Yelloween~Síla Magie

První den školy

Po předešlém dnu byla v šoku. Hlavou se ji honila spousta myšlenek ,co bude dál. Komu vůbec teď patří?
Jen sama sobě.
Vstala z postele,celou noc nespala,ale spánek ji ani trochu nechyběl. Byla celá nervózní z nástupu do školy. Popadla batoh a zamkla za sebou pokoj. Po chodbách internátu už chodili ostatní studenti, ale mezi ně nezapadala. Vyšla z internátu před budovu školy. Před školou kolem zábradlí už tábořili studenti z vyšších ročníků. Kira byla poprvé mezi tolika lidmi sama. Snažila se neupoutat pozornost, ale skrýt své malé ploché tělo bylo těžké.
"Tohle není školka!" zakřičel kluk u zábradlí a jeho banda se rozesmála.
Všichni se ohlédli, co se děje a začali se připojovat k posmívání. Kira zarazila pohled do země a vstoupila do školy. Po chodbě byl houf studentů a Kira se bála, aby ji nezašlápli. Hledala svojí skříňku. Když ji uviděla chtěla jít naproti ní, ale někdo ji chytil rameno a otočil k sobě. Byl to ten kluk, co na ní řval.
"Ale, ale,"ušklebil se,"Někdo se nám tu ztratil. Kolikrát ti mám vysvětlovat,že tohle není školka pro mimina, jako seš ty!" zvýšil hlas, který se ozýval po celé chodbě. Pobíhající studenti zpomalili, konverzace přerušily a pohledy směřovali na ně.
"Martine? Co tu děláš?" ozval se hlas ředitele,"Vezmi s sebou Jacka a Zacka a běžte připravit slavnostní přivítání v aule." Martin pustil Kiru a výhružně ji ukázal prstem. Nervozita stoupala. Jack se Zackem ji podvrtli nohu a spadla na podlahu. Všichni se zasmáli a znovu se vrátili ke svým povinnostem. Kira si stoupla a šla ke skříňce. Odemkla ji a vzala si učebnice. Po chvíli zazvonilo a studenti zmizeli ve třídách, jen ona zůstala na chodbě. Má být ve třídě A-1, a proto se ji vyšla hledat. V prvním patře byly učebny chemie, fyziky, biologie a učebny pro zájmové kroužky. Zašla do druhého patra, kde už byly třídy. Hledala ceduli A-1 dokud ji nezahlédla na konci chodby. Rychle běžela, protože uslyšela blížící se kroky. Otevřela dveře a pohledy z učitele přeskočily na Kiru. "Pardon. Jsem tu první den a ztratila jsem se."
"Posaď se." řekla učitelka a ukázala ji volnou lavici.
"Třído, chci vám představit novou žákyni a vaší novou spolužačku," ukázala na Kiru ať si stoupne před tabuli. "Představ se nám."
Kira nervózně polkla. "Jmenuji se Kira Alexejev, pocházím z Ukrajiny, je mi 14 let." Třída se podivila nad jejím věkem. "Kira je velmi inteligentní, proto jsme ji mile rádi přivítali k nám na školu," vysvětlila učitelka třídě. "Kiro, děkuji za tvé představení a běž si zpátky sednout."
Kira se celá klepala. Měla pocit, že to zkazila. Co si o ní teď pomyslí? Zjistí,že lže?
"Za chvíli začne slavnostní přivítání studentů v aule, proto chci poděkovat všem, co se podíleli na její přípravě." poděkovala učitelka a studenti na souhlas přikývli.
Kira hlas učitelky nevnímala a raději zkoumala třídu, žáky. Bylo jich ve třídě 22.
Nakonec se všichni začali zvedat ze židlí a šli naproti dveřím. Kira se zařadila mezi ně a kličkovali po chodbách, dokud nepřišli do auly. Třída si sedla do dvou řad a na Kiru zbylo místo na kraji. Když se usadili všechny třídy, ředitel vstoupil na pódium a začal říkat svůj proslov. Když skončil, požádal nové studenty, aby vstoupily na pódium a představily se. Po několika minutách přišla na řadu Kira. Ospalé hlavy se znovu narovnaly a chtěli si poslechnout příběh od někoho, kdo by sem správně nepatřil.
Kira vstoupila ke stolku a rozhlížela se na studenty.
"Jmenuji se Kira Alexejev," začala,"Pocházím z Ukrajiny," studenty to zaujalo a jako by je to zajímalo, nastražili více uši. "Zuří tam válka a babička nechtěla, abych tam žila, proto mě poslala sem," zalhala, ale publikum ji to sežralo. "Je mi 14 let i když ani na takový věk nevypadám-"
"- No to teda fakt nevypadáš!" zvolal student z publika.
"Vrať se zpátky!"řvali další. Další hlasy se připojovali a Kira nervózněla, čím dál více. Zapojila telepatii a zaměřila se na jednoho studenta. Byl to Martin. Chtěla po dlouhé době zkusit, zda-li umí telepatii. Narovnala se a nadechla a zaměřila pohled na něj. Martin se divil, proč se na něj tak dívá. Z jejího pohledu začal být nervózní. Najednou to Kira začala cítit: "Proč na mě tak kouká? Pak ji zbiju.."
Kira se té myšlenky lekla. Prolétla očima na další pohledy: "Co tu chce? Patří na základku. My tu takový blbky nechceme!"
Kira odstoupila od mikrofonu. Byla celá nervózní a všude slyšela všechny pomluvy. Mikrofon z její nervozity začal pískat, ale Kira už utíkala pryč z auly. Studenti se divili, co se děje. Mikrofon pískal čím dál tím více, až si začali všichni zacpávat uši. Když Kira byla mimo aulu, pískání ustalo.
Učitelé běželi za Kirou. Dali rozchod studentům do tříd. Kira seděla před školou na schodech a lokty si opírala o kolena a hlavu si držela ve dlaních. Přišla za ní třídní učitelka.
"Něco se stalo, Kiro?"
Kira neodpovídala.
"Chápu tvoji nervozitu, je to tvůj první školní den,"
"Já jsem v pořádku,"ujistila ji Kira a přesvědčivě se usmála,"Jen mi začalo být vedro a potřebovala jsem na vzduch."
"Tak to je dobře, ale doufám, že už to nikdy neuděláš."
"Neudělám."přísahala Kira.