Yelloween~Síla Magie

Podpora

Kira doběhla celá rozklepaná do pokoje, rychle zabouchla a zamkla. Byla celá vystrašená. Zhroutila se do postele. Špatně se jí polykalo. Cítila bolest na tváři. Cítila elektrické šimrání po těle. Proč tu musí být? Je to její nová zkouška do života? Dostane mě odsud někdo?

Další ráno dříve vstala, aby nikoho nepotkala na chodbě internátu. Šla dříve do školy. Škola byla ještě zamčená a tak postávala u zábradlí školy. Už začali jezdit auta se svými studenty. Dveře se odemkly a Kira vstoupila dovnitř. Chodba byla prázdná a měla více než třičtvrtě hodiny volno. Zanesla si věci do třídy a připravila se na hodinu. Seděla sama ve třídě a neměla co dělat. Vyšla tedy na chodbu.
"Ach, Kiro," zvolal z dáli ředitel,"Potřebuju s tebou mluvit." Odvedl ji do ředitelny. "Posaď se." ukázal na křeslo a Kira si sedla.
"Nemáš bohužel zaplacené obědy a zaplacené ubytování máš jenom na jeden měsíc..."
"A co s tím mám dělat?"
"Pokud nám někdo do té doby nezaplatí, budeme tě muset vyhodit ze školy a to se i trochu týká tvého chování,"změnil téma ředitel. " Kuchařky si stěžovali, že si rozházela v jídelně stoly, neuklidila po sobě rozbitý tác s jídlem a ještě si s rozbitým talířem házela po studentech...to se mi opravdu nelíbí."
"Ale to začali oni!"
"Nežaluj, prosím tebe, takhle si to akorát zhoršuješ."
"Tak to se teda moc omlouvám," řekla otráveným tónem.
"Jsi v podmínce. Tak se snaž. Děkuji. Támhle jsou dveře." skončil ředitel a Kira odešla a silně zabouchla dveře.
"Upss.."uvědomila si a raději zmizela v dáli chodby.
Martin s Jackem a Zackem šli nahněvaně za Kirou. To, co se jim včera stalo, nedokázali pochopit, jak se to stalo. Kira si vyndávala ze skříňky učebnice. Martin si ji odstrčil a přitiskl ke skříňce.
"Co to mělo znamenat?!" křikl na ni.
"Nechápu o co ti jde?"
"Jsi v podmínce, takže si dávej bacha, děvenko...jinak skončíš v kaluži vlastní krve."pohrozil ji.
"Aby si neskončil ty!"
"No jasný, malá a slabá mi vyhrožuje," zasmál se hlasitě Martin s jeho partou.
"Aby ses nedivil." ušklíbla se Kira.  Nevěděl, že skrývala v rukávu tajný eso. Vyvrtala se z jeho úchytu a odcházela pryč.
"Ještě to neskončilo!" volal z dálky na ni. Kira jenom obrátila oči v sloup.
"Ty se jich nebojíš?"zeptal se chlapec.
"Jednou jim to vrátím," potvrdila Kira.
"Jsem Peter Parker,"řekl s úsměvem a podal jí ruku. "Tohle je Ned Leeds,"
"Ahoj," zvolal vesele obtloustlý asiat.
Kira se usmála na pozdrav.
"Všiml jsem si,že si byla v ředitelně. Co se stalo?"ptal se Peter.
"Jsem v podmínce- nemám zaplacené obědy a ubytování jen na jeden měsíc. A k tomu mi dával za vinu nepořádek v jídelně..."
"To chápu, ředitel je Martina příbuzný, takže se nedivím,že ho kryje."
"Tak už to zapadá do sebe. Učitelé si nebudou stěžovat, že mě Martin šikanuje, aby je náhodou ředitel nevyhodil. Ale já to nějak zvládnu."
"Nemáš moc přízvuk, že by jsi pocházela z Ukrajiny." vložil se do rozhovoru Ned.
"Eh, často jsme spíš mluvili anglicky," zasmála se nervózně.
"Ty tam máš rodiče?"
"Bydlela jsem tam u babičky...o rodičích jsem dlouho neslyšela.."
"Aha tak to jo a nechtěla by jsi jít dneska s náma do města? Třeba na burger, cokoliv."
"To bohužel nemůžu, ale děkuju."
Kira se na Petera sladce usmála. Zrovna zazvonilo a šli spolu do třídy.

Po hodině byl tělocvik. Ten zvládla na výbornou a každého překvapila, jakou má sílu.
"Tolik kliků, bych nedal!" obdivoval Kiru Ned.
"To nic není.."pronesla stydlivě Kira.
"Ty někam chodíš posilovat?"zajímal se Peter.
"Eh, občas si zacvičím doma."
nervózněla Kira.
"Tak jo, my jdeme na kroužek elektromechaniky. Tak hezký den!" popřál Peter a oba dva odešli. Kira zůstala sama. Celý den, co se bavili, zapomněla na Martina. Ale jakmile odešli, už se na scénu blížil Martin.
"Tak ty máš kamarády, jo?"posmíval se.
"Nech mě prosím na pokoji. Děkuju." odsekla Kira a chtěla ho obejít.
Martin ji chytil za kapucu a vyrval ji ze zad batoh.
"Tak se podíváme, co tu máme..."a začal se hrabat v batohu.
"Hele! Peněženka! Tak to si nechám. Kolik v ní je?" Martin přepočítával bankovky.
"Osmdesát dolarů! To jde, na, kluci tady máte,"a Martin rozdal peníze jeho poskokům.
"Vrať mi je zpátky!"křičela na něj Kira.
"Teď jsou moje, máš smůlu!" vysmíval se jí do obličeje. Kira mu za to vlepila facku. Martin nečekaně promnul čelist.
"Takže ty takhle jo?" řekl naštvaně a ohrnoval si rukávy. Kývl na Jacka a Zacka a ohrnuli si rukávy také.
Kira pomalinku před nimi ustupovala. Martin napřáhl pěst a trefil ji do obličeje. Kira okamžitě padla na zem. Začala chvílemi vidět rozmazaně. Točila se jí hlava a snažila se zvednout. Země jakoby se kolem ní  houpala. Vletěla další rána pěstí. Kira se už nedokázala zvednout. Cítila proud krve z nosu. Když na ně pohlédla, začali ji silně kopat. Kira každým úderem byla slabší a slabší až nakonec  údery odcházely, černota přicházela a zvuky mizely pryč. Ležela nehybně na podlaze uprostřed chodby. Parta chlapců přestala a odešla. Kira teď opravdu ležela v kaluži vlastní krve.