Yelloween~Síla Magie

Zmizet

Kosmická loď přistála. Všichni byli napjatí, bez nálady a vyprovokováni.
"Tak co?" zeptala se Kira, když uviděla ostatní vejít do centra.
"Kameny jsou zničeny." řekl rázně Stark. "Není už žádná šance."
Kiru to velmi zasáhlo jako ostatní. Thor zlostí odletěl pryč a zmizel jim z očí. Carol Danvers se rozhodla pro dárcovskou pomoc různým planetám vesmíru, které tohle neštěstí pohltilo též.
Většina členů šla svou vlastní cestou si odpočinout. V centru na to zbyli jenom Kira, Rhodes, Steve a Natasha.
Rocket s Nebulou zmizeli po galaxii. Stark s Pepper se odstěhovali někam na venkov do srubu u jezera. Tam našli oba dva klid od světa.
Kira se s Rocketem rozloučila a nechala ho s Nebulou odletět jejich kosmickou lodí.
Kira nezvládala to náhlé ticho v ulicích města. Prázdné silnice, nezpívající ptáci, opuštěná hřiště, kde se jen zafoukáním větrem rozhýbou houpačky. Oblohu několik měsíců pokrývaly smutně mračící mraky, které svit slunce nechtěly ani pořádně pustit k dotknutí jediného kvítku pozůstalé květiny.
Rhodes sám procvičoval svou rehabilitaci své míchy a po chodbách centra bylo slyšet jenom cvakání jeho kovového obleku nesoucí na svých nohách. Každým dnem se jeho chůze zlepšovala a tím mu dodávala radost.
Jediná Kira každým dnem ztrácela komunikaci s okolím a se světem. Jednoho dne se proto rozhodla.
Probudila se do temného rána. Vstala z postele a odtáhla kousek záclony a pohleděla na tiše poklidné vlnky jezera. Žádní cvrčkové nebyli slyšet při večerním odchodu slunce. Zpěv ptáků neslyšela několik týdnů. Vždy jejich pískání ji probudilo, ale nikdy si na to nestěžovala. Její život začínal být smutný a nudný.
Podrbala si hlavu a záclonu zase zatáhla a cestu pokračovala do kuchyně. Otevřela spižírnu a vytáhla poloprázdnou krabici cereálií. Popadla láhev mlíka z lednice a misku cereálií zalila. Přisedla si k prázdnému stolu a snídala. Takováhle rána probíhala stejně.
U snídaně ale přemýšlela o jednom důležitém rozhodnutí.
Je správné ho udělat? Pomůže si s tím?
Zasekla se při jednom soustu a rychle se zvedla ze židle. Došla k jedné skříňce a otevírala šuplíky, dokud nenašla ten správný. Vytrhla list papíru, vzala propisku a přemýšlela, co napíše.
Když dopsala dopis, dojedla brzkou snídani a odešla z bytu. Vzala si sebou dopis, který podepsala svým jménem. Otevřela opatrně klubovnu, vešla dovnitř a položila dopis k misce s ovocem. Všichni ostatní zatím spali.
Nejistě se nadechla, naposledy pohlédla na dopis, jestli to ještě nezváží, ale hrdě vztyčila hlavu vzhůru a otočila se směrem k východu.
Potichu našlapovala po chodbě, která tvořila ozvěny z čehokoliv. Seběhla po schodech do suterénu a zastavila se před mohutnými železnými dveřmi. Vzpomínala, jak tu byla naposledy hledat telefonní číslo na Steva. Číselník s pinem blikal červeně na znamení, že je zamknut. Lehce se podívala na dveře, a jak jinak, než že se odemknou. Kira sebejistě vešla dovnitř a mezi dveřmi zkontrolovala čistý vzduch a zabouchla za sebou. Po paměti šla po zatmavené uličce mezi regály s krabicemi. Došla na konec uličky a zahla vpravo. Tady to na ni čeká.
Přišla k zamrznoucí komoře. Seděla na něm vrstva prachu stejně tak i na přístroji vedle ní. Kira sebrala visící hadru za ní a lehce komoru s přístrojem oprášila. Na přístroji zmáčkla nějaký čudlík, který rozsvítil a zapnul desku přístroje a v komoře se rozsvítila žárovka. Zmáčkla další čudlík, který znázorňoval otevření dveří. Dveře komory vypustily vzduch ze škvíry a dveře se uvolnily. Kira vzala madlo a otevřela studenou rakev. Okamžitě na ni vyletěl studený a zároveň osvěžující chlad. Nechala dvířka otevřená a přešla zpátky k přístroji. Nastavila datum zmrznutí na neurčitou dobu, dokud ji sám někdo nepovolá zpátky.
Komora byla úspěšně připravena. Kira si před ní stoupla a nervózně polkla. V krku cítila knedlík trémy a nervozity.
Mám to udělat? ptala se sama sebe. Ještě ráno se tohohle nápadu nijak zvlášť nebála, ale teď? Co když to dopadne špatně? Nebo vůbec, může se něco stát?
Nervózně vydechovala, pomalu nastavovala nohu do komory. Stoupla si do komory, otočila se a vzala madlo dveří. Přivřela si dveře se škvírou o nějakých deseti centimetrech a naposledy se rozmýšlela o vylezení. Tento nápad nakonec vyhodila z hlavy, zabouchla dvířka a hned ucítila stoupající chlad. Chlad do ní bodal jako ostré nože. Proběhlo to v pár vteřinách, ale ten tepelný šok vnímala jako minutu před smrtí.
Bodavý chlad ji zmrazil a uspal. Teď si Kira odpočine a schová se od světa.

