Yelloween~Síla Magie

Boj

"Nesmíš to zapojovat do pluska, ale do mínus!"hádali se Ned s Peterem po skončení kroužku.
"Jo,jo,já vím, už mi to říkáš po několikátý." říkal Peter a zabočovali za roh chodby. Najednou to uviděli. Malé schoulené tělo. Okamžitě se za ním rozběhli.
"To je Kira!"zalekl se Ned.
Peter si k ní rychle klekl a rozhlížel se ustaraně kolem. Kolem ní byla krev a na obličeji měla monokla. Nebylo čím ji pomoc a tak ji Peter vzal do náruče a běželi na školní ošetřovnu. Zazvonil zvonek a ze tříd vycházeli studenti. Hned je zaujala dvojice chlapců, jak jeden z nich drží zmlácenou dívku. 
Když doběhli k ošetřovně, Ned vyrazil dveře.
"Co to děláte?" podivila se výhružně sestřička. Když uviděla Kiru, hned pochopila, co se děje.
"Položte mi ji sem," a ukázala na lůžko.
"To chce do nemocnice. Tohle je vážné." podotkla sestřička a ohrnovala ji rukávy. Na rukách měla plno modřin. To samé udělala u kotníků, ale tam místo modřiny uviděla něco jiného.
"Co to je?" vyděšeně se podivila. Peter s Nedem přistoupili blíže a podívali se, co je to za náramek.
"To je elektrický náramek."udivil se Peter.
"Ale proč ho má?" ptala se sestřička.
"Nejspíš nemůže na nějaká místa. Proto nejspíš s námi nechtěla jít do města."připomněl Ned.
"Slyšela jsem, že Martin dostal elektrický šok, když byl u brány školy s Kirou."
"Tak to má na pozemek školy. Teď nemůžeme řešit proč ho má, ale hlavně jí ho musíme sundat!" řekl Peter a rychle se pustili do šroubování náramku. Sestřička jim posluhovala s nářadím. Po několika minutách se náramek otevřel a přestal svítit. V tu chvíli Kira ztratila svou lokaci. Už jí nemohou najít. Peter ji sundal náramek z kotníku a uviděl po náramku vytlačený důlek. Bylo tam spousta žilek, které vystouply po elektrickém výboji.
"Tohle bude mezi námi, ano?"prosil o respekt sestřičku.
"Ano, doktorské tajemství.." přikývla sestra. Popadla telefon a zavolala do nemocnice. U ošetřovny už slídilo několik zvědavců a objevili se tam i někteří učitelé. Po chvíli přijela záchranka. Po chodbě jeli lékárníci s vozítkem. Studenti vytvořili cestu pro průjezd. Peter vzal znovu Kiru do náruče a vyšel s ní ven z ošetřovny a položil na vozítko. V dálce to všechno sledoval i Martin. Lékárníci ji dávali dýchací masku a připevnili ji k vozítku. Nebyl to den jako každý jiný. Lékárníci odjížděli z chodby ven do dodávky. Všichni studenti si mezi sebou šeptali, jaký je to chudák a kdo jí to jenom udělal. Peter s Nedem dostali několik poděkování za jejich starost a pomoc v nouzi. Peter byl z toho všeho v šoku. Díval se na mizející vozík, dokud se nezavřely dveře. Uviděl za davem lidí Martina. Byl z toho špatný a možná ho to i mrzelo.
Jak ho Peter uviděl, věděl,že to byl zrovna on, kdo se na tom podílel. Naštvaně k němu došel.
"Co jsi to udělal?" vyčítal mu Peter.
"Nevěděl jsem,že to takhle dopadne..."
"Proč to vůbec děláš? Dovolovat si na mladší holku. Holky se nemlátí a ty jsi jenom zbabělec!"
Martin neměl co říct a radši odešel.

Po škole šel Peter domů. Šel s ním i Ned, ale Peter neměl náladu ho brát k sobě na návštěvu.
"Tak čau.." rozloučili se.
Peter odešel do bytu.
"May? Jsem doma!" oznámil svůj příchod tetě.
"Ahoj!"řekla dlouze teta May,"Co bylo ve škole?"
"No šlo to, ale do tý doby, než jeden nejmenovaný kluk zmlátil mladší holku do bezvědomí. Teď je v nemocnici."vyčítal si Peter, že nebyla celou dobu s ním.
"Pane bože!" vyjekla May,"To je ale hulvát!" a objala smutného Petera.
"Snažil jsem se jí pomoct..."
"Petere,"začala May ho utišovat,"Udělal si vše co jsi mohl, pomohl si ji i tak, nebuď z toho smutný..."
"Já nejsem smutný, jen mi vadí, že jí takhle ubližují..."
"Víš co? Půjdeme ji navštívit do nemocnice. Co na to říkáš?"
"To bychom mohli."a usmál se na May nadějněji.
"A v jaký je nemocnici?"ptala se May.
"No... myslím že v Lincolnově nemocnici..."nebyl si jistý Peter.
"No to je jedno, objedeme to a pokusíme se ji najít."navrhla May.

Odešli z bytu a zastavili se v obchodě a koupili bonboniéru. Naskočili do auta a jeli vzhůru do nemocnice.
Po pár kilometrech a blouděním městem se dostali k nemocnici.
Přišli k recepci a ptali se na Kiru.
"Dobrý den,"začala May,"není tu ubytovaná-" May nevěděla, za kým vlastně jedou.
"Kira Alexejev," poradil Peter.
Paní u recepce začala klikat do klávesnice a myší přejela po monitoru.
"Ano, je tu. Ve druhém patře, na pravém křídle v pokoji 207."
"Dobře, děkujeme." a odešli se svést do výtahu.
Když přijeli do druhého patra, hledali pravé křídlo. Po chvilkách bloudění objevili i pokoj 207.
"Nejsem si jistý, jestli je mám otevřít.."nervózněl Peter.
"Ukaž,"a odstrčila ho od dveří,"Jen zaklepeme a vejdeme dovnitř." May to provedla a vešli do pokoje. Trefili správný pokoj. Kira stále nehnutě ležela na nemocničním lůžku. Přístroje kolem ní pípali a ukazovali tlak a tlukot srdce. Dostala se z nejhoršího.
Do pokoje vešla sestra.
"Jé, dobrý den!"zajásala sestra,"Vy jste příbuzní?"
"To bohužel ne.." zavrtěla hlavou May a sestřičce zmizel úsměv z tváře.
"Máme problém, že nemůžeme nikomu z příbuzných zavolat.. jako kdyby nikoho neměla... a vy ji odkud znáte?"
"Je to moje spolužačka."řekl Peter.
"A zachránil ji," namítla hrdě May.
"A nikoho z její rodiny asi neznáte co?"ptala se beznadějně sestra a May s Peterem jen zakroutili hlavou.
"No tak nic... bohužel tu už nemůžete být. Takové návštěvy povolujeme jen rodinám a příbuzným, ale u recepce se můžete nahlásit a kdyžtak vám zavoláme až se jí udělá lépe." mrkla vesele na Petera a May. May odcházela a Peter nechal na stolečku bonboniéru.