o tom měl promluvit s Thomasem, ten by o tom mohl něco vědět.
ČTEŠ
Dark Sea - Vlny času
Fantasía-Druhá část příběhu Dark Sea- Spokojeně si sedly do jedné z kuchyní, a jen si povídaly. I přes to, že si neměly co říct a jejich řeč byla zasekávaná, Katherine si po dlouhé době připadala v bezpečí. Zavrtěla se na měkkém polštáři a usrkla z šálku ka...
