Yelloween~Síla Magie

Rodina

Steve, Bucky, Natasha a obě čarodějky týmu Wanda a Kira se bavili u hořícího krbu. Hodiny ubíhaly a všichni se navzájem seznámili a objevili o sobě spoustu nových věcí. Jako například, že Wanda si někdy zahraje na kytaru nebo, že Steve rád chodí do kina na filmy, které za 70 let spánku nestihl.
"Ty hraješ šachy?" ptal se udiveně Steve Buckyho.
"Jo, fakt. Ve třicátým druhým jsem vyhrál i okresní kolo. Ty to opravdu nevíš?" smál se Bucky.
"Tohle o tobě nevím! Jsi můj největší přítel, co tu je se mnou od roku 1923, ale nikdy bych do tebe netypl, že by jsi hrál někdy šachy."
"Ty to nevíš, protože si se vždycky rval před školou a já potajnu hrál šachy."
Oba dva se zasmáli.
"A co ty? Co ráda děláš?" ohlédl se Bucky na Kiru.
Kira chvíli přemýšlela. "No, nikdy jsem pořádně nic nezkusila. Umím jenom mluvit několika jazyky, bojová umění, kouzla, ale jinak něco, co by bylo mým tajným koníčkem, fakt nemám."
"Jenom?" podiví se Natasha, "Myslím, že máš dobrý schopnosti do našeho týmu. Opravdu se hodí."
"Ty jsi nikdy nic nezkoušela?" ptala se Wanda.
"Nemohla jsem. Celý život jsem byla zavřená uvnitř chladné cely, a každý druhý den mě brali do laboratoří a píchali mi různé injekce. Nikdy jsem neviděla civilizaci za branami paláce. Teď to je poprvé, co někde jsem."
Všichni se zarazili. Opravdu si prošla nemilým dětstvím, co ji nikdo nevrátí zpátky.
"A chtěla by jsi někdy něco vyzkoušet?" zeptala se Natasha mile.
Kira se zaculila a řekla: "No, líbí se mi lukostřelba a jízda na koni, a tak bych chtěla zkusit oboje zároveň."
Všichni se zatvářili překvapeně. Znělo to působivě a plné adrenalinu.
"To zní opravdu dobře!" zajásala Natasha.
Kira se na ni usmála a pročesala si prsty vlasy.
"Asi už budu muset jít zpátky do nemocnice..." změnila téma Kira.
"Tam už nemusíš." řekl Steve.
Kira se nechápavě zastavila při odchodu.
"Jak to?"
Steve ji hodil klíčky.
"To jsou klíče od tvého bytu tady v centru."
Kira stuhla nadšením a nevěděla, co říct.
"Já tu bydlím?"
"No jasně." odpověděla ji vesele Natasha.
"Klidně ti ten byt ukážeme." přidala se Wanda.
Kira přikývla a skupina ji šla doprovodit k jejímu apartmá. Šli prostornou prázdnou chodbou.
"Tady je dámské oddělení k ubytování a na druhé straně jsou chlapy." ukázala pažemi Natasha.
"Tady bydlím já a vedle Nat." ukázala na dveře Wanda.
"A tenhle pokoj je prázdný a patří jenom tobě." usmál se Bucky.
Kira na každého hleděla se štěstím v očích. Měla málem slzu na krajíčku. Úsměv byl od ucha k uchu.
Vzala klíčky, prohlédla si je a vložila do dveří. Otočila s ním a dveře se odemkly.
Kiru oslnil západ slunce, který byl přímo proti bytu. Prosklená stěna vypouštěla do bytu krásný oranžový svit.
Byl to byt podobný větší garzonce. Místnost byla oblouková a u prosklené stěny visely dlouhé tmavé záclony. Napravo od vstupních dveří byla u stěny postel plná polštářů a upletených přikrývek. Vedle ní pak prostorná skříň.
Nalevo zářila menší moderní kuchyňka a jídelní stoleček. Za jídelním stolkem byla pohovka a naproti ní přidělaná televize na stěně. Vedle kuchyně byly dveře do koupelny.
"Tak tohle je naprosto úžasný! Děkuju moc moc mockrát! Jste úžasný." jásala Kira a běžela je všechny obejmout.
"Máš tu krásný výhled na západ slunce a neboj, skla jsou zvenku zatmavená, takže máš dostatečné soukromí od světa." pověděla ji Natasha.
Rozloučili se a odešli. Kira zůstala ohromená bytem a září slunce. Bylo to útulné a prostorné. Procházela se místností a ohmatávala si nábytek. Nakonec si sedla na chlupatý koberec a dívala se na krásné ukončení dne. Slunce pomalu zapadlo a mizelo za korunami stromů za jezerem. Byla to nádherná chvíle.
Ozvalo se zaklepání.
Kira sebou leknutím škubla a otočila se ke dveřím.
Přivřela si oči a instinktem uviděla postavu chlapce za dveřmi.
Byl to Peter. Nic se neděje. Žádné nebezpečí.
Zvedla se a šla mu otevřít.
"Zdravím, Stark mě sem poslal a chtěl jsem tě znovu vidět..."
"Pojď dál." řekla mile.
Peter se rozhlížel po pokoji. Usmíval se. Líbil se mu. Jeho oči se leskly oranžovou září slunce.
Zahleděl se na Kiru.
Dívali se vzájemně na sebe.
"Takže ty jsi taky superhrdina?"
Peter tohle nečekal, ale nakonec pokýval hlavou.
"Jo je to tak, jsem Spiderman.."
Kira spojila své dlaně s jeho a silně ho objala.
Byla proti němu menší, a proto stála na špičkách.
"Nevyrostl si? Už za chvíli budu viset ve vzduchu." zakuňkala mu do ucha. Peter se na to pousmál a pokrčil kolena.
Dlouhé objetí se rozpojilo.
"Tak jak ve škole?" zeptala se Kira a šla si sednout ke stolu. Peter si sedl naproti ní.
"Jde to. Sice jsme díky tobě měli pár dní volna, kvůli opravě chodby, ale jinak je všechno stejný. Martin a spol jsou v nemocnici i učitelka už prý jenom s modřinami a nějakými zlomeninami, ale alespoň máme supl, takže se moc neučíme."
Kira s mrknutím pohleděla do čistého bílého stolu.
"A jak ty? Jak to zvládáš?"
"No, abych řekla pravdu, za těch pár dní se toho stalo opravdu až moc. Prošla jsem si několik nemocnic a doufám, že se do žádný z nich už nevrátím.... Konečně se po několika letech cítím, že někam opravdu patřím. Myslím, že tohle je moje rodina a chci tu zůstat, jenže jestli mi najdou rodiče, budu muset tohle místo opustit a to nechci. Je to tady nádherné..."
"Stark už na tom pracuje. Myslím, že má zatím 47 % za sebou. Výsledky budou určitě zítra. Ale jestli najdou tvé rodiče, budu se klidně za tebe prosit, aby jsi neodešla." usmál se Peter.
Kira kývala hlavou.
"Zůstaneš tu se mnou přes noc, prosím? Nechci tu být sama.."
"Určitě, jenom zavolám May, že mám noční stáž."