Do prázdné klubovny se už v danou ranní hodinu scházeli. Jako první přišel Steve s Natashou a za sebou povzbuzovali Rhodese s chůzí.
Vešli dovnitř a rovnou měli namířeno ke kuchyňské lince si udělat snídani. Natasha šla po dlouhé době s úsměvem na tváři dát vodu na čaj nebo kávu. Rhodes ji šel pomoct a vytáhl z poličky tři hrníčky.
Steve si přišel sednout k ostrůvku, kde byla položena miska s ovocem. Vzal si jablko a uviděl složený papír.
"Kira," řekl Steve, když si přečetl velké písmo na papíře. Jak to řekl, Natasha s Rhodesem se otočili a úsměvy jim s překvapením spadly.
"Co to je?" přišla za ním Natasha a dívala se mu přes jedno rameno. Rhodes se dobelhal za nimi a pozoroval dopis přes jeho druhé rameno.
Steve papír rozložil a nahlas četl.
"Milý, drazí.
Žije se mi v tomhle světě špatně a to určitě i vám. Necítím se ve své kůži a rozhodla jsem se pro jednu věc.
Ve skladišti v suterénu je zamrzávající komora, ve které už jsem jednou absolvovala pár měsíců kvůli Hydře. Udělám to stejně i teď. Nechám se zmrazit na neurčitou dobu kvůli vám, až mě budete potřebovat. Prosím respektujte můj čin. Tahle situace, co probíhá několik měsíců, bude probíhat ještě dlouho. Nevím sice jak dlouho, ale pobyt v takovém světě by mě zničil.
Nebuďte z toho smutní. Mám vás MOC ráda a během mrazivého spánku si vás budu představovat a vzpomínat.
Buďte silní a neztrácejte naději.
Kira"
"Pane bože.."lekla se Natasha.
"My tu máme snad nějakou mrznoucí komoru?" nechápal Rhodes.
"Musíme ji dostat zpátky!" vyšilovala Natasha.
"Bylo to její rozhodnutí a tak to taky necháme. Přeje si, abychom to respektovali a to taky budeme. Bude to pro ni lepší a kdykoliv nám bude chybět, můžeme ji navštívit v suterénu. Jak sama napsala, nesmíme ztrácet naději. Vypadá to, že předpověděla, že se nakonec ostatní vrátí.." zadržel je Steve.
"Ale to je přece blbost! Kameny jsou zničeny, jak se teda můžou vrátit zpátky?" házel rukama Rhodes.
Steve pokrčil rameny.
"Možná to je znamení,"souhlasila Nat, "Ona dokáže předpovídat hodně věcí, ale nemluví o tom." řekla Natasha a vrátila se zpátky k přípravě snídaně. Steve si její dopis promýšlel v hlavě a několikrát se do něj podíval.
"Už se tím nezabývej, zítra je taky den." řekl mu Rhodey a Steve založil dopis a připojil se ke snídani